joudaweb - časopis Čekanka

Nejen zde, ale i v mnoha dalších městech se tato tradice znovu ujala a pořádají se u příležitosti svátku sv. Martina různé trhy, jarmarky, veselice, jejichž symbolem jsou především svatomartinská husa a svatomartinské víno.

 

A proč je tomu zrovna na den sv. Martina? Existuje hned několik dlouhými léty ověřených pranostik, z nichž nejznámější jsou, že "Sv. Martin přijíždí na bílém koni.", protože okolo dne svátku Martina přichází první sníh, a další z nich, že "Radost z Martina je husa a džbán vína.". A ta svatomartinská husa by měla být poslední pečínkou před šestitýdenním adventním půstem. Někde jsem také kdysi zaregistrovala srovnání krocana, symbolu amerického svátku Dne díkůvzdání a naší svatomartinské husy.

 

To co jsem napsala, není nic nového, pouze připomínám. Inspirovalo mě právě to spojení města Frenštátu pod Radhoštěm a sv. Martina. Sv. Martin je ve znaku města i na vlajce. Je také na pečeti, a to již někdy od druhé poloviny 17. století. Je mu také zasvěcen jeden z kostelů ve městě, možná to je také důvodem, proč se stal patronem města. Proto ta svatomartinská tradice je zde vnímána hodně silně a je to ve městě vždy velká událost, na niž se sjíždějí podívat také lidé ze širokého okolí.

 

Rozepsala jsem se o té frenštátské tradici proto, že mám k městu silný vztah, je to mé rodné město, na radnici, jejíž část je také vyobrazena na fotografii, jsem uzavřela sňatek, ráda se do města podívám při každé příležitosti, která se naskytne.

 

Jen na okraj také připomínám, že svatý Martin byl také v minulosti vnímán jako patron vojáků, krejčích, kožešníků, také vinařů a paradoxně i abstinentů. Takže svatomartinské víno a abstinenti? Když se dodržuje rčení, že nic se nemá přehánět, tak proč ne?

 

Svatomartinská pranostika se sice zmiňuje o tom bílém koni, jenže je rozdíl mezi bílým koněm, na kterém sv. Martin přijíždí, a bílým koněm, o kterém mluví pranostika. V posledních letech není všechno tak, jak bývalo kdysi, a tak již pár let to s malými obměnami počasí vypadá tak, jako na té fotografii. Příjemné podzimní počasí, jasná obloha, a i když třeba není zrovna jasná, tak z ní nevypadávají dešťové kapky, natož sněhové vločky.

 

Stejně tak je tomu letos, na některých místech padají teplotní rekordy, myslím ty v kladných hodnotách, jasné počasí, jenže zase – jedna ze svatomartinských pranostik říká, že "Když je jasno na Martina, čeká nás tuhá zima.". Takže na jaře si možná připomeneme, jak se vyplnila.

 

Nicméně máme za sebou první pěkné listopadové dny předposledního měsíce v roce, kdy se již, byť tomu počasí zatím neodpovídá a ani předpověď na několik příštích dní neříká nic o nějaké markantní změně počasí, tak ještě je třeba využít příležitosti a pobýt venku a užít si všeho pěkného, co nám podzim dává – pohled na jeho barvy, podzim je ze všech ročních období nejbarevnější, a protože už ten název listopad připomíná, co je nejaktuálnější, to spadané listí na všech možných různých prostranstvích, zejména v parcích, ale také v zahradách rodinných domů, a tak zde i takové hrabání listí, zejména když se do toho zapojí i děti, které to považují spíše za zábavu a hýří přitom různými nápady, může být příjemné a veselé, zejména když při ní z hromady již uhrabaného listí může třeba něco milého vykouknout...

