joudaweb - časopis Čekanka

Blíží se konec listopadu, měsíce, který definitivně ukončil letošní příjemný podzim. A že se skutečně podzimní období vydařilo. Dokonce padaly teplotní rekordy, ostatně jako již vícekrát v tomto roce. Před pár dny jsem viděla reportáž o tom, že někde dokonce začaly kvést třešně.

 

Jenže - jedna z pranostik říká, že "jestliže stromy v listopadu kvetou, sahá zima až k létu". Uvidíme, co bude dál, meteorologové také slibují hodně velkou zimu... Cibule prý má také letos více slupek než obvykle - já jsem tuhle napočítala tři slupky, nemohu posoudit, jestli je to hodně... Možná ano.

 

Abych ukončila tu chválu listopadu, dokonce to v jeho průběhu bylo tak, že ani svatý Martin nepřijel na bílém koni a přenechal nástup zimy až téměř ve svém konci svaté Kateřině, o níž se říká, že "Svatá Kateřina na ledě, Vánoce na blátě - a naopak". Pokud se tato prognóza vyplní, tak to nebude zrovna to, co by si většina z nás přála, protože - málo platné - k Vánocům sníh patří, i když to s ním také není jednoduché - odhazovat a odhrabovat jej z cest, chodníků, posypávat silnice a další veřejné prostory, rozmrazovat auta, a mohla bych pokračovat dále. Uvidíme, co se bude dít. I když dospělí třeba ne, tak děti by radost ze sněhu určitě měly...

 

Listopad je jedním z měsíců roku, v jehož průběhu se odehrálo hodně významných událostí od hluboké historie až po současnost - a stále se něco děje, co bude mít možná význam pro budoucnost - mám teď na mysli omezení jaderného programu, na kterém se zúčastnění dohodli před několika dny.

 

Ale to jsem trochu předběhla. Tak jak to bylo a co se přihodilo...

 

Vezmu to po pořádku - nejdříve z daleké minulosti - 29. 11. si připomínáme 635 let ode dne, kdy v roce 1378 skončil ve věku 62 let život Karla IV., našeho Otce vlasti, Největšího Čecha. Na stránkách našeho časopisu už o něm bylo toho napsáno docela dost, takže pouze připomínám jeho zásluhy o rozvoj všech oblastí našeho života, kterého dosáhl díky svým vladařským schopnostem, a téměř všechny přetrvávají do současnosti.

Nebudu je všechny znovu opakovat, všichni je známe, a také díky nim je Praha stále považována za jedno z nejkrásnějších měst na světě, korunovační klenoty obdivovány jak našimi občany, tak cizinci a Karlova univerzita byla ještě nedávno považována za prestižní i ve světě a diplomy získané studiem na ní byly uznávány i v mezinárodním měřítku - nevím, jaká je situace v současné době...

 

V době své vlády ovlivnil osud české země i celé střední Evropy a Praha se díky němu stala politickým centrem a sídlem vzdělanosti. Nabízím k nahlédnutí obrázek Karla IV., jak jej nakreslil můj vnuk. Obrázek byl již sice uveden v jiném článku v měsíci září, ale to bylo společně s jeho rodiči Janem Lucemburským a Eliškou Přemyslovnou v souvislosti s jinými historickými událostmi. Zdá se mi docela příhodné jej v dnešním článku znovu použít.

 

*************************

 

To, co se přihodilo 8. listopadu 1620, pak na dlouhých 300 let zpečetilo a ovlivnilo osud českého lidu a je chápáno jako tragické pro naši národní historii. Byla to bitva na Bílé hoře, sice velice krátká - trvala jen dvě hodiny, ale její důsledky byly nedozírné. Oč v ní šlo? Byly to rozpory mezi Habsburky, kteří přišli na český trůn v roce 1526, a českou šlechtou, které vyvrcholily právě oním vojenským střetnutím. Habsburská císařská armáda zvítězila a povstalci byli tvrdě potrestání trestem nejtěžším, to když 21. června 1621 bylo na Staroměstském náměstí popraveno 27 českých pánů, vůdců odboje, z nichž nejznámější pro nás byli lékař Jan Jesenius a Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Všechny popravy vykonal legendární kat Jan Mydlář. Katolické náboženství se od té doby stalo jediným povoleným a všichni ostatní kněží jiných náboženství byli z naší země vyhnáni.

 

*************************

 

Zlomovým dnem dvacátého století byl 11. listopad 1918, kdy skončila první světová válka a definitivně zaniklo podpisem prohlášení rakouského císaře, že se vzdává všech zásahů do státních záležitostí, také Rakousko-Uhersko. To už několik dnů existovalo Československo a 14. listopadu byl zvolen prvním československým prezidentem Tomáš Garrigue Masaryk. Ve svých pokladech jsem našla starou fotografii. Je to upomínka na pobyt Masaryka v Chicagu, kde jej, když v Americe přesvědčoval zde žijící Čechy a Slováky o vytvoření samostatného státu, 5. května 1918 vítalo 300 000 krajanů na břehu Michiganského jezera, uspořádali zde slavnostní průvod a zasypávali jej květinami. Podobně jej přijalo později také okolo 250 000 krajanů i v New Yorku. A povedlo se, jeho kampaň byla úspěšná a ve květnu pak byla uzavřena v Pittsburghu dohoda o vytvoření společného státu Čechů a Slováků. Letos by mělo Československo 95 let... Polokulaté výročí, které ale, bohužel, jaksi ztrácí glanc.

