joudaweb - časopis Čekanka

Jako dnes si pamatuji tu zprávu ve večerních zprávách, že při návštěvě města Dallas v americkém státě Texas byl zavražděn kulkou atentátníka John Fitzgerald Kennedy. Nechtělo se tomu uvěřit...

 

Jeho osobnost tenkrát byla předmětem zájmu nejen občanů Spojených států, ale všech lidí na celém světě, a to z více hledisek. Jednak proto, že byl nejmladším zvoleným prezidentem v historii Spojených států, první z dosavadních prezidentů, který se narodil ve dvacátém století, jednak svými smělými plány, kterými měl v úmyslu dosáhnout významných změn jak ve vnitřní, tak i zahraniční politice své země.

 

V době jeho zvolení prezidentem mu bylo 43 let, takže svým "mládím" a nepřehlédnutelným charizmatem působil zejména na mladé lidi a pro obyvatele své země představoval člověka, který jim dával šanci na lepší život.

 

Za jeho mandátu, třebaže trvajícího pouhé dva roky a násilně ukončeného onou nešťastnou kulkou, začaly pukat ledy v oblasti lidských práv ve Spojených státech, neboť největším tehdejším vnitropolitickým problémem byl dlouhotrvající problém rasový a boj Afroameričanů za občanská práva. Tvrdě bojoval proti tomu tak hluboce zakořeněnému rasismu, chystal rozsáhlé sociální programy, jenže jen málo problémů společnosti z jeho programu se mu podařilo vyřešit, ale mnoho reforem se mu alespoň podařilo zahájit.

 

Velké plány měl také v oblasti zahraniční politiky, usiloval o zlepšení vztahů mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Narážel ale na tehdejší nesmlouvavou politiku sovětských činitelů, a přestože byl v zásadě odpůrcem zbrojení, tak nemohl reagovat jinak, než zvyšováním nákladů na obranu.

 

Nahlédla jsem na citáty, jejichž autorem John Kennedy je. Zaujaly mě dva, tak si je dovolím zde doslovně uvést.

 

"Neptej se, co může udělat tvá zem pro tebe. Ptej se, co ty můžeš udělat pro svoji zem."

 

"Lidé musí skoncovat s válkami, nebo války skoncují s lidstvem."

 

Po jeho zavraždění se vyrojily spousta dohadů a spekulací a množství podezření a není dosud jasno, a nejspíš se již nikdy nedovíme, kdo a na čí popud na něj tu pušku doopravdy namířil a spoušť zmáčkl. Nicméně atentát dodnes představuje ve Spojených státech velice citlivé téma...

 

Nebudu již nosit dříví do lesa a znovu opakovat, co již bylo x-krát napsáno a přečteno. Americká veřejnost jej považuje za jednoho z největších prezidentů a dodnes patří mezi nejpopulárnější ze všech. Za zmínku stojí snad ještě zmínit, že Kennedyho charizma neovlivňovalo jen jeho působení v prezidentském úřadě, ale hodně se toho napovídalo o jeho úspěších u žen. A nejspíš oprávněně...

 

 

Snad je to osud, nebo rodinné prokletí, nebo nějaká podivná kletba, která stíhá již dlouhou dobu celý rod Kennedyových. Po Johnovi kulkou atentátníka o pět let později zahynul i jeho bratr Robert, který měl také našlápnuto na úřad prezidenta. V roce 1999 při leteckém neštěstí svého soukromého letadla zahynul Johnův syn John Kennedy junior. Pamatujeme si jeho fotografii, když jako tříletý spontánně salutoval u rakve svého zavražděného otce.

 

Nebudu vyjmenovávat neštěstí dalších členů rodinného klanu Kennedyových, jen připomenu, že navzdory všem nástrahám osudu či rodinného prokletí a různým dalším peripetiím, které byly součástí soukromého života členů dynastie, se matka Johna, Roberta a jejich dalších sedmi sourozenců - Rose Kennedyová - dožila úctyhodného věku 105 let...

 

Když se zamyslíme, tak je zajímavé, že jakési prokletí či osud, však jsem to již zmínila v jednom ze svých článků v seriálu o Spojených státech, postihlo více významných rodů, jejichž členové zastávali významné politické posty ve svých zemích. Mám teď na mysli paralelu s rodem Gándhíových v Indii, či Bhuttových v Pákistánu.

 

*************************

 

Své dnešní povídání doplním pár zajímavostmi, které s první částí mého článku mají jistou souvislost.

 

Jsem pamětnice a velmi dobře si pamatuji ten moment, kdy jsem tu zprávu o atentátu zaslechla, a to hned z několika důvodů. Především s ohledem na její důležitost, ale i tím, co po večerních zprávách bylo dál. Také si přesně pamatuji, že to bylo v pátek.

 

Vždy v pátek večer totiž právě tehdy běžela v televizi vědomostní soutěž Tři z nejmilejších. Možná si někdo pamatuje - jednalo se o zajímavosti ze života a díla Mikoláše Alše, Bedřicha Smetany a Boženy Němcové. Moc mě ta soutěž zajímala, a když si na ni vzpomenu, tak ji mám automaticky spojenou právě s tím atentátem - tak nějak mi to utkvělo v hlavě.

 

O tom, že připomenutí o Kennedym napíši, jsem již přemýšlela někdy od léta a v souvislosti s tím jsem měla v úmyslu zmínit právě i tu vědomostní soutěž. Ale proč se o tom tak zdlouhavě rozepisuji. Jak tak čas běží, tak v hlavě občas zůstane prázdno nebo kousek nejistoty. A tak jsem vzpomínala a přemýšlela, ale nebyla jsem si jednou věcí jistá...

