Z technických důvodů byl provoz Čekanky zastaven. Naleznete zde ale přesto jednoduchý archiv všech článků, které za celou dobu její existence vznikly. Je tříděný podle autorů a články vypadají stejně jako dříve, jenom je nelze komentovat a nelze v nich vyhledávat podle jmen, názvů, ani jiných klíčových slov.
Děkuji všem autorům za pilné přispívání.
Vaše šéfredaktorka Táňa Kubátová
Boxerka Akina
28. prosince 2014
Při tom vánočním rozjímání a vzpomínání bych rád věnoval pár řádků věrnému příteli člověka. Akina nám zůstala, jako jediná připomínka našich ambicí v chovu boxerů. Táta byl kynolog, dlouhá léta se věnoval chovu boxerů, ale jen psů výstavních. Se sestrou se nakonec pustil do chovu plemenného, pořídili si fenku Bonnie a nechali ji obšťastnit výstavním kusem.
Bylo to jednou a naposled, protože zjistili, že tato činnost vyžaduje mnohem víc péče a času, než jen obvyklý "cvičák" psů výstavních. Fence Bonnie se navíc narodily i albíni, kteří jsou pro chov "čistých" boxerů nežádoucí. Štěňata se rozprodala a zbyla nám Akinka.
Já osobně vždycky tíhl spíše ke kočkám, žijí volněji, polodivoce a není s nimi taková práce. S Akinou to bylo trochu jinak. Otec a ani sestra se jí ve výcviku moc nevěnovali, takže psisko rostlo tvarováno péčí celé rodiny. Naučila se základní povely, ale provedení vypadalo vždy velmi svébytně. "Sedni" v jejím provedení vypadalo jako pololehnutí, "k noze" provedla ke kterékoliv noze v dohledu a "aport" znamenalo vyběhnutí za letícím objektem, ale o jeho přinesení nemohla být řeč, pokud se, u klacku hozeného, vůbec zastavila.
Zůstala "starou pannou", neboť jsme nabyli dojmu, že by její potomstvo nebylo schopné výcviku. A tak pomalu stárla a stala se klidnou silou na našem dvorku. V té době, to jí bylo asi osm let, jsem změnil zaměstnání i dosavadní způsob života a náhle získaný volný čas jsem začal věnovat dlouhým procházkám po okolí. A proč s sebou nevzít psa. Nechyběla na žádné vycházce, zvykli jsme si na sebe a po krátké době jsem se ji odvážil pouštět "na volno".
V její přítomnosti jsem trochu změnil názor na psy. Její chování v přírodě totiž neodpovídalo způsobu, který jsem až doposud vídával u našich šampiónů. Ti se vždycky i přes naléhání páníčka rozběhli za srnkou, zajícem, ale třeba i když "chytili stopu". Akina ne. Jen málokdy se vůbec věnovala přítomnosti jiných zvířat. Byl jsem svědkem, když asi metr od ní vystartoval vyděšený zajíc a s ní to ani nehnulo.
Naopak, když se nad našimi hlavami prohnali burácející motory tryskáčů, zpanikařila ona a celé odpoledne jsem ji hledal. Při přecházení potoka se rozhodla, že ona se tedy brodit nebude a zatímco já pokračoval dál, ona běžela asi dvě stě metrů po proudu, kde byla lávka, tam potok překonala a běžela ke mně. Často mi přišla na mysl myšlenka na reinkarnaci. V jejím chování bylo mnoho lidského. Zda to bylo výchovou, to nevím. K dětem byla přátelská, mohli se jí věšet na uslintané pysky, vše bez jakékoliv známky nechuti přetrpěla.
Je to už pět let co odešla. Já se vrátil ke kočkám. Přítele, jakým mi byla ona potkám už jen stěží. Jestli je jen trochu pravdy na převtělování, nepochybuji, že bych její pohled očí nepoznal.
Sestra si před dvěma lety pořídila opět fenku boxera. Jmenuje se Sunny. A lhal bych, kdybych tvrdil, že je to "normální" pes;)
Akině
Autor: Pepa Matulka