joudaweb - časopis Čekanka

Ten příběh měl svůj prvopočátek, když jsem dostala pozvánku mého nadřízeného orgánu na tradiční letní poradu spojenou se seminářem, jak jsem již párkrát zmínila, naposled v článku o mém pobytu na Domažlicku před pár týdny a někdy dříve v minulém roce také o pobytu v Ústí nad Labem a na Hluboké.

 

Teplé letní počasí minulého týdne mi to všechno připomenulo. Tenkrát ty první dny června někdy na počátku osmdesátých let byly srovnatelné s těmi letošními.

 

Už když jsem tu pozvánku, která se měla uskutečnit ve Zvíkovském podhradí, obdržela, tak jsme začali doma vymýšlet, že by bylo škoda nevyužít možnost, která se naskýtala a spojit dobré s užitečným, a to tak, že by v poslední den porady případně mohli přijet za mnou můj muž s tehdy devítiletým synem a pár dnů dovolené bychom pak ještě jižních Čechách strávili a využili je k poznávacím výletům po zdejším kraji a různých památkách.

 

Ale to již předbíhám, takže začnu pěkně od začátku. Co se dělo, co tomu předcházelo, a tak...

 

Nic konkrétního jsme předem nezajišťovali, ponechali jsme to na situaci, jak se vyvine a jestli se povede zajistit ubytování, což bylo samozřejmě nejzásadnější podmínkou. Byla jsem zvědavá, jak bude hotel ve Zvíkovském Podhradí veliký, jestli tam budou mít eventuálně volný pokoj, pokud ne, měla jsem jasnou představu, že se pokusím odtamtud zjistit, zda by nebyla možnost ubytování v hotelu v Hluboké nad Vltavou, kde jsem byla dva roky předtím, můj muž tam tenkrát také za mnou přijel a moc se nám tam líbilo.

 

Měla jsem smůlu, hotel ve Zvíkovském Podhradí, jediný tamní hotel, byl plně obsazen, kromě naší skupiny tam probíhal ještě nějaký další kurz, dokonce někteří jeho účastníci byli ubytováni i ve vesnici u místních obyvatel. Hned brzy po našem příjezdu a ubytování jsem se obrátila na někoho z vedení hotelu, shodou okolností to byl krajan - pocházel z Karviné, jak jsme si později ujasnili, se žádostí o možnost pokusit se zjistit, jak to vypadá na té Hluboké. On mi ale nabídl jiné možnosti, v prvé řadě ubytování ve Zvíkovském Podhradí v soukromí, jenže když jsem tam zašla, tak mi bylo okamžitě jasné, že to tedy ne, a to za žádnou cenu.

 

Už jsem chtěla telefonovat domů, že se výlet konat nebude, ale ujistil mě, že se určitě něco zajistit povede, že nemám nic odvolávat, ať určitě za mnou moje rodina přijede. Další z možností mi nabídl, že má kolegu v Táboře v hotelu Zlatý palcát, zkusil to, ale také se to nepovedlo. A tu Hlubokou mi stále vymlouval, bylo to zvláštní, říkala jsem si, že možná chtěl "dohodit kšeft" kolegům v rámci okresu, Hluboká byla v okrese jiném. Na poslední chvíli, v poslední den naší porady, když už moje rodinka se měla každou chvíli objevit, mi sdělil, že pro nás zajistil ubytování v nějakém zájezdním hostinci v Týně nad Vltavou.

 

Věděla jsem, že můj muž tomu nebude rád, ani já jsem nebyla ráda, ale říkala jsem si, že snad tu jednu noc to přečkáme, a pak se uvidí. Bylo to skutečně tak, nechtěl o tom "Tejnu", jak tam říkali, ani slyšet, bylo už docela pozdě večer, ale měli jsme příslib, že tam na nás bude do 22 hodin někdo čekat. Přijeli jsme k hostinci, všude tma, nikde nikdo. Můj muž byl rozhodnut vrátit se okamžitě domů, já jsem navrhovala pokračovat ještě těch pár kilometrů na tu Hlubokou, když už jsme tak blízko, a když se nepovede, tak se tedy opravdu vrátíme.

 

Zatímco jsme naši situaci řešili, najednou se na cestě objevil nějaký muž, chtěli jsme se zeptat, jestli by nám neporadil, kde někoho z hostince najít, ale ukázalo se, že to byl právě on, kdo na nás měl čekat. Informoval nás, že má pro nás ubytování v kempu, který k hostinci také patřil. Mělo to však ale ještě nějaký háček, jednak studená voda, tuším také problémy s přikrývkami, a už nevím, co ještě. Vyloučili jsme to tedy, v úvahu už přicházel skutečně jen ten návrat domů. Já jsem ale ještě na poslední chvíli zmínila tu Hlubokou, načež on nám pověděl, že tam má známé, a ať tam jedeme, že nás tam ohlásí, a že se to určitě povede. Můj muž o tom přesvědčen vůbec nebyl, já už téměř také ne, jediný, kdo snad doufal, byl náš syn, ale jeli jsme...

