joudaweb - časopis Čekanka

Je iluzí

jistota

již není oč se opřít

převlékla kabát

teď jméno nese

nejistota

 

V prázdnu

v té děsivé samotě

ve mě

jistota dlí

 

Myšlenky česat

jako ovoce zralé

třídit

nemocné

zdravé

 

Jistota ledu

není jen pevnost

ale i skutečnost

že jednou roztaje

 

Očko po očku

s trpělivostí nevyhnutelného

se smrtí po levém boku

splétám minuty

jako by byly poslední

 

Ve všem je

modlitba

i v česání vlasů

když vědomí sebe

mi říká

možná naposled

 

 

Možná že nic nechci odbýt, mávnout rukou, možná mi na tom záleží. Říkal jsem si, že neumím naslouchat, když někdo mluví. A já neumím mluvit, ale psát. Třeba umím naslouchat napsanému. Ale spíš to bude tím zájmem.

 

Teplá samota

bezpečí vzpomínek

dětská důvěra

v úsměv rodičů

 

Co na tom

nechat se unášet

bez výčitek

do říše snů

 

Jaké je

prozření

že každý den

je nový

 

A zvláštní způsob zimy pokračuje. Včerejší slunce ráno vystřídal déšť a teď se slunce zase tváří a s větrem se snaží zahnat myšlenky na onu zvláštnost.

 

Tam

kde tůně temná

leskne se

vine se

cesta

a na ní

listí

mění se

v zem

 

Nikdy se nedokážu

nabažit

té nahořklé vůně

tak voní

zem

Ta nás spojuje

nádechem

 

Dívám se na svět a musím říct, že tomu vůbec nerozumím. Je to tajemství a asi nejde pochopit. Lze jej jen milovat, nenávidět...

 

Všechno

je znamení

na cestě

života

 

Stačí

naslouchat

dívat se

okolo

 

Svět

souhlasně přitakává

tu padá list

tu kutálí se

kámen

 

Co asi znamená

volavka ve vodě

co asi znamená

zmatené hejno hus

 

Věřím v ducha

přírody

v magickou moc

zvířat

stromů

kamenů

 

Jen nadechnu se

z plných plic

to jediné v sobě

mohu ovládat

 

 

Říční kadeře

splývají

v nádheře

peřejí

 

Řečiště kadeří

česané kameny

obejme duši mou

slepými rameny

 

U řeky v bílém

čerstvé stopy kuní

k hejnu kachen spících

vedly

Vznesl se výkřik

v probuzeném tichu

spolu s šedým tělem

volavky.

A dál jen šum řeky

přes kameny

mezi domy

do polí