joudaweb - časopis Čekanka

Tento bezdůvodný neopodstatněný strach se nazývá fobie podle řeckého slova fobos - strach. Jsem si vědoma, že všichni vědí, jen pro úplnost to zde uvádím. A pouhé pomyšlení na situaci, kterou jsem nastínila v úvodu článku, může vyvolat úzkostný stav, o kterém člověk ví, že je to nesmysl se bát, ale není schopen jej ze své mysli vytěsnit a zbavit se jej.

 

Mé dnešní zamyšlení je pouze z pohledu laika, ale zajímajícího se o problematiku fobií a občas se také potýkajícího s určitými náznaky zejména jedné z nich a snažícího se vítězit vlastními silami nad ní. Musím se přiznat, že zatímní stav je nerozhodný...

 

Je známo přes pět set druhů fobií a s přibývajícími novotami ve všech možných oblastech života přibývají nové, zejména pokud jde o informační technologie, cestování, a mám takový pocit, že v současné době je možnost získat fobii na všechno možné, pokud ji někdo nemá zděděnou po předcích již od narození.

 

Některou z forem fobií trpí velké množství lidí, vyčetla jsem, že snad až 10 % světové populace. Někomu se svůj strach podaří udržet v rozumných mezích, žádná hysterie, záleží na tom, jak je velký ten strach, a dokáže se s ním vypořádávat sám. Pokud ne, pomoci dokáže rada a odborná léčba psychologa.

 

Pokud není fobie zděděná, tak pro vznik většiny z nich existuje nějaký spouštěč, např. nepříjemný zážitek, vzpomínka, také momentální nervové oslabení, které způsobí náchylnost organismu k neadekvátní až hysterické reakci na různé události, a když je někdo nervově labilní, stačí jen málo a fobie je na světě...

 

Hodně časté z toho množství fobií jsou klaustrofobie - strach z uzavřených prostor, agorafobie a s ní související agyrofobie, čili bezdůvodný strach z otevřených prostranství a přecházení širokých ulic a silnic. Člověka najednou popadne bezdůvodný strach, bušení srdce, úzkost a pocit, že já tu silnici zkrátka sama nepřejdu, ani to rozlehlé prostranství ne. A stačí jen, když jde někdo, třeba i cizí člověk, vedle mne, tak již ten pocit, že v případě potřeby se mám koho zachytit nebo o někoho opřít, tu obavu zmírní. V současnosti je jako agorafobie chápána i fobie z míst, kde je velký počet lidí, a to zejména kvůli stále rostoucímu počtu velkých nákupních center, a v souvislosti s tím i široká schodiště, po kterých někteří jedinci jsou schopni projít pouze těsně okolo zábradlí - to je zase jinak pojmenovaná fobie, ale to už nemám v úmyslu dále rozebírat.

 

Nejrozšířenější fobie vůbec je prý snad strach z létání - aerofobie, někdy ta obava dosahuje až situace, že se potenciální cestující před vstupem do letadla zhroutí, někteří to řeší zase jinak...

 

A nejrozšířenější fobie u žen? Prý to je arachnofobie. Je zajímavé, že někomu naskakuje husí kůže, když spatří na zdi malého pavoučka, a přitom panuje pověra, že prý pavouk nosí štěstí, samozřejmě pokud to není černá vdova nebo nějaký dvanácticentimetrový chlupatý sklípkan. Kolik žen možná nosí právě proto na zlatém řetízku přívěsek malého pavoučka.

 

V současné době bych tuto fobii chápala jako opodstatněnou, protože kdoví kolik těch nebezpečných pavouků, jejichž domovské provenience jsou především Austrálie, Severní a Střední Amerika, si nelegálně přivážejí někteří také turisté do svých domovů, a když se jejich nebezpečným úlovkům náhodou povede vylézt z akvárií nebo odjinud, tak je to docela průšvih. Také se však ne díky pouze turistům, ale v důsledku stále se rozšiřujícího mezinárodního trhu, náhodou nějaký podezřelý druh občas objeví třeba v krabici s banány v nákupním centru...

 

Je zkrátka plno možností, a totéž se týká např. hadů. Nedivím se, když někdo po objevení nějakého odněkud uniklého škrtiče doma v koupelně nebo nějakého sklípkana, i když doposud žádnou fobií netrpěl, tak už ji v tu ránu má. Jako spouštěč pro její vznik jsou taková setkání jedinečná.