 

Pojďte si o tom přečíst, doufám, že Vás mým následujícím povídáním neunudím...

 

Porotci i odbornými poradci soutěže byli u Mikoláše Alše Václav Vilém Štech, český historik umění a profesor Akademie výtvarných umění, již tenkrát hodně starý pán, ale bylo vždy zajímavé jej poslouchat a sledovat, u Bedřicha Smetany to byl Mirko Očadlík, český hudební vědec, kritik a pedagog, manžel známé hudební redaktorky a spisovatelky Anny Hostomské (její kniha Příběhy, pověsti a pohádky paní Hudby se snad ještě v knihovně mých nejbližších najde) - tak to jsem věděla jistě. Jen jsem si nebyla stoprocentně jistá, jak to bylo u Boženy Němcové - paměť mi našeptávala, že se onen porotce jmenoval Kovářík, ale to bylo vše. Jménem jsem si jistá nebyla, ale podobu jsem si pamatovala.

 

A protože jsem měla v úmyslu se současně zmínit o tomto soutěžním pořadu, tak abych se ujistila o správnosti mé domněnky a abych pak zde neuváděla nějaké nepřesnosti, dne 13. 8. jsem zaslala mailem do České televize dotaz se žádostí o pomoc a radu, a jako pomocné indicie jsem uvedla i moji domněnku o tom, že se možná jmenoval Kovářík, a také to, že jeden z pořadů se vysílal právě 22. 11. 1963, v den, kdy byl spáchán atentát na H. F. Kennedyho.

 

Mezitím jsem dále pátrala, dotazovala jsem se i v Muzeu Boženy Němcové v České Skalici, ale tam o tom neměli vůbec žádné povědomí. Pátrala jsem dále na různých webových stránkách a nakonec jistého výsledku, o kterém jsem již byla přesvědčená, že je správný, jsem se nakonec přece jen dobrala. Zjistila jsem, že onen porotce se jmenoval skutečně Kovářík - Vladimír, literární historik.

 

Dne 30. 8. mi došla z České televize následující odpověď:

"Děkujeme za Váš zájem o vysílání České televize, kterého si velmi vážíme.

Přes veškerou snahu se nám záznam o soutěži Tři z nejmilejších nepodařilo dohledat. Důvodem může být stáří soutěže, neboť ne vždy se filmové materiály uchovávaly.

Přesto, že pro Vás nemám příznivější odpověď, věřím, že i tak zůstanete naším spokojeným divákem."

 

Protože i přestože mě jejich odpověď neuspokojila, tak jsem jim 11. 9. odpověděla způsobem, ze kterého, kdyby chtěli, mohli vyčíst i moji jistou nespokojenost s vyřešením mého dotazu a trochu ironie:

"Děkuji Vám za Vaši snahu o vyřešení mého dotazu. Doufala jsem, že při uvedení tolika mých indicií se Vám to podaří.

Vidím, že to pro Vás nebylo jednoduché, nicméně já jsem to přesto nevzdala a pátrala jsem, a doufám, že jsem se dopracovala ke správné odpovědi.

Ještě jednou děkuji a příště, když budu mít nějaký dotaz, opět se na Vás s důvěrou obrátím."

 

Proč se zde o tom tak sáhodlouze rozepisuji - proto, že mám pocit, že já, kdybych dostala podobný dotaz, tak bych pátrala a zjišťovala tak dlouho, až bych tázanému aspoň jakýs takýs uspokojivý výsledek mohla sdělit. No, třeba si řekli, že jakási "pamětnice" cosi po nich chce. Možná jim křivdím, ale zdá se mi, že kdyby chtěli, tak klidně mohli zjistit, protože, jak jsem zjistila já, onen Vladimír Kovářík byl dokonce v letech 1954-1964 náměstkem ředitele a vedoucím uměleckého programu Československé televize!

 

Nakonec zapracovala opět ta "potvůrka" náhoda - či nenáhoda? Jaké bylo mé překvapení, když jsem si 12. října na jednom literárním portálu přečetla, že v tento den uplynulo 100 let od narození literárního historika Vladimíra Kováříka a v jeho životopise byla mimo jiné i zmínka o tom, že spolupracoval s Československou televizí na přípravě řady literárních a kulturních pořadů.

 

Dodnes si vzpomínám, jak byla soutěž Tři z nejmilejších zajímavá, možná mi případní pamětníci nebo mé vrstevnice dají za pravdu, v tehdejší době byla televize opravdu nositelkou kultury a většina soutěžních pořadů přinášela kromě zábavy i spoustu zajímavostí a nových poznatků a člověk si také mohl ověřit své vlastní vědomosti.

 

A při mé letošní anabázi jsem se znovu přesvědčila, že spoléhat se sám na sebe je opravdu nejjistější... Pravda, byla to záležitost, na které svět nestojí, ale v podstatě celý život se skládá z maličkostí...

 

*************************

 

Na závěr svého dnešního článku se vracím zpět na jeho začátek. A jak to v mém případě většinou bývá, přidám ještě jednu zajímavůstku.

 

Je to tak v životě, že každý den znamená pro někoho začátek života, pro někoho konec. A tak i ono datum 22. listopadu - zatímco v roce 1963 byl tento den pro Johna Fitzgeralda Kennedyho posledním, tak několik let předtím, a jak jsem zjistila, bylo to tenkrát také v pátek, se na svět prvně podíval můj muž. A tak pokaždé při narozeninovém posezení jsme si zpravidla neopomněli také mimochodem připomenout, co se přihodilo tenkrát v tom Dallasu v roce 1963.