 

Nejen hrabání listí a úklid zahrady je třeba provést, také je třeba zabezpečit, aby nic, co v zahradě je, neohrožovalo okolí, a tak i takový hodně vzrostlý strom, který se z malého třiceticentimetrového smrčku, zasazeného mými rodiči před asi čtyřiceti lety, změnil v takového dlouhána, a nebylo zbytí, musel být v loňském roce pokácen, protože hrozilo, že by nemusel vydržet případný silný náraz větru, mohl by se zlomit a spadnout, a ať by spadl na kteroukoliv stranu, všude by někoho nebo něco mohl ohrozit. Majitelé vedlejšího domu tenkrát současně vysadili také stejný stromeček, ale protože ten nevydržel, nic se přitom naštěstí nepřihodilo, tak to bylo posledním popudem k pokácení toho našeho.

 

Teprve pár dnů měsíce listopadu, a máme tedy za sebou nejdříve dušičkový týden, o nadcházejícím víkendu vyvrcholí ten svatomartinský a hned po víkendu si připomeneme to sametové, co jsme prožili 17. listopadu 1989 a potom euforii, kterou jsme prožívali v dalších dnech a týdnech před dvaceti pěti lety. Z hlediska historického patří listopad k těm nejvýznamnějším v roce. Kolik se toho v dějinách lidstva událo, kolik přelomových událostí v životě lidí, v politickém uspořádání států. A ten 17. listopad před dvaceti pěti lety je jeden z nejzlomovějších v životě naší země.

 

Říkám si, jak rychle těch 25 let uběhlo, skutečně se nadarmo neříká, že něco uteklo jako voda. Je to svatá pravda, i když se někdy zdá, že pár měsíců nebo pár let je v nedohlednu. Když mi bylo 17 let a oba mí rodiče ve stejném roce oslavili čtyřicítku, tak jsem si vůbec nedokázala představit, že já také někdy těch čtyřicet mít budu. A hrůza mě jímá, když pomyslím, jak dávno jsem tolik měla. Ale s tím jistě máte zkušenost všichni, jak roky rychle ubíhají.

 

A tak se ani nechce věřit, že uplynulo již dvacet pět let od doby, kdy se následně vše, co bylo předtím, zdálo jako nepotřebné a nežádoucí. Samozřejmě, bylo toho hodně, co v dnešní době, když si připomeneme, nechce se tomu ani věřit, starší generace si ještě mnohé z toho dobře pamatuje, ale mladí lidé většinou někdy ani nevědí, o čem je řeč, namátkou připomínám to nechvalně známé „celní prohlášení“. Některé věci se zdají naopak být nesmrtelné, např. televizní Večerníček, jsou věci, které byly považovány za přežité, ale postupně se vracejí, např. stavebnice Merkur nebo v poslední době i vinylové LP gramodesky.

 

S nástupem demokracie však došlo k fenoménu, jaký jsme předtím neznali, nebo věděli jsme, že existuje, ale nesetkávali jsme se u nás s ním. Vzpomínám si, když jsem prvně viděla bezdomovce si v jednom obchodním domě ohřívat ruce na radiátoru. Než mi to došlo, tak jsem si myslila, že se tomu člověku udělalo špatně, že je nemocný. Nebo nezaměstnanost, úřady práce, podpory v nezaměstnanosti, tak to bylo také něco zcela nového.

 

Hodně mě tíží faktor bezpečnosti, resp. nebezpečnosti v jednání lidí. Zatímco za minulého režimu mě ani nenapadlo se bát, když jsem se např. odněkud vracela nočním vlakem, v současné době mám obavy i třeba přes poledne, za bílého dne. Ostatně mám s tím bohaté zkušenosti, když jsem před několika lety byla přepadena při cestě ze zaměstnání o půl čtvrté odpoledne.

 

Máme zkrátka ještě stále hodně co vylepšovat v jednání a konání lidí, abychom mohli klidně a spokojeně žít, mít životní jistoty, nebát se...

 

A všichni v naší zemi by se měli chovat a jednat tak, aby se za svá jednání nemuseli hanbit.

 

Tak se mějme všichni pěkně a dobře...