joudaweb - časopis Čekanka

Vracím se znovu k úvodu mého článku.

 

Padesát let, šedesát, sedmdesát - jsou to významná životní jubilea, každé z nich znamená určitý mezník v životě jubilanta, ale jsou brána, pokud zdraví slouží, jako jakási samozřejmost, která zpravidla zastihnou jubilanta či jubilantku v plné síle a svěžesti.

 

Osmdesátiny - s prodlužujícím se věkem v současné době je to jubileum, které si již zaslouží velkou dávku pozornosti, a když se podaří, tak ještě i tento věk může zastihnout jubilující osobu v dobrém rozpoložení a pohodě.

 

Jsou však životní jubilea, která již tak docela obvyklá nejsou a zaslouží si zvýšenou míru pozornosti. Jedno takové jsme si připomněli o poslední červnové sobotě - 28. června, spolu s jubilantkou, jíž věnuji tento článek. Jak je zřejmé z dortu na fotografii - byly to její devadesáté narozeniny.

 

S věkem u žen je to tak, že se o něm moc nemluví a nepřipomíná, ale to se týká jiného životního období - především středního věku. Jestliže se však žena dožije tak vysokého věku a v tak dobré pohodě, třebaže ruce a nohy již neslouží tak, jak by si to sama přála, podstatné je však, že si stále zachovává dobrou mysl a hlava slouží téměř jako dřív, tak je na místě se k takovému věku hrdě hlásit, protože - ruku na srdce, je to vždy událost, když se to povede.

 

Devadesát let, to je již téměř jedno celé století - chybí pouze deset let - čas je neúprosný, utíká jako voda a jeden rok, dva roky, atd. - uběhnou, ani si to člověk neuvědomí.

 

Devadesát let života jubilantky - života, který prožila naplno a klidně by vydal na román, ne však na nějaký příběh podobný červené knihovně, i když podobné prvky by se v něm také našly - možná se o nich někdy v budoucnu také zmíním. Spíše by to ale byl dokument, v němž by byly zahrnuty nejpodstatnější historické momenty doby, ve které žila.

 

To, že se dožila takového věku, přičítá při vzpomínkách na prožitá léta jubilantka s určitou dávkou nadsázky tomu, že je to možná také tím, že právě v den jejích dvacátých narozenin se doslova podruhé narodila.

 

Tenkrát byla totiž totálně nasazena na nucené práce v Německu poblíž Mnichova v blízkosti koncentračního tábora Dachau. Právě v tom červnu 1944 tam zažívali hodně časté kobercové nálety. Vzhledem k tomu, že na pracovišti měla v případě ohlášení poplachů před těmito nálety určité zodpovědné úkoly, kvůli kterým mohla opustit pracoviště - byla to dietní kuchyně - až jako poslední. Musela ještě s jednou spolupracovnicí zastavit plyn, elektrický proud a vzduchotechniku v celém objektu, a tak se stalo, že právě v den jejích narozenin nestihla již doběhnout před náletem do krytu a poslední kobercová bomba ji zasáhla přímo tak, že ji těžce poranila - způsobila jí krátké bezvědomí, otřes mozku a těžké poranění nohy, jehož účinky pociťuje dodnes.

 

A to ještě nebylo všechno, o necelý měsíc později - 25. července, opět po kobercovém náletu, byla v krytu zcela zasypána spolu s dalšími jedenácti děvčaty, a bylo štěstí, že byly včas objeveny a přežily.

 

Možná na tom, že tenkrát přežila obě příhody - občas to připomíná s notnou dávkou nadsázky i humoru, měl jistý podíl také zajímavý zážitek, když spolu se čtyřmi spolubydlícími z ubikace podnikly asi měsíc předtím, někdy v květnu - na základě povolení vzdálit se od místa pobytu do vzdálenosti 75 km - poznávací výlet po širokém okolí a povedlo se jim mimo jiné z Garmisch-Partenkirchenu dostat na nejvyšší horu Německa Zugspitze vysokou necelých 3000 metrů. Na samém vrcholu hory je umístěn kříž, o němž se již tenkrát tradovalo, že ten, komu se podaří na něj dosáhnout, se dožije sta let. No, nadarmo se neříká, že na každém šprochu... Kéž by tomu tak bylo...!

 

Bylo tam tenkrát více návštěvníků a k všeobecnému údivu jich všech se ona jediná odvážila vystoupit až k tomu kříži a na něj teda sáhnout. Tak uvidíme...

 

Po celý život byla hodně odvážná, což je vlastnost, kterou já dosti postrádám. K tomu kříži dojít bych se rozhodně v žádném případě neodvážila.

 

Na základě tamtěch událostí někdy v žertu říká, že jí není devadesát, ale sedmdesát let.

 

Téměř celý svůj profesní život zasvětila výchově nejmenších dětí v obci, kde prožila největší část svého života, podílela se na výchově dvou generací a dodnes se k ní příležitostně její bývalí žáčci z mateřské školy hlásí. Před pár lety ji její bývalá žákyňka - absolventka vysoké školy umělecké - pozvala na slavnostní vernisáž svých obrazů, další z bývalých žáčků je jejím obvodním ošetřujícím lékařem, a mohla bych pokračovat dále.

 

Kromě toho se podílela po celou dobu i na veřejném životě v obci, za což se jí dostalo u příležitosti tohoto jubilea od představitelů obce poděkování a srdečného blahopřání.

 

Pokud jde o soukromý život, se svým mužem a s láskou a porozuměním jí vlastním vychovala dvě děti, a její tři vnoučata si stále uchovávají vzpomínky a jistě nezapomenou na dobu s nimi prožitou, stejně jako i s pěti pravnoučaty si má stále co říci.

 

Aby byl výčet všeho, co se jejího narození a věku týká, zajímavější, ještě připomenu, když už jsem se výše zmínila o událostech z druhé světové války, že se narodila na den přesně, ale o deset let později, kdy se dne 28. června 1914 přihodily v Sarajevu události, které byly příčinou počátku první světové války, takže letos ve stejný den si svět připomínal stoleté výročí od vzniku tohoto konfliktu, a na den přesně o pět let později, kdy byla dne 28. června 1919 podepsána Versailleská mírová smlouva, která definitivně první světovou válku v Evropě ukončila.

 

Jsem si vědoma, že i těch devadesátníků a devadesátnic v současné době, jak se lidský věk postupně prodlužuje, přibývá. Sama vím o několika svých vrstevnicích - např. spolustudentkách, jejichž maminky mají již přes devadesát let, v médiích se často dovídáme či čteme o různých životních příbězích a osudech dalších jubilujících. I v blízkém okolí mého bydliště znám jednu dokonce devětadevadesátiletou paní.

 

Tak si říkám, že takové výročí stojí rozhodně za zmínku, proto jsem také dnešní článek napsala a doufám, že mi dáte za pravdu.

 

Blíží se závěr mého článku. Možná jste již uhodli, kdo ona jubilantka - devadesátnice - je.

 

Takže - moje milá maminko, do dalších let Ti přeji spolu se všemi Tvými nejbližšími jen to nejlepší a věřím, že stejně, jako jsi to celý život dělala, nás potěšíš, když budeme moci společně oslavit ještě další a další Tvé narozeniny. A kdyby to byla ta stovka...! Kéž by!