joudaweb - časopis Čekanka

Vzhledem k tomu, že manžel si přál navštívit o dovolené Telč, hledala jsem nějaký zámek, který jsme zatím neviděli, nacházel by se nedaleko Telče a byl také spojen s rodem Lichtenštejnů, protože jejich majetek, hlavně jihomoravský, byl hlavním cílem mého cestování.

 

A tak jsem našla Jindřichův Hradec. Je to vlastně hrad i zámek, prohlédli jsme si všechy tři trasy, které zde nabízejí a viděli mnoho krásných exponátů. Z rodu Lichtenštejnů zde žil například v 15. století Jan z Lichtenštejna, kterého asi bude málokdo znát. To jeho manželku, Perchtu z Rožmberka, budou znát mnozí. Jejich manželství bylo velice nešťastné, dá se říct, že Jan svou ženu týral hlady a nezájmem, což je vzhledem k velikosti jeho majetku dost překvapivé. Ani její rodiče jí nepomohli, a tak když Jan prosil na smrtelné posteli Perchtu o odpuštění, nedostalo se mu milosti. Jan proto Perchtu proklel, a tak se s ní můžeme potkávat na panství Vítkovců v přestrojení za Bílou paní a sledovat barvu rukaviček, abychom věděli, co nás čeká. Nejlepší jsou bílé, ty značí radostnou událost, černé naopak neštěstí a červené zvěstují požár.

 

Zámek v Jindřichově Hradci mě překvapil hlavně tím, že je přímo ve městě, je spojen s životem lidí, kteří ho mají denně na očích. Je zde i pár obrazů, jejichž originály se nacházejí na jiných zámcích. Hned druhý den jsme mohli vidět originál s námětem pražské defenestrace v roce 1618, který se nachází v Telči. Rozdíl bych tedy nepoznala-:)A ještě jedna věc se mi moc líbila, a to kašna. Je zajímavé, že nám nikdo neřekl, kdo ji vyrobil a kdy, ani jsem se o ní nedočetla na stránkách o zámku. Ale nic to nemění na faktu, že ji považuji za vůbec to nejhezčí, co jsem zde viděla a myslím, že na nikdy nezapomenu.

 

Odpoledne jsme vyrazili do Telče. Zapla jsem navigaci, kterou nám půjčil přítel dcery. Absolvovala jsem desetiminutovou instruktáž a doufala, že si vše zapamatuji. My moc necestujeme, takže jsme ji zatím nepotřebovali, ale byla nám nabídnuta, tak pro ji nevyužít, že. To jsme ještě netušili, že krátce po zapnutí nás zavede na polní cestu mezi lesy, z kterých na nás koukaly hlavičky hub, ale nebyly zde žádné informační cedule, jak se dostat do našeho cíle. Byla ale houbová sezóna a tak nás zachránila jakási babička, která nám ukázala správný směr. Navigaci jsem tedy vypla, vzala do ruky obyčejnou mapu a do Telče jsme v pohodě dojeli.

 

V Telči jsme byli již několikrát, býváme pravidelně ubytováni přímo na náměstí v historické budově ze třináctého století.Má krásnou meruňkovou fasádu, zařízení pokojů je stylové, mám tam pocit, že jsem se vrátila zpět do 16. století. Stačí si jen sednout k oknu a prohlížet historické náměstí a prostoupí vás pocit klidu a pohody. Také jsme opět absolvovali prohlídku zámku. Zde jsme se také setkali s Lichtenštejnem, a to s Františkem Antonínem. Procourali se náměstím, poseděli v cukrárně na kávě a odpočívali. K mému rituálu zde v Telči patří čtení knížky a to ne ledajaké. V křesílku s výhledem na to krásné náměstí louskám knihu od Františka Kožíka Město šťastných lásek. Kdo neznáte, doporučuji, prolíná se zde současnost s dobou největšího stavitele Telče, Zachariáše z Hradce.

 

Letos jsme se byli poprvé podívat na hrad Roštejn, letní sídlo, které si zařídil v 16. století právě Zachariáš z Hradce. Musím napsat, že mě docela zklamalo. Hrad má krásnou osmibokou věž, je zde zachovalá gotická klenba, ale vše uvnitř pochází z pozdější doby, protože hrad na počátku 20. století vyhořel. Moc se mi líbilo prostranství před hradem, je zde plno zeleně, květin a hlavní ozdobou jsou překrásné dřevěné sochy, které se výborně hodí k tomuto prostředí. Takže nakonec spokojenost, určitě se na vyřezávané sošky přijedu znovu podívat.

