Z technických důvodů byl provoz Čekanky zastaven. Naleznete zde ale přesto jednoduchý archiv všech článků, které za celou dobu její existence vznikly. Je tříděný podle autorů a články vypadají stejně jako dříve, jenom je nelze komentovat a nelze v nich vyhledávat podle jmen, názvů, ani jiných klíčových slov.
Děkuji všem autorům za pilné přispívání.
Vaše šéfredaktorka Táňa Kubátová
Recitál Slávka Janouška
27. února 2015
Slávek Janoušek v jesenickém Blue-s baru. Vstup kilo, čas mám, tak neváhám. Jeho jméno mě provází už od dětství, kdy se jeho písně linuly z reproduktorů na pařbách a večírcích přátel mých rodičů. Přelom roku 88'-89', ve vzduchu bylo cítit zvláštní napětí a jeho písně dokázaly vyvolat přesně ty nálady, otázky a odpovědi, které se honily hlavou většině lidí se srdcem a rozumem. Alespoň tak jsem to vždycky z jeho textů cítil.
První album"Kdo to zavinil" jsem slyšel nesčetněkrát. Jeho tvorba je spojována s Vlastou Redlem a J.S.Lenkem, ale já ho vnímám hlavně jako tvůrce sólového. Když poslouchám jeho písně, jsem zpět v dobách bezstarostného dětství. Asi mě trochu ovládá vlna nostalgie.
Dnešní recitál byl odstartován písní "Mumie". Je z jeho prvního alba. Uvědomil jsem si, že ho naživo vidím poprvé. Začal jsem si uvědomovat souvislosti, které začaly nabývat výraznějších barev s jeho vyprávěním, které následovalo po každé písni. Nejvíce mě zaujal jeho projev. Zpíval celým tělem, písně prožíval a byl bezprostřední, spontánní a hlavně, zcela autentický. Jedna z jeho písní byla věnována otci. Nejen biologickému, ale i otci jako vzoru jeho cesty, v tomto případě to byl Bob Dylan. A Otci Nebeskému, v neposlední řadě.
Já se začal učit na kytaru hlavně kvůli tátovi. Ne proto, že by to on chtěl, ale chtěl jsem být jako on. Oblíbený, obletován dívkami... A také jsem chtěl umět zahrát něco od Janouška. Je to 22 let, kdy jsem se do kytary pustil. Učil jsem se sám a podle toho to taky vypadá. Ale po pár letech jsem si docela obstojně zvládl zahrát jeho "Imaginární hospodu". Mimo jiné. Díky kytaře jsem si získal i tu oblibu a nějaká ta dívka se kolem mě taky chvílemi motala.
To, že jsem si Janouškovo vystoupení vychutnal až po těch 22 letech právě v Jeseníku považuji za znamení. Jak klikatá a kostrbatá cesta mě sem přivedla. Co jsem všechno zažil a zapomněl. A co všechno bych zapomenout chtěl a nejde to. Dnešní recitál zasáhl moji duši a ukázal mi, že ať byla má zkušenost jakákoliv, je jen moje a mám na ni právo. A mám právo jít dál a snažit se být lepší. A nebrat se tak moc vážně. Jako "poslední" píseň zahrál právě "Imaginární hospodu". A moje srdce bylo klidné, i když do očí se mi draly slzy, nebo co to bylo.
Díky, pane Janoušku
Autor: Pepa Matulka