joudaweb - časopis Čekanka

Zdroj fotografie: http://www.imageafter.com/

Po revoluci se u nás vynořila dříve neznámá slova a mezi ně se dá zařadit i slovo "asertivita", jakož i všechny jeho odvozeniny. A v souvoslosti s tímhle slovem mám jednu půvabnou historku, kterou jsem neprožila, leč vyslechla, ale snad tím žádný copyright neporušuji.

Když jsem nastoupila v roce 93 do holandské firmy, byla jsem vyslána na intenzivní kurz angličtiny. Tento kurz vedli dva bratři, mladí dynamičtí hoši, kteří už stihli po revoluci vyjet do Ameriky a tam se natolik naučit nejen anglický jazyk, ale rovněž moderní metody výuky, že si po návratu založili úspěšnou firmu nabízející jazykovou výuku. A samozřejmě také pochytili americký sebevědomý styl chování. Co nesnášeli nejvíc, bylo pípání a kníkání, jímž žactvo maskovalo svoji nejistotu ohledně správnosti odpovědi. V takovém případě na žáky volali: "Asertivně!"

Jednou se jeden z bratrů po takovém zvolání zarazil a povídá: "Nevím, jestli bych vám neměl tenhle výraz vysvětlit. Na jednom kurzu jsme totiž měli žáka, který odpovídal velice nejistě, a tak jsem ho k asertivitě vybízel snad pokaždé, když promluvil. Ale nic platné. Čím víc jsem ho vyzýval, tím víc se krčil, a na konci kurzu z něj už člověk málem nevydoloval ani slovo. A tak jsem nad ním zkrátka zlomil hůl.

Když se na závěr kurzu hodnotil jeho průběh, všichni si tak nějak víc věřili, jen tenhle žák byl mnohem uťápnutější než na začátku. A jakmile na něj přišla řada pronést pár slov, vylezlo z něj: 'Já vím, jsem hroznej a neschopnej a nedivím se, že jsem vás pořád tak rozčiloval.'

Když jsem se jej zeptal, proč si myslí, že mě nějak hrozně rozčiloval, odpověděl mi: 'No proč byste na mě jinak pořád křičel: Neserte mě!'"