Z technických důvodů byl provoz Čekanky zastaven. Naleznete zde ale přesto jednoduchý archiv všech článků, které za celou dobu její existence vznikly. Je tříděný podle autorů a články vypadají stejně jako dříve, jenom je nelze komentovat a nelze v nich vyhledávat podle jmen, názvů, ani jiných klíčových slov.
Děkuji všem autorům za pilné přispívání.
Vaše šéfredaktorka Táňa Kubátová
Zajíc
28. října 2014
Procházím nočním centrem města, které je ve dne rušné a plné lidí. Před betonovým obchodním centrem se krčí pár pečlivě udržovaných keřů, reprezentujících asi padesát procent zeleně města. Zabývám se myšlenkou, která potřebuje řádně promyslet, proto se nesoustředím na okolí, i když v tuto noční dobu bych měl být obzvláště na pozoru. Potlouká se zde něco pochybných existencí, které pro cigaretu vlepí člověku pár facek. Když míjím těch pár keříků, zcela nechtěně vyplaším zajíce.
Jenže to si v první moment člověk neuvědomí. Vyděšen jsem se cítil já. Dokonce natolik, že jsem povyskočil, zakřičel, nebo spíš zaječel a pak zkameněl. Hlavou mi proběhlo několik možných variant přepadení, od ozbrojeného cizince, až po pumu, která nepozorovaně utekla svému movitému a tak trochu výstřednímu majiteli. V mžiku jsem zaujal bojové postavení, okoukané z filmů s kung-fu tématikou a čekal útok. Když jsem pochopil, kdo že mě tak vyděsil, rozhlédl jsem se, jestli tuto scénu nikdo nepozoruje a shledav, že jsme tu jen já a zajíc, dostal jsem záchvat smíchu. Zajíc mě chvíli pozoroval. Nevypadal, že by se nějak moc bavil, naopak, jakmile vytušil ten správný moment k úniku, neváhal a zmizel v postranní uličce.
Ještě se párkrát ohlédl, jestli ho náhodou nebudu pronásledovat. Pokud mě vůbec bral na vědomí.
Teprve pak jsem si uvědomil tu skutečnost zajíce uprostřed města. Co tu jako dělal? Jak se sem mohl dostat? Měl tu pauzu na svačinu, nebo tu regulérně bydlí? Pak mi došlo, že já jsem byl ten, kdo způsobil jeho pohyb. Přirozená podstata zajícova je být neviditelným a když se cítí v ohrožení, tak zdrhá. Obranná reakce. Takový ježek, ten se schoulí do klubíčka. Tomu to v případě ohrožení automobilem moc nepomáhá. Pak jsem si v duchu probíral svoji reakci. Směšné. Přirozený instinkt nikde, snad bych útočníka mohl rozesmát, nebo zmást, ale pozůstatky toho divokého ve mě jsou žalostně zakrnělé, nebo žádné. Jak se cítí zajíc ve městě?
Když vstoupím do lesa, cítím sílu, energii, ke které mám respekt, představím se a sdělím lesu svůj úmysl. Že jen procházím, nebo si jdu nasbírat něco hub... Cítím se být přijat, ale zvířata se ode mě drží v bezpečné vzdálenosti. Zajíc ve městě se cítí úplně stejně, jako v lese. Dává si pozor na nebezpečí. Ve městě jsou to lidé. Jak zareaguje opilec nebo skupina výrostků? Nenapadne je zajíce ulovit? Nehodí po něm aspoň kamenem? Co tu má co dělat, tohle je město, divočina patří do lesa... Ale co tedy takový člověk v lese?
Sám jsem se mohl přesvědčit na svých reakcích z procházek v přírodě, že agresi mám zažitou hluboko uvnitř. Spadne za mnou šiška a hned se otáčím, kdo že to po mě co hodil. I tu nebohou veverku bych obvinil z útoku. Město je v podstatě agresivním místem. Betonovou džunglí se svým vlastním chápáním pravidel přežití.
Ale to už trochu přeháním. Většinou se návštěva zvěře ve městě obejde bez ztráty na životech a když uvidím v parku zajíce, či srnku, zastavím a pasu se pohledem na vzácné scéně.
Jestlipak si i taková srnka v lese vychutná setkání s člověkem? Zdalipak si králičí rodinka pobaveně ukazuje na bláznivé houbaře, poskakující od hřibu ke hřibu? "Hele mámo, člověk! Tiše děti, ať ho nevyplašíte...je zvláštně hezký, viď táto...tak zranitelný...asi se pase viď, tati...nechápu, jak může žrát tu plíseň...můžu si ho pohladit?"
Taky máte dojem, že vás les vidí? Přeji příjemné chvíle při procházkách divočinou;)
Autor: Pepa Matulka