joudaweb - časopis Čekanka

...jsem si připravila do dnešního článku.

 

Na úvod ale krapet všeobecného ze současného života. Astronomické i meteorologické jaro již definitivně převzalo vládu po letošní zimě-nezimě nad přírodou, pomalu končí první jarní měsíc, měsíc, který jako kdyby současně s přírodou, probouzející se po letošním ne zrovna typickém zimním spánku, nás potěšil spoustou sluníčka a denních teplot atypických pro toto období a navnadil nás těšit se na nadcházející svátky jara, které již příští týden vypuknou.

 

Jenže - nadarmo se neříká, že když jsou Vánoce na blátě, Velikonoce jsou na ledě, a už to tak vypadá, že se jak pranostika, tak i předpověď meteorologů, kteří avizují pro nadcházejících několik dnů snížení denních i nočních teplot a někde na horách i nějaké sněhové vločky. Tak uvidíme...

 

Každopádně první část pranostiky, že "Březen - za kamna vlezem", se letos nenaplnila, uvidíme, jak to bude s její druhou částí v dubnu. Spíše došlo naplnění rčení, že "Na svatého Řehoře čáp letí přes moře...".

 

Kolikrát mě napadlo, jak to s tou pranostikou o blátě a ledu vlastně je - které vánoční svátky má na mysli - ty, které byly v minulém roce, nebo ty, které teprve v letošním roce budou. Je to hloupý nápad, určitě to jsou ty, které jsme před pár měsíci prožívali, ne ty příští - lidská paměť je krátká a kdo by si pamatoval za tři čtvrtě roku, jak bylo o letošních velikonočních svátcích, i když není problém si to zaznamenat a sledovat. Ale v dnešní uspěchané době? Možná to tak někdo má, že si do kalendáře zaznamenává různé zajímavosti a vede si takovou soukromou agendu, jenže myslím si, že to jsou spíš bílé vrány. A jestli se mýlím, tak se omlouvám, ale dnes je spousta možností, jak zpětně zjistit, co bylo, jak bylo, kdy to bylo, co se stalo, co se přihodilo...

 

Ona tato úvaha je podobná jako to, když se říká, že něco je za dveřmi - pro současné období to jsou ty velikonoční svátky - ale jsou za dveřmi, nebo jsou přede dveřmi? Už jsem se v jednom článku nad tím zamýšlela. Asi to záleží na úhlu pohledu... Nebo existuje pro to nějaké konkrétní vysvětlení? Kdoví? Jak je to správně, opravdu nevím...

 

Takže co všechno březen pravidelně každoročně přináší, i ten letošní přinesl. V prvé řadě je to měsíc knihy, měsíc čtenářů, měli jsme opět velký knižní čtvrtek, dále měsíc požární ochrany, prožili jsme znovu postupně na milost braný Mezinárodní den žen, o čemž svědčí čím dále větší fronty před květinářstvími, připomínáme si na počest našeho Učitele národů svátek všech učitelů.

 

Na všechny události jsem v průběhu existence Čekanky již reagovala, takže se nebudu k tomu všemu znovu opakovat, máte-li zájem posurfovat si po našich stránkách a vyhledat si příslušné články a přečíst, budu tomu moc ráda.

 

Tolik to všeobecné a současné a teď tedy pár zavzpomínání na známé osobnosti, jejichž výročí mě přiměla k napsání tohoto článku.

 

Zvu vás tedy jako v názvu dnešního článku ještě jednou "Pojďte a poslyšte... a "Utichly továrny...". Ono to vypadá jako něco hrozivého, ale doufám, že na rozdíl od katastrofických informací všech masových sdělovacích prostředků v těchto dnech bude následující čtení příjemné, i když zase ne zcela, protože, když si třeba při tom čtení uvědomíme a představíme, kolik těch továren od nedávné doby utichlo... Všechno v životě zkrátka není tak jednoduché a přímočaré, ta přípustková spojka "i když" občas zazlobí, vloudí se, kam to jde a ráda se nám zas a znovu připomene.

 

Následující řádky mnohým možná připomenou léta školní docházky, léta mládí, studií a třeba v někom i vyvolají zajímavé vzpomínky na různé související zážitky - jako se to přihodilo také mně.

