joudaweb - časopis Čekanka

Nejprve několikrát přicházím od kostelních vrat a přednáším poselství o tom velkém sčítání lidu a poté jako hostinský ještě mnohokrát vbíhám do kostelní lodi z kaple Smíření, na levé ruce přehozenou utěrku, v pravé držím talířek s vybaleným hermelínem. Imaginárním divákům v kostelních lavicích adresuji s větší či menší intenzitou věty a gesta. Posel se zamlouvá režisérce brzy, s hostinským to jde hůře. Několikrát opakuje, že je to skoro dobré, ale že zkusíme ještě přidat v gestech, na hlase či ve výrazu. Když už se sama třese zimou, uložíme použité rekvizity do velké modré tašky, tu ukryjeme v úklidovém koutě a opouštíme ztichlý kostel.

Druhý den po probuzení zjišťuji, že nemám hlas a dva dny v práci nemluvím, jen v případě nutnosti vydávám jakési duté zvuky. Hod Boží a premiéru Betlémské hry očekávám s nejistotou i s obavou. Bude mi rozumět, utáhnu hlasem oslabeným důkladným nachlazením kostelní prostor?

 

S amatérským divadlem jsem přišel poprvé do styku v městyse Újezd u Brna na základní škole. V devítce nás oblíbený kantor nahnal půl třídy do divadelní Popelky. Soused z lavice hrál Popelčina otce, já byl jako generál součástí pestrého a početného bavícího se davu na královském plese. Později jsme s kamarády a kamarádkami vytvořili několik pohádek, které jsme předváděli dětem a jejich rodičům na mikulášských besídkách. V těch jsem zprvu jen hrál, posléze jsem některé i připravil a režíroval. Poslední újezdskou hrou byla upravená Princezna Jasněnka a já v ní hrál pána z Větrova. Text jsem se učil na svatební cestě ve Svratce a první zkoušku jsme měli v sobotu, jen osm dnů po událostech na Národní třídě.

Já se po svatbě odstěhoval do Brna a jelikož Malý princ, na jehož zkoušky jsem každou neděli do Újezdu dojížděl, ztroskotal na malé vůli některých herců zvládnout delší text, byl na pár let konec s divadlem.

Když naše dvě starší dcery trošičku odrostly, řekla mi žena, abych, bude-li zájem, něco zkusil s dětmi z Komárova. Nenechal jsem se dvakrát pobízet. Pobesedoval jsem s paní, která na jihu Brna dělávala s dětmi různá divadélka a zábavná vystoupení a teď už se cítila na tuto činnost stará. Seznámila mě s jinou ženou, která zase znala skoro všechny školáky v širokém okolí. Pan farář v kostele ochotně vyhlásil, že je zde jistý pan Čáp, který má zájem dělat s dětmi amatérské divadlo.

Jednoho podzimního odpoledne 1994 pak ve farní klubovně vše začalo. Přišlo tehdy 19 zvědavých i zvídavých dětí ve věku od 7 do 16 let. Už v prosinci téhož roku jsme sehráli ku potěše malých i velkých v kulturním domě ve starých Černovicích naši první hru - Čertův švagr. V dalších 3 letech jsme pak hrávali dva kusy ročně. Na velikonoce takzvaný vážný a okolo Mikuláše pohádku. Vážné věci byly v kostele u svatého Jiljí, pohádky pak ponejvíce v kulturních domech Černovic a Horních Heršpic. Ze tří kusů kostelních měla největší úspěch lidová barokní Komedie o panně Dorotě. Od roku 1998 už byly jen pohádky. Z 11 vytvořených do ledna 2005 se těžko vybírá. Nejvydařenější byly snad Kráska a Zvíře podle Hrubína, druhé nastudování Čertova švagra a Popelka. Když naše snažení na začátku roku 2005 utichlo, měli jsme za sebou plných 14 divadelních představení. V našem amatérském souboru , který jsme v roce 1996 pojmenovali Bene Valete, účinkovalo dohromady na 40 dětí. Ke konci naší činnosti byli mnozí studenty na vysokých školách a někteří již pracovali. Proč vše po více jak deseti letech skončilo? Jak píši v jakési kronice Bene Valete - děti vyrostly a noví divadelní nadšenci momentálně nejsou.

Roky se souborem byly krásné, dobrodružné a neopakovatelné.

Vybavují se mi okamžiky a scény poetické , dojemné, veselé..

V Panně Dorotě, jako nelítostný kat, stínám dřevěným mečem hlavičku Kristýně - Dorotě. Ona má dlouhé bílé šaty, rozpuštěné vlasy a klečí se sepjatýma rukama na kamenné dlažbě kostela.