 

Další den jsme brzy ráno vyjeli směrem k Brnu. Navigaci jsem ani nezapínala, mapa mi připadala lepší, a vzhledem k tomu, že jsme projížděli několika objížďkami, cedule nás nenechaly na pochybách, že jedeme dobře. Po ubytování v synově bytě jsme se vydali po cestách Zdeny / kniha Láska na heslo/. Narazili jsme opět na několik objížděk, ale nakonec jsme se zdárně dostali do Boskovic.

 

Zde jsme si nejprve prohlédli výstavu obrazů boskovických rodáků a tak vše začalo velice slibně. Také prohlídka zámku se mi líbila, je zde plno obrazů, porcelánu a nábytku, navíc nás bylo málo, přidala se k nám pouze jedna paní, a tak bylo hodně času vše si řádně prohlédnout. Mají zde kouzelné zrcadlo, když se do něj žena podívá, zkrásní. Musí si tedy počkat jeden rok, ale to jistě uteče. Je zajímavé, že podobné zrcadlo mají také v Jindřichově Hradci, do obou jsem se dívala, tak se můžu těšit na svou novou proměnu. Na muže, kteří neodolají a kouknou se, nečeká nic dobrého.

 

V Boskovicích jsme také prošli náměstím, prohlídli si vše, hledala jsem, zda se tam nachází cukrárna Ara, ale ta zde chyběla-:). Byla zde jiná, osvěžili jsme se a putovali dál.

 

Naší poslední zastávkou toho dne bylo městečko Křtiny. Do něj jsme dojeli přesně po trase Zdeny, projížděli jsme všechny vesničky, tak jak je Táňa popsala v knize. Toto poutní místo je naprosto úchvatné. Již jsem o něm psala, tak jen krátce. Začalo se budovat v první polovině 18. století podle návrhu Jana Blažeje Santiniho a i když bylo dobudováno později, jeho stavitelský um se neztratil. I před samotným kostelem je plno nádherných obrazů, bylo na co koukat a co obdivovat.

 

Večer jsme se vydali směrem na Brno. Během cesty jsem zapla navigaci, na kterou jsme spoléhali, že nás dovede k synovu obydlí. Ale ta se mnou odmítla komunikovat. Asi se jí nelíbilo, že jsme ji po prvním nezdaru vypli, trucovala, nepodařilo se mi ji ani zapnout. A tak jsme doufali, že budou v Brně alespoň cedule s názvy čtvrtí, hlavně tedy s Bystrcí, kam jsme se potřebovali dostat. Samozřejmě nebyly, nacházeli jsme se příliš daleko od místa, kam jsme chtěli dojet. Po zjištění, že správný směr sami nenajdeme, zeptat se není koho, když jedete v koloně, protože jsme byli právě v tom největším provozu, využili jsme pomoci přítele na telefonu. Po zavolání a nahlášení názvu ulice, kde se nám podařilo zastavit, jsme již dál pokračovali podle rad syna, kterého jsem měla celou dobu u ucha. Dovedl nás do správné ulice a tak jsme si oddechli, hlavně tedy můj muž, který zrovna cestování moc nemiluje, hlavně ne tam, kde to vůbec nezná.

 

Po nabrání sil jsme brzy ráno vyrazili směrem k Lednicko-valtickému areálu. Měla jsem ale velkou obavu, aby se nám naše autíčko cestou nerozsypalo. Manžel kličkoval jak zajíc, aby našel rovnější kousek silnice. Nebyl velký provoz, tak se nám to podařilo a do Lednice jsme nakonec dorazili. Nevím, kam putují dálniční poplatky, i obyčejné silnice kolem našeho bydliště jsou lepší.

 

Na zámku Lednice se mi nejvíce líbilo všechno to, co bylo vyrobeno ze dřeva. Hlavně lustry a schodiště, moc krásná řezbářská práce. Máme štěstí, že se nepodařilo Lichtenštejnům tuto výzdobu odvézt a zůstala na zámku.