 

***************

 

Když jsem se ve svém prvním článku letošního roku jen tak z momentálního nápadu zamýšlela nad skutečností, že u některých autorů stačí pouze uvést první větu známého díla, a všem je okamžitě zřejmé, o koho se jedná, netušila jsem, že to bylo zamyšlení prorocké, a že téměř "do tří měsíců a do dne" se ukázalo, proč tomu tak bylo, a že je zde opět uplatním.

 

Doufám, že vás po přečtení předcházející věty hned napadlo, proč ta slova v uvozovkách, a možná jste také poznali, co znamená fotografie v úvodu článku. Je to rodný dům Aloise Jiráska, významného českého prozaika, dramatika a politika, jednoho z nejznámějších našich autorů, od jehož úmrtí uplynulo 12. března osmdesát pět let. Nemám v úmyslu zde podrobně rozebírat jeho osobnost a dílo, protože jistě všichni vědí, musel by to být úplný ignorant, aby nevěděl...

 

Celé jeho dílo je ovlivněno tím, že vystudoval historii, a také po většinu svého profesního života vyučoval na gymnáziu dějepis a zeměpis. Do své literární činnosti zahrnul v podstatě celou minulost našeho národa od českých národních pověstí, především se ale celým jeho dílem prolínají významná období českých dějin - od doby husitské přes pobělohorskou k době národního obrození. Mimo to byl také činný v politice, po vzniku Československé republiky se stal poslancem a později i senátorem v Národním shromáždění. Za významný přínos svého díla byl Alois Jirásek také několikrát navržen na Nobelovu cenu za literaturu.

 

Mám několik vzpomínek na kraj, kde se narodil, kde působil a o němž a lidech v něm psal. Před více než třiceti lety jsme byli já i s mým mužem účastníky zájezdu do tenkrát Východočeského kraje, kde jsme navštívili nejznámější místa a města, kudy šla historie a odvezli jsme si odtamtud spoustu zážitků. V Hronově jsme tenkrát strávili noc, poprocházeli jsme se a podívali jsme se k jeho rodnému domu, prošli náměstím, jemuž dominuje budova divadla nesoucí jeho jméno a v němž se každoročně koná od roku 1931 mezinárodní festival amatérského divadla pod názvem Jiráskův Hronov - nejstarší přehlídka ochotnického divadla v Evropě - to připomínám jen pro úplnost. Příjemně strávený čas to tam tenkrát byl.

 

Také jsme navštívili Dobrušku a podívali se k rodnému domu Františka Vladislava Heka, českého vlastence, národního buditele a spisovatele, jehož autobiografii použil Alois Jirásek jako předlohu pro osobu hlavního hrdiny románu F. L. Věk. Na této fotografii je onen domek, tenkrát jsme tam byli na podzim, bylo hezké počasí, na židli u vchodu seděla v roli průvodkyně hodně milá babička v dobovém oblečení, docela by mohla sloužit jako předobraz pro babičku Boženy Němcové, a zajímavě nám vyprávěla o tamním tehdejším životě, o F. V. Hekovi, o F. L. Věkovi, o natáčení některých obrazů z televizního seriálu - bylo to příjemné, moc dobře se to poslouchalo.

 

Kromě těchto dvou měst jsme tenkrát navštívili Náchod, Nové Město nad Metují, Opočno, Litomyšl, Babiččino údolí, Ratibořice a odevšad mám plno zajímavých vzpomínek, které se na stránkách Čekanky určitě jednou objeví.

 

***************

 

To není Faustova jizba a duše zde nevchází v prokletí,

to je Roentgenův přístroj s magickou krásou XX. století,...

 

...a k těmto veršům připojím ještě verše, že "Utichly továrny, utichly ulice" a "Poštovní schránka na rohu ulice", což jsou asi nejznámější z básní a balad básníka, který miloval svět a pro spravedlnost jeho šel se bít, Jiřího Wolkra, jehož sto patnácté výročí narození si připomínáme dne 29. března 1900.

 

Troufám si říci, že většina našich čtenářek i čtenářů výše uvedené verše dobře zná a i po letech, kdy je kdysi ve škole eventuálně recitovali, si je dosud pamatují, a když ne celé, tak určitě jejich velkou část. Soudím tak podle sebe a myslím si to...

 

Smutný osud měl Jiří Wolker, když se od raného mládí potýkal s tak vážnou chorobou, které nakonec podlehl ve věku pouhých 24 let. Za dobu svého krátkého života psal básně, balady, pohádky a povídky, a není jich zrovna málo.

 

Bohatý výběr z jeho mnohotvárné literární činnosