Z technických důvodů byl provoz Čekanky zastaven. Naleznete zde ale přesto jednoduchý archiv všech článků, které za celou dobu její existence vznikly. Je tříděný podle autorů a články vypadají stejně jako dříve, jenom je nelze komentovat a nelze v nich vyhledávat podle jmen, názvů, ani jiných klíčových slov.
Děkuji všem autorům za pilné přispívání.
Vaše šéfredaktorka Táňa Kubátová
Z druhý strany
30. září 2014
Chtěla bych se podělit se čtenáři o svý letitý zážitky ze svý profese servírky. Ukázat lidem pohled z druhý strany restaurace. Možná se jich tam spousta totiž najde a chytne se trochu za nos. Jenže jsem úplnej amatér, kterýmu psát spisovně jde vždycky tak první tři věty. Snažila jsem se, ale přijde mi to ode mě hrozně komický, takže jsem se usnesla, že budu čmárati, jak mi zobák narost.
Daší pracovní den. Teda jak pro koho. Je neděle. Zbejvá ještě 15 minut do devátý ráno před otvřením a lidi neznaj nic velkolepějšího než vyrazit do obchodního centra a viset nám na mříži, jestli už otevíráme.
"Proboha,vždyť je ráno a tady se už ometá tolik rodičů s dětma!"
No jo, hurá, to bude pro ratolesti zábavička! V obchodech rozházej regály, věci ze stojanů, u nás z nudy zase povytahaj židle do různejch směrů, olížou slánky na okolních stolech a nakonec se vyřvou z plnejch plic dole na dětských atrakcích. Super! Nejlepší od rodičů je si jich nevšímat. V klídku si vyberou blůzičku, svetříky, u nás se spokojeně nadlábnou a to, že jejich dítka si při hraní trochu(víc) zakřičí - no a co? Vždyť MY jsme ti zákazníci a VY (jako my servírky a prodavačky) jste tu pro nás! O tzv. volné výchově, kterou já beru jen jako moderní pojmenování absolutní nevýchovy lenivejch maminek, se zmíním ještě asi tisíckrát. Těšíte se?
"Hele,ten plešatej s noťasem a stopadesáti mobilama různejch velikostí je tu zas na třicet šestce (číslo stolu)," oznamuje mi za běhu Týnka.
To neni možný. Sedí tu celý dny a nezvedne hlavu od monitoru.
"Copak je to zač?"
Upřímně nás sžírá přirozená zvědavost. Vykročím k němu a jsem rozhodnutá, že ho rozpovídám.
"Teda jak se ve všech těch přístrojích můžete vyznat?" zeptala jsem se s naivním očekáváním.
"To pracuje samo," vyhrknul a vytřeštil na mě zpoza brejliček svý modrý kukadla. Zamrazilo mě, ale přesto jsem se nehodlala vzdát.
"A odpočíváte vůbec někdy?"
Opět ten nechápavej, chladnej pohled a stejně chladná odpověď:
"Z toho nejde vyskočit!"
A už si to peláším k baru, ani nedutám. Normálně mi ztuhla krev v žilách. Po sdělení mýho neúspěchu kolegům, jsme se už nikdy za celejch šest let neodvážili pána zeptat, co vlastně dělá.
Autor: Danka