 

Pak jsem měla naplánovanou prohlídku Janohradu. Mně by stačilo se jen podívat, jak stavba vypadá, ale když jsme dojeli, začínala právě prohlídka a tak jsme se připojili. Manžel ne už s tak velkým nadšením, ale co by prý pro mě neudělal... A tak jsme hrad prolezli, zkoukli i okolí a pak už jsem se těšila na Chrám tří Grácií. Moc zajímavá stavba, krásné sousoší tří bohyň, plno turistů a kol. Prošli jsme kolem půlkruhové klasicistní stavby, poseděli u sochy a odpočívali. Pobavil nás stánek s občerstvením mladé ženy, která nabízela bílé a červené víno a k zakousnutí domácí škvarkové sádlo s chlebem. Měla pouze malý stoleček, na jakési zídce položeny nádoby se sádlem a nezastavila se v mazání a prodávání chlebů. Docela šokující nabídka v letním čase, ale jiný kraj...

 

Po poledni jsme se vydali do Valtic. Já jsem měla zamluveno ubytování na náměstí v penzionu, který se mi moc líbil. Dostal i jakési ocenění, a tak jsme ho chtěli navštívit. Ale během cesty mi volala paní majitelka, že pokoj omylem dali někomu jinému, ale že mi zajistila náhradní ubytování. Když jsem penzion navštívila s tím, že dostanu adresu, kde budeme moci přespat, čekala tam na nás s omluvou i láhev vína a domácí marmeláda. Nějak jsem nad tím ani nepřemýšlela, přece jenom těch zážitků bylo už dost, až po návratu domů jsem si uvědomila, že těch dárků bylo mnoho. A tak jsem vyrobila vyšívanou ozdobu na skleničky mých marmelád a poslala do penzionu. Doufám, že vše dostali v pořádku a chutnala jim. Snad se nám zadaří a příští rok se tam budeme moci ubytovat.

 

Nakonec nám paní vedoucí zajistila nocleh v Hraničním zámečku. Zajímavé je, že tam jsem se chtěla ubytovat nejdříve, ale měli obsazeno. Zámeček známe z knížky Co je v domě, byli jsme také v té samé restauraci jako postavy z knížky a prostředí i jídlo je tam naprosto dokonalé. Věřím, že i Martě, Blance a Kamilovi se v Hlohovci líbilo, stejně jako nám.

 

Po ubytování jsme ještě zkoukli valtický zámek, tak jako Marta s Blankou. Zde jsme si připadali jako v Rakousku, všude se mluvilo německy. Navštívit tento zámek radím mimo letní sezónu, byla to prohlídka taková neutěšená, čtyřicet lidí je prostě moc, navíc bych radila omezit vstup s dětmi. Byli tam rodiče s dětmi ve věku dvou až čtyř let, polehávaly po zemi, hlučně se bavily, pobíhaly, tak jak je dětem blízké. A tak jsem se snažila chodit co nejvíce kolem průvodkyně, abych slyšela, co vypráví. Po prohlídce jsme se krátce zastavili na náměstí, probíhal tam jakýsi jarmark, bylo plno stánků a rukodělných výrobků na zkouknutí, a pak již k veliké úlevě mého muže cesta do Hlohovce a po doplnění živin i odpočinek.

 

Cesta zpátky již proběhla v pohodě, chvíli jsme se odvážili jet po dálnici, člověk tam má ale pocit, že někteří řidiči neznají značky, alespoň zákaz předjíždění jim nic neříká. Předjížděli dokonce z obou stran, od Jihlavy jsme pak již jeli po obyčejných silnicích, cedule s nápisem Kolín nás dovedly do již známého prostředí a nakonec i domů.

 

Před cestou jsem si psala různé možnosti, kam zajet a na co se podívat, podle času, chuti a počasí. Nakonec jsme viděli pouze část, ale nevadí. Bylo to zajímavé, příroda je v kraji, kde Táňa dlouho žila, kouzelná. Můj muž jí navrhoval, aby psala o našem kraji a on se nemusel trmácet takovou dálku, ale to nejde a tak se nedá nic dělat. Věřím, že jestli nám bude přáno, že se tam příští rok opět podíváme a zkoukneme další krásná místa. On nakonec i manžel byl s cestou spokojen, i když sám by se nikam tak daleko nevydal.