 

Já bych k té arachnofobii přidala ještě také zoofobii, konkrétně strach z myší. Leckterá žena je schopná při objevení se malé myšky v místnosti vyskočit třeba na stůl. A přitom kolik různých říkanek a písniček od samého malička říkáme dětem. Jsou milé a u dětí oblíbené, za všechny např. ta, kde se říká "myšičko, myš, pojď ke mně blíž".

 

Ještě jedna fobie, která, myslím si, že zaujímá jedno z předních míst na jejich seznamu, je strach z výšky - akrofobie. Přiznám se, že i já se řadím k těm, komu vadí lanovky, a zejména otevřené. Asi to typická fobie není, nemám to odzkoušeno, protože na otevřené lanovce jsem jela pouze jednou - na Pustevny na Radhošti, a víckrát by mě tam už asi nikdo nedostal. Nebylo to zase až tak vysoko, ale zase mi to vadilo i proto, že jsem měla problém z ní za jízdy seskočit, a to mě odradilo. Totéž mi vadilo v kabinkové sedačce ve Vysokých Tatrách na Skalnaté Pleso, která sice při výstupu zpomalí, ale nezastaví úplně.

Nikdy jsem tam ale nebyla sama, takže vždy někdo pomohl. A z téhož důvodu jsem také nikdy nepoužila páternoster na naší ostravské Nové radnici, o kterém jsem se již v článku "Ostrava očima dětí" zmiňovala, z obavy, že se mi nepodaří z něj včas vystoupit. Hodněkrát jsem se tam zúčastnila na různých poradách a školeních, pokaždé jsem se prošla po schodech. Mám zkrátka ráda pevnou půdu pod nohama a nesnáším, když mi ujíždí...

 

Klaustrofobie mě sice netrápí, ale jednu vzpomínku, která ve mně jako kdyby vyvolala takové pocity, mám. Je to sice úsměvné, ale stalo se. To jsme jednou byli v Katedrále sv. Víta na Pražském hradě, zrovna tam probíhala mše, chrám byl plný lidí a my jsme se šli podívat do Královské hrobky v podzemí. Když jsme tam byli a procházeli, tak mi najednou přišlo na mysl to množství lidí nahoře a obava, co by se stalo, kdyby nosnost podlahy nevydržela. Hloupý nápad to tedy byl, když Katedrála několik století odolává náporu nesčíslného množství návštěvníků, že?

 

Takový nápad jsem mohla dostat jen z důvodu ovlivnění mého myšlení s ohledem na bezpečnost všeho možného, s čím jsem se v praxi setkávala. Ještě, že mě tenkrát nenapadlo, že by první a poslední schod měl být odlišen žlutým nátěrem. Nechci to zlehčovat, ale i to je asi také jistý druh fobie... Ostatně můj vnuk často podotýká, když na nějaký problém či nebezpečí upozorním, že bych byla v tomto směru výborným studijním materiálem pro studium psychologie.

 

Nejsem si jistá, jestli na stránky Čekanky nahlíží Nancy Quinn. Možná by k problematice mého dnešního zamyšlení mohla také něco zajímavého a odborně fundovaného doplnit více do hloubky. Jsem si vědoma, že to, co jsem zde napsala, je pouze povrchní a hodně zjednodušené a jak jsem již zmínila, pouze laické čerpající z vlastních pocitů a zkušeností. Myslím si, že s určitými projevy různých fobií, i když nevyústily v ono typické onemocnění, se můžeme setkat ledaskde a tehdy, kdy to vůbec neočekáváme, a že se s těmito pocity setkává hodně lidí. Takže - milá Nancy, jsem si vědoma, že můj dnešní článek je - ještě jednou zdůrazňuji - ryze laický, ale s jistou dávkou zkušeností, omlouvám se, že jsem si troufla zasáhnout do této problematiky...

 

Hodně široké téma, jestliže se někdo také s něčím takovým setkal, nebo se potýká, nebo má k tomu co říci, doplňte...

 

A na úplný závěr článku se zmíním ještě o jedné z fobií. Říká se jí metrofobie - podotýkám, že to není fobie z metra (pražského). Ale metrofobie se nás všech okolo Čekanky netýká! Víte? Zjistili jste?

 

Takže, milé čtenářky, čtenáři, zase někdy na napsanou a přečtenou! Těším se!