 

*************************

 

Jsem stejně starý jako republika - to je výrok Miroslava Horníčka, který se narodil 10. listopadu 1918. Byly mu čtyři dny, když byl T. G. Masaryk zvolen prezidentem. Netřeba jej více představovat, máme ještě v živé paměti jeho břitký smysl pro humor, trefné a pohotové glosy k různým událostem, jeho filmové či divadelní role i jeho literární tvorbu.

 

Zejména díky improvizačnímu talentu dostal nabídku od Jana Wericha vytvořit s ním komickou dvojici. Populární byly jejich slovní přestřelky při takzvaných předscénách, kterým se také říká forbíny, když v prostoru před oponou na hraně jeviště o přestávkách besedovali s publikem a odpovídali na dotazy diváků, stejně jako to dříve dělávali Jan Werich s Jiřím Voskovcem, když v samostatných výstupech reagovali na různé společenské a politické jevy a problémy své doby.

 

Na světové výstavě EXPO 1967 v Montrealu byl půl roku hlavním konferenciérem - možná si vzpomínáte - Kinoautomatu. Byl to film, ve kterém se mohli diváci svým rozhodnutím podílet na jeho vývoji. Bylo to, pravda, vytvořeno tak, že v případě jakéhokoliv jejich rozhodnutí by stejně film pokračoval tak, že by nakonec děj dopadl v každém případě stejně. Z projektu se tehdy stal hit celé výstavy, stály se na něj mnohahodinové fronty. Zajímavé na tom také bylo, že Miroslav Horníček neuměl vůbec anglicky a všechny komentáře měl naučené pouze foneticky. Zajímavé...

 

Po návratu z Montrealu pak byly v televizním vysílání velice populární jeho Hovory H, do nichž si zval významné osobnosti, s nimiž diskutoval a rozhovory prokládal svým osobitým humorem. Těšili jsme se vždy na další vysílání. Hovory H vyšly i knižně a - mám takový pocit, že je Česká televize v rámci připomínky svého šedesátého výročí vysílání reprízovala.

 

Ještě by se toho dalo o Miroslavu Horníčkovi psát a psát. Já mám také jednu vzpomínku - ne sice na něj, ale o něm. Miroslav Horníček byl původem Plzeňák. Proč to zmiňuji. Při celostátních poradách nadřízeného orgánu podniku, v němž jsem pracovala, jsem se seznámila s pracovníky stejné profese všech krajů České republiky, a tak samozřejmě i s jednou Plzeňačkou. Byla to jeho vrstevnice, příležitostně se o něm zmiňovala, že byli kamarádi. V jednom z jeho diskusních pořadů se zmínil o své bývalé lásce z rodného města. Nevím, jestli to byla skutečně ona, nebo ne, ale obě se jmenovaly stejně. Na příští poradě jsem se jí o tom mimochodem zmínila a poptala se v rámci lehkého zašpičkování, jak to vlastně bylo - nebránila se. Musím ale uznat, že to byla, i když tehdy již oproti mně dáma v letech, stále moc pěkná žena, věděla to a zakládala si na tom.

 

V letošním roce se to sešlo tak, že zatímco v listopadu si připomínáme výročí narození Miroslava Horníčka, tak letos 15. února uplynulo 10 let od jeho úmrtí v roce 2003. Shodou okolností to bylo ve stejný den i rok, jako odešel Jiří Hanzelka.

 

Ono se to tak někdy přihodí, že ve stejný den, byť v různých letech, někdo odejde, jiný se zase narodí. Tak je to třeba s tím 15. únorem - zatímco oni dva odešli, tak např. Jiří Šlitr, Jaromír Jágr, Kateřina Neumannová, v onen den na svět přišli. A třeba i někdo další z nás - a když se to přihodí tak, že ve stejný den ten někdo slaví nejen narozeniny, ale i svátek, tak je to docela prima...

 

Ale to mě zase mé myšlenky zavedly kamsi jinam, takže ještě Miroslav Horníček. Měl rád Francii, mluvil dobře francouzsky a svůj vztah k Francii vyjádřil i v literární tvorbě.

 

*************************

 

Záměrně jsem povídání o Miroslavu Horníčkovi ukončila zmínkou o Francii, neboť chci připomenout ještě jednu událost. V posledních dnech měsíce listopadu 1805 se u Slavkova schylovalo k bitvě tří císařů, která vypukla 2. prosince a francouzská armáda v čele s císařem Napoleonem Bonapartem zde porazila Rusko v čele s carem Alexandrem a Rakousko s císařem Františkem I.

 

A v souvislosti s připomenutím onoho slavného Korsičana mi přišla na mysl dvě slova - Madame la Foudre. Tak schválně... Kdo ví?