joudaweb - časopis Čekanka

Jako všechny děti, byla i Karolína hodně živá holčička. Neposeda. Chvíli neposeděla, pořád běhala, tancovala, schovávala se, pak z úkrytů nečekaně vyskakovala, smála se, křičela, škrábala a kousala, mrkala a smrkala a děsila a běsila. Maminka si s ní nevěděla rady a občas Karolínu okřikla. Bolela ji hlava, kterou si musela chladit kapesníkem namočeným ve studené vodě, polykala prášky proti bolení hlavy a byla unavená. To ale Karolína neviděla, protože když se na ni křičí, aby byla zticha a neběhala, chce být někde, kde se na ni nekřičí a kde může běhat a smát se.

Tak jednou zase maminku bolela hlava a Karolínu okřikla tak hlasitě, až Karolíně zazvonilo v uších a ona se dala do běhu a utíkala, až maminku nebylo slyšet, vidět, zmizel jejich dům, ulice, město a když se Karolína zastavila, byla v úplně cizí zemi, v úplně jiném světě. Zvířata byla větší, svítila a většina z nich se vznášela s půvabnou lehkostí kousek nad zemí. Kolem Karolíny prošla lipová alej v tichém hovoru o bludných kořenech. Odněkud byla slyšet zvláštní hudba, ale ať se Karolína rozběhla na kteroukoliv stranu, hudba nesílila, ani neslábla, zněla stále stejně silně. Karolína mohla vidět náladu všech bytostí okolo, rozuměla jim, i když vůbec nikdo nemluvil.

Najednou si Karolína uvědomila sama sebe v tomto světě a tajemná stvoření si toho všimla. Začala se zastavovat a otáčet ke Karolíně, která kupodivu vůbec neměla strach. Ty bytosti nekřičely, neštěkaly, nedělaly škaredé obličeje. Utvořily kolem Karolíny kruh. Ticho, které bylo slyšet, ji pohladilo po srdci. Zavřela oči a dlouze vydechla. Když oči zase otevřela, byla doma v maminčině objetí. Karolína se k mamince přitiskla a znovu slyšela tu zvláštní, krásnou hudbu. Hudbu srdcí, která se sobě vzdalují, ač tak blízko jsou. Děti umí čarovat...