 

Přijeli jsme k hotelu, bylo už okolo půl dvanácté, šla jsem na recepci s malou dušičkou a s velkými obavami, co mě tam čeká. Bylo zamčeno, zazvonila jsem, otevřela mi recepční a po pozdravu mi položila otázku "To jste vy, co jedete z toho Tejna?". A hned poté pokračovala - "máme pro vás pokoj, jen se ještě rozhodněte, jestli chcete s koupelnou, nebo bez". A bylo to... Stejnou otázku jsem pak položila mému muži s již určitou dávkou rozvernosti pro zklidnění poněkud dusné dosavadní atmosféry. Voda už tam sice též netekla zrovna teplá, ale rozhodně byla příjemnější, než by byla ta studená sprcha v kempu.

 

Ten kámen ze srdce, který mi spadl! Přičítala jsem si ty problémy sobě za vinu, říkala jsem si, že k tomu nemuselo ani dojít, kdybych byla rozhodnější v prosazování svého požadavku a trvala si na svém. Jenže když já se vždy vše snažím vyřešit diplomaticky, ale tenkrát vše selhalo. Asi za to mohlo to velké vedro, které tenkrát tedy opravdu bylo...

 

Tak skončila naše "tejnská" anabáze a nakonec se z toho vyklubal báječný pobyt. Zůstali jsme tam tři dny a užili si to, jak náleží.

 

Když jsme se báječně vyspali, ze všeho nejdříve jsme se šli podívat do zámku. Byla jsem tam již před těmi dvěma lety, ale poprvé kdysi dávno na školním výletě. Přikládám fotografii, kterou nám tam tenkrát na schodech hned u vstupu udělali. Chtělo by se mi pod ni napsat "bejvávalo". Bílý límeček - viz třetí řada, bílý rolák, bílá halenka - to je moje po celý můj život.

 

Nebudu se rozepisovat o zámku, všichni jej znají, je impozantní, a když se k městu přijíždí, již z dálky je vidět jeho bílá silueta, jak se tyčí na návrší nad městem. Ne nadarmo patří k nejatraktivnějším a nejvyhledávanějším památkám v naší zemi. A ty nádherné zahrady, podívali jsme se i do Alšovy galerie, zrovna tam probíhala výstava moderního umění, nad některými obrazy jsem váhala, co vlastně představují - zvláště, když jeden z nich měl název Elektrárna v noci. Podívali jsme se i do loveckého zámečku Ohrada.

 

Na druhý den jsme se vydali podívat se znovu do Zvíkovského podhradí a prohlédnout si hrad Zvíkov. Nemohli jsme jej vynechat. Nádherné okolí, lesy, spousta vody obklopující hrad, stáli jsme u ochozu hradního nádvoří a dívali se dolů na vody Vltavy a Otavy, které již zde vlastně jsou součástí Orlické přehrady.

 

Hrad Zvíkov, který je národní kulturní památkou, byl vybudován ve 12. století, okolo roku 1230 za vlády krále Václava I. byl přistaven Královský palác a v další výstavbě pak pokračoval jeho syn Přemysl Otakar II. Je významný také tím, že dříve, než byl vybudován hrad Karlštejn, zde byly uchovávány korunovační klenoty. Prohlédli jsme si Královský palác, který je vystavěn do pětiúhelníku a z jeho nádvoří je vstup do jednotlivých místností. Některé expozice nás dost udivily, vzpomínám si, že jsme nahlíželi do záznamů, které byly tamními písaři velice pečlivě a krasopisně zaznamenávány - konkrétně to byly nějaké údaje týkající se zemědělských prací a o zemědělských výnosech.

 

Zvíkov má, podobně jako jiné hrady, také svá tajemství a pověsti, které inspirovaly malíře, spisovatele i hudební skladatele. Jedna z nich je o zvíkovském raráškovi, která je však nevěrohodná a trochu si ji domyslel spisovatel Ladislav Stroupežnický, když vytvořil veselohru stejného jména. Do současné doby se v autentickém prostředí hradu konají její divadelní představení. Text veselohry v nezměněné podobě také zhudebnil Vítězslav Novák. Jedna z pověstí hradu také říká, že kdo se vyspí v hradní věži, do roka už nebude.

 

Navštívili jsme také zámek Orlík, projížděli jsme přes Žďákovský most, a také jsme se po něm prošli - už jsem se na stránkách naší Čekanky o něm jednou zmiňovala. Fascinoval mě pohled z něj na vody Orlické přehrady, až jsem se bála, připadalo mi, jako kdyby mě její hlubiny přitahovaly. Byla jsem docela ráda, když jsem byla zpět v bezpečí auta.

 

A protože jsme pobývali v oblasti rybníků, tak nejen naše duševno jsme uspokojili prohlídkou významných památek, ale také naši tělesnou stránku v hotelové restauraci, kde jsme ochutnali pstruha, štiku a candáta na různé způsoby - měli jsme na to tři dny.

 

Nestihli jsme tenkrát všechno, co bychom rádi - např. Český Krumlov, České Budějovice. Můj muž i já jsme se tam kdysi dávno podívali, on u příležitosti plnění základní vojenské služby, já na tom školním výletě, jak jsem se výše zmiňovala. Ale chtěli jsme to kvůli našemu synovi...

 

Na zámku v Českém Krumlově na jedné z chodeb jsem mimo jiné tehdy viděla kočár, který - mám takový pocit, použili filmaři při natáčení filmové pohádky Pyšná princezna. Vzpomínám si na náměstí Přemysla Otakara II. v Českých Budějovicích, jeho podloubí, na oběd v Masných krámech, i ten Bludný kámen jsem viděla.

 

Ona ta podloubí ve většině měst mají své kouzlo a dodávají městům punc historické minulosti, když tak pod ním člověk prochází, tak si člověk musí představit, jak to tam asi kdysi vypadalo. Už jsem se o tom zmiňovala o náměstí v Domažlicích, krásné náměstí je v Telči - o Telči vůbec by se dal napsat celý článek, také jsem tam tenkrát u příležitosti toho školního výletu byla.

 

Jen tak pro zajímavost a trochu mimo dnešní téma, ale přesto - ona i Ostrava měla své podloubí, ale ne na náměstí, rovnou celou ulici, která se nazývala Pod laubami - možná to někdo ví, nebo o tom třeba jen slyšel. Existovala zde někdy od konce 19. století až do roku 1963, když byly domy i s oněmi laubami zbourány. Pamatuji si, jak vypadala, často jsme do Ostravy jezdívali. Většina mé rodiny měla původ v tomto městě a jeho nejbližším okolí.

 

Pod těmi laubami byly také různé obchody a obchůdky, ale kromě toho velké množství hospod, harend, což byl zdejší výraz pro krčmu - známe i z Bezručových Slezských písní, ale to jsem již zase trochu odbočila. Kromě těch hospod zde byly také veřejné domy, sídla neřesti, takže vše bylo soustředěno v podstatě na jednom místě - možnost dát si pivo i pobavit se s lehkými děvami. V současné době taková místa již nemusí být ukryta někde pod jakýmsi podloubím, že?

 

Na zpáteční cestě jsme se ještě zastavili v Praze a navštívili Pražský hrad, jenže bylo tak velké teplo, že ani těch návštěvníků tam nebylo nijak zvlášť moc. Připadalo mi to, že celá Praha je někde mimo město, v přírodě... Nicméně domů jsme dojeli v pohodě, ale té vody, co jsme cestou vypili, a žízeň ne a ne uhasit. Byli jsme však nabiti novými zážitky, poznatky, nesmím zapomenout na mé nové poznatky z mé pracovní oblasti...

 

Pobyt na Zvíkově u příležitosti podobné porady jsem si zopakovala o pár let později ještě jednou, ale již pouze pracovně, jediným kulturním zážitkem byla tehdy plavba lodí po Orlické přehradě. Pěkné to však také bylo.

 

Blíží se konec mého článku, a chtěla bych, aby se, stejně jako v případě mého příběhu z jižních Čech mohlo říci "konec dobrý, všechno dobré". Možná si někdo řekne, že úvod byl hodně rozvláčný. Byla to ale jedna z mých dílčích životních epizod, na které se nezapomíná, a když jsme si někdy vzpomněli, tak i přesto, že to tenkrát vypadalo všelijak, potom to již bylo vždy jen s úsměvem. A historku jsme občas při různých příležitostech dávali k dobru. Ostatně svědčí o tom i to, že někdy, když jsme přemýšleli, kam bychom si mohli zajet, prohodil můj muž jen tak "A co takhle do Tejna?".

 

Ale ještě to, milé skalní čtenářky, není úplný konec článku. V souvislosti s jižními Čechami mě napadlo, že v jedné knize se sice krátká, ale podstatná část příběhu, odehrává v jakési blíže neurčené vesnici poblíž Českých Budějovic. Určitě víte...