joudaweb - časopis Čekanka

Blaničko, došla jsem přes jeden komentář na tenhle tvůj článeček a je nostalgicky moc krásnej :-) A fotka úplně senzační, máš úžasnej "fotocit".

Paní Táňo, právě jsem našla váš vzkaz a hned znovu prohlédla album. Nevím zda v porovnání s fotografiemi, které máte, budou ty "mé" vhodné. Vesměs jsou tam starší ženy, mladí muži, ale i mladé ženy - ovšem ta vaše se mi zdá být atraktivnější. Starší muž je tam jeden, nebo dva, ale většina fotografií je v tak špatné kvalitě - způsobené zřejmě značným stářím, zda nevím, jestli se mi povede z nich něco vykřesat. Každopádně se na to, jen co budu mít čas - během zítřejšího odpoledne podívám, naskenuju ty, které by mohly eventuelně přijít v úvahu a ráda vám je pošlu. :-)

Milá Blanko, v tom starém albu máte učiněný poklad. Kdybyste tam náhodou našla fotku krásné mladé ženy tak z přelomu století nebo dvojice mladší ženy a staršího muže kolem roku 1920, určitě bych o jejich kopie měla zájem. A to kvůli obálkám na knihy Malomocná a Valdemar. Nějaké fotky jsem v databance našla - jak můžete vidět na návrzích na adrese: http://www.tkweb.cz/index.php?str=1&typ=S&id=49 - ale vhodnějšími bych v žádném případě nepohrdla.

Paní Táňo, děkuji za pochvalu foteček, potěšilo mě to. Fotila jsem je už dříve, ale byly tak nejvhodnější z mojí foto-galerie k tomuto tématu i když souvisí tak trošičku "nepřímo". :-)

Bylo mi ho taktéž líto, aby "ti lidé" skončili někde na skládce. Vzala jsem si ho proto s dovolením domů a mám ho dodnes. Občas si v něm zalistuji a ponořím se do historie a přemýšlím v jakém příbuzenském vztahu k sobě dotyční byli, či nebyli, kým byli, jací byli.... :-)

Děkuju vám za milé komentíky paní Táňo, Jiřinko a Leono.

Ty věci byly na chodníku opuštěné, nebylo se koho zeptat Leono, možná i tím jak tam osaměly, to na mě tak hluboce zapůsobilo... Je to tak Jiřinko, mám doma na všechny své předky vzpomínkové předměty a všechny fotky opatruju doslova jako poklad. Vím, že ne každý může uchovávat starý obraz, třeba se mu nehodí do bytu, nemá na něj místo a pod. Nikoho rozhodně nechci soudit, každý jsme jinak založený. Jen na vysvětlení toho, proč mě to "zasáhlo", já bych si asi vyndala alespoň fotografii z rámu. (Jak jsem se později dozvěděla - protože mi to nedalo - potomci existují.. Vzpomínám, jak před pár lety jedni známí vyklízeli starý dům, který koupili. Když jsme jim pomáhali s pracemi, narazila jsem na staré fotoalbum. Bylo docela malé, s malými černobílými fotkami, hooodně stařičké, fotky byly jedny z prvních vůbec. Ti lidé v nich byly vyšňoření a bylo na nich znát, jak pro ně samotné focení bylo důležitým aktem.

Moc pěkný komentář a článek. Já bych se hned na té ulici ptala, jestli si rám s fotkou můžu vzít :)... Taky takové máme.

Milá Blanko, přestože reaguji na Váš článek teprve dnes, zaujal mě hned po uveřejnění a často mi přicházelo na mysl, co ve svém komentáři uvedu.

Znovu jsem si uvědomila, jak je na světě vše pomíjivé - člověka po celý život něco nutí k dosažení něčeho, a nakonec se někdy ukáže, že zbytečně.

Je to tak, že v současném světě má kdokoliv možnost obklopit se vším možným - moderním, takže pro nějakou vzpomínku na své předky nenajde třeba místo a někdo třeba pro to nemá ani pochopení. Někdo může považovat za zbytečnost ponechat si nějakou památku, mám na mysli ten obraz z Vašeho článku, nebo i nějaký jiný předmět, který může připomínat pěkné vzpomínky na dětství - u rodičů i prarodičů.

Jsou lidé, kteří nezanechali žádné potomstvo, třebaže předpokládali, že se tak nestane. Co pak se vším tím, co pro ně znamenalo střípky, ze kterých postupně skládali mozaiku svého života. Jinak to ani nemůže dopadnout. Někdo postupně zůstane tak osamělý, jako ta židle na jednom z obrázků a na tom druhém to opravdu vypadá jako slzy, které občas, aniž by to člověk mohl nějak ovlivnit, tečou spolu se vzpomínkami na to, co bylo, jak bylo...

Jistě, nemohu to, co jsem zde napsala, zevšeobecňovat, ale někdy to tak, bohužel, je.

Nechci, aby můj komentář vyzněl příliš skepticky. Sama ze zkušenosti vím, jak je milé podívat se na obraz někoho z dětství, který již není mezi námi, nebo probírat se fotografiemi, při použití hrníčku, talířku či mističky si na někoho milého vzpomenout, používat "kafák od babičky" nebo mít takový obrázek, jako se kdysi věšely nad dveřmi např. s různými veršovankami, jako např. "Mír a klid dej Bože tomu, kdo přebývá v tomto domu" nebo "Kde Bůh hospodaří, tam se dobře daří", nebo si prohlížet staré album s fotografiemi lidí, které jsme nepoznali živé, ale patří do našeho života. A je to jistě také i Váš případ, jak vyplynulo z jiného Vašeho článku, v němž byl obrázek Vaší prababičky.

Těším se, Blanko, na další Váš článek!

Moc hezké, i když nostalgické zamyšlení dokreslené působivými obrázky!