Z technických důvodů byl provoz Čekanky zastaven. Naleznete zde ale přesto jednoduchý archiv všech článků, které za celou dobu její existence vznikly. Je tříděný podle autorů a články vypadají stejně jako dříve, jenom je nelze komentovat a nelze v nich vyhledávat podle jmen, názvů, ani jiných klíčových slov.
Děkuji všem autorům za pilné přispívání.
Vaše šéfredaktorka Táňa Kubátová
Na chvilku jsem se zastavila.
3. listopadu 2014
Leží tady vedle mě.
Odkládám mobila, kde jsem dopsala zprávu a dívám se na to moje zlato. Vypadá ve spánku jako chlapeček. Že už je to velkej chlap, dokazuje jemným pochrupováním a občasným zachrochtáním.
Nakláním se nad něj a pusinkuju mu mírně zarostlou tvář až k uchu. Něco zavrněl a pokračuje v noření se do snů.
"Copak se ti asi zdá broučku můj ušatej?"
Je vyčerpanej. Udělal si tuplovku, aby měl delší volno. Sleduju ten jeho opálenej ksichtík a musím se usmívat. Za chvíli mu bude padesát a on přitom vyvádí lumpárny, jako puberťák. Prý to je kvůli mně - lumpici.
"Ani nevíš, moje spící zlatíčko, jak moc si mi rozsvítil život a jak moc tě mám ráda."
Těším se na to, až otevřeš "ofífka"- jak umíš rošťácky zašišlat a roztáhne se ti ta tvoje pusina od jednoho odstátýho ucha k druhýmu.
Určitě po mně zase hrábneš packou a stáhneš k sobě. Budu se bránit, protože nechci usnout a nechat si utéct večer na obláčcích snů. Ale znám to, opět nevyhraju. Určitě si položím hlavu na tvůj hrudník, stulím se k tvýmu tělesu a za chvilku nebudu vědět o světě. Vytvoří se totiž okolo nás zvláštní bublina plná harmonie a souznění dvou duší, které se našly i navzdory vyžšímu věku v tomhle složitým světě. A naše společné pochrupování zaplní celý náš útulný pokoj.
Takže vypínám televizi a ačkoli se kulatým okýnkem, otočeným na západ, stále ještě vkrádá podvečerní světlo, jdu se přitulit.
Autor: Danka