joudaweb - časopis Čekanka

Jaromíra Funkeho jsem znal z literatury a hlavně ze dvou publikací zakoupených v antikvariátech. Pražské kostely z roku 1946 a Fotografie vidí povrch vydaná v roce 1935.

Struktura rostliny z knihy Fotografie vidí povrch

Pro volbu jít na Funkeho bylo důležité i jméno Antonína Dufka, který celou výstavu připravil a je u nás považován za předního znalce české fotografie. Dalším důvodem byla možnost vidět na vlastní oči originály fotografa řazeného vedle J. Sudka a F. Drtikola do trojlístku našich nejznámějších tvůrců tohoto druhu umění.

Dufek sestavil výstavu tak, že je v ní výstižně zmapována celá tvůrčí cesta Funkeho.

V prvním místnosti byla dílka, která se vztahují k počátkům umělcovy tvorby v ranných dvacátých letech. Funke, rodák ze Skutče, žil dlouho v Kolíně a tam začal fotit. Z této doby mě zaujaly i dokumentárně cenné fotky Kolína první republiky. Fota Labe, kolínských uliček, malých továrniček, kostela svatého Bartoloměje a rozličných přírodních scenérií z okraje města. Byly zde k vidění i originální alba se zařazenými pracemi mladého autora, tehdy ještě amatéra. Vystaveny byly také snímky, s kterými se Funke účastnil fotografických soutěží. Tyto fotografie mají zřetelné ambice zaujmout svoji originalitou, jsou jaksi rozostřené - působí až impresionisticky. V dalším sálku byla díla již poučenější - zajímavá zátiší i různé konstruktivistické kompozice. Zde mě oslovilo zátiší s bustou, vytvořenou umělcovým přítelem známým výtvarníkem Zdeňkem Rykrem. V dalších prostorách následovaly v rychlém sledu nové etapy a výboje umělcovy tvorby. Popisy hmotného světa a v nich přesvědčivá série s talíři, či fota starého železa. Na těchto fotkách pracuje již mistrovsky ze světlem a stínem. O pozornost se hlásí dvě pozoruhodné fotografie z roku 1926 - Detail a muž, čili nekonvenční portrét kolegy s fotoaparátem E. Wiškovského a Po karnevalu - Dvě ženy v podivných čepcích v diagonále nad sebou. Zajímavý je i ojedinělý akt, kompozičně i výrazově zcela zvládnutý. Funke jako jeden z prvních světových fotografů míří i k abstraktní fotografii. V kompozicích nejprve zachycuje předměty vrhající stín. Jsou to věci zpočátku poznatelné. Rozeznáme kvedlačku, klíč. Později se ztrácí možnost identifikace předmětu a hra světla a stínu vytváří podivné až abstraktní obrazy. Funke však nezanevře ani na svět předmětný. Vytváří další zajímavá díla a ta řadí průkopnicky do cyklů. Na výstavě byl dobře zastoupen cyklus Čas trvá. Tento je ovlivněn surrealismem. Umělec zde přetváří realitu do fantaskna a poetična jen pomocí svého fotoaparátu. Erbovním fotem této řady je asi známý snímek z okem a výkladní skříní. Mně se hodně líbila fotka, na které socha anděla jako by korunovala vavřínovým věncem štíhlé těleso továrního komína. Velice objevné jsou i portrétní fota, zde používá Funke komponování portrétu do své oblíbené diagonály. Na výstavě byly k vidění fotografie slovenského malíře L.Fully, či českého vydavatele O.Štorcha - Mariena a jeho ženy.

Kostel P. Marie Pod řetězem (Z knihy Pražské kostely)

V průběhu třicátých let zobrazuje fotograf i reálný svět starých i nových staveb v souborech: Nová architektura a Pražské kostely. V cyklu Země nenasycená se vrací zase k fantazijní interpretaci reality. Z Pražských kostelů byl vystaven snímek z kostela Zvěstování Panny Marie, do diagonály položený kamenný sloup, z kterého jakoby vyrůstala žebra klenby.

Kostel Zvěstování P. Marie Na trávníčku. Z knihy Pražské kostely

Síň, kterou se vracel návštěvník na začátek výstavy, pak vyplnily dva cykly z druhé poloviny třicátých let - Pralesy a Podkarpatská Rus. Pralesy jsou jakousi fascinací moderního intelektuála Funkeho přírodou, ve své přirozené nefalšované podobě a působí až pokorně a zároveň posvátně. Napadá mě, že je v těchto fotkách určitá podobnost s obrazy kleneb gotických chrámů, které fotograf také rád fotil. Podkarpatská Rus je zase dosti objevná co se týče námětu a jeho zpracování. Funke prostřednictvím nearanžovaných fotografií podává zprávu o zdejších lidech a zachycuje je zcela přirozené v jejich světě. V rámci výstavy byly vystaveny i portréty Jaromíra Funkeho od Zdeňka Rykra a fotografický od kolínského souputníka J. Sudka. Z dalších artefaktů mohl návštěvník nahlédnout i do katalogu - knihy - monografie, vydané nakladatelstvím Kant a k počtení byly i články z dobového tisku z umělcova pera, zabývající se novou fotografií. V neposlední řadě potěšili vystavené fotopřístroje, jimiž Funke tvořil svá díla.

Myslím, že celá výstava byla připravena s láskou a znalostí a podala o tvorbě výsostného umělce - fotografa J.Funkeho velice dobrý komplexní obraz. Byla tak svědectvím o muži, který "darovanou hřivnu nezakopal, ale mnohonásobně ji rozmnožil" a českou fotografii zavedl na stezky dříve neprozkoumané.

Bohužel výstava v brněnském Místodržitelském paláci je teď již minulostí a dle informací (alespoň v této podobě) se nepočítá s jejím opakováním v jiném městě. Nabádám však zvídavé milovníky a milovnice umění, aby si nenechali ujít příležitost, bude-li jaká, a navštívili nějakou jinou výstavu s fotografem J.Funkem, troufám si říci, že nebudou zklamáni a zcela určitě budou obohaceni o výjimečný kulturní zážitek!