Henochem v stejnojmenném kuse je ženin bratranec Michal. Dlouhý štíhlý hoch jde doprovázen dvěma anděly středem kostela a až se zdá, že se skoro vznáší, jako by opravdu popíraje zákony fyziky mířil do sedmého nebe. V pohádce o Zlaté huse vytváří hlavní postavu chasníka Jiříka Petra, která tak úspěšně zaskakuje za chlapce, který se na velkou roli necítil. S hnědým kloboukem na hlavě, v kalhotech, chlapecky štíhlá je zcela uvěřitelným Jiříkem. Čertův švagr II - to je i naše druhorozená Klára hrající sirotka Aničku, jako dnes vidím, jak se raduje, když jí Petr odsype zlaťáků a ona může něco dát i dětem Kudrnovým. Výborná je i Olga, která ztělesňuje úlisnou, penězchtivou a zároveň i rozkošnickou macechu. Tři zlaté vlasy děda Vševěda přináší při generálce určité problémy s jistým panem Z, mimo jiné správcem černovického kulturního domu. Navzdory tomu je i tato hra odehrána dobře a s chutí i se svojí magickou scénou. V ní tři sudice s rozžatými svícemi stojí nad kolébkou Plaváčkovou a dávají mu do vínku věci zlé i dobré. Popelka , po té školní už druhá a v ní zaskakuji v úloze šaška, pro oživení si jako režisér předepisuji i žonglování. V samotném představení používám k tomuto účelu pomeranče, ale místo zamýšlených tří raději jen dva.Výborné, nápadité kulisy vytváří pro pohádku Olga – budoucí architektka. Sněhurka je labutí písní, ale i ji zdobí nepřehlédnutelný výkon - bezcitná po ještě větší moci toužící královna v takřka profesionálním podání Petry.

Nemohu dost dobře mluvit za těch čtyřicet lidí, co v Bene Valete pracovalo, ale mám takový dojem, že hráli a zkoušeli rádi a že jim spolu bylo alespoň povětšinou moc dobře.

U mě se potěšení z dobrého díla střídalo se starostí a někdy i s obavami a v některých vzácných chvílích jsem zažíval i stavy jakéhosi zadostiučinění. Zvláštní tichou radost jsem míval při přípravách hry. Od konce léta jsem hledal vhodnou látku. Četl jsem v pohádkových knihách, pátral v knihovnách veřejných i soukromých, až mě něco oslovilo a já mohl říct: ,To je ona, to je ta vyvolená , kterou budem hrát!´ Pak jsem si tu pohádku ještě párkrát pomalu přečetl a začal ji převádět do divadelních dialogů. Někdy, jako u toho Hrubína, jsem objevil již hotový dramatický text a ten jsem pak již jen proškrtal, pokrátil, či jinak upravil pro naše potřeby. U vážných kusů jsem také krátil již nalezené hotové věci a někdy také upravoval přespříliš kostrbaté věty a měnil zastaralá, dnešním lidem nic neříkající slova.

Při této práci jsem už měl před očima své herce a herečky a někdy jsem už přímo viděl jak ta Olga - macecha bude žalovat panu vrchnímu na toho kluka nevděčného Petra, či jak Aleš- princ ladně zatančí na plese s Petrou - Popelkou.

Když jsem měl text připravený v rukopise, nechal jsem jej přepsat kamarádkou na stroji, pozdější věci zapisovala moje žena již do počítače.Vzpomínám si, jak se při večerním psaní některým povedeným replikám s chutí smála. Hotovou vytištěnou pohádku jsem pak několikrát zkopíroval a jednotlivé vytříděné role pečlivě podtrhané pak rozdal budoucím aktérům.

Další fáze přípravy byla pro mě horší. Neměl jsem rád ten čas, kdy bylo potřeba vstát od psacího stolu a jít shánět herce a herečky, nabízet jim role, či apelovat na jejich rodiče, aby teď až do Mikuláše pokud možno neodjížděli na víkendy k babičkám či ke strejdům, a když tak bez svých hrajících ratolestí. Po roce bylo někdy dost těžké rozhýbat věci tak, aby v určitý čas byla kompletní herecká družina nachystána ke zkoušení.

Od první čtené to bylo ale zase blaho. A to jsem pak při skoro všech zkouškách, při generálce i při samotném představení zažíval většinou radost hlučnou a hlasitou, někdy až ryčnou.Byly i chvíle, když jsem se na chvíli zastavil a jen jsem pozoroval a říkal si, hele hele co jsem to zase rozpoutal. Ještě musím podotknout, že jako režisér jsem byl spíše měkký, žádný despota. Objasnil jsem vše ze svého pohledu, váhavé a méně zkušené herce pobídl a navedl, zkušeným zase ponechal prostor pro nápady a vlastní iniciativu. Sám jsem si u zásadních věcí vždy pohlídal svoji koncepci, u méně důležitých jsem strpěl i malý věc posunující kompromis.

 

Hlas jsem v pravý čas našel. Nebyl ještě úplně pevný a jistý, ale byl. Jako posel jsem hřímal k lidu izraelskému o tom císařském nařízení a v roli lakotného hostinského jsem chudáka Josefa i s těhotnou Marií vykázal ze svého hostince. Režisérka Petra byla líbeznou Matkou Páně a Jan jejím starostlivým chotěm. Starší hoši s chutí zahráli pastýře, menší holčičky byly zase roztomilými ptáčátky před jesličkami.Chýše betlémská vyrobená Jirkou, skýtala bezpečné přístřeší malému Ježíši. Kostýmy ušité maminkou jedné z hereček - hudebnic pak měly nevtíravý orientální nádech.

Betlémská hra 2014, po Pašijové hře 2014 druhý kus připravený Petrou, bývalou hvězdičkou Bene Valete se zkrátka vydařila.

 

Fénix vstal z popela a začal mávat křídly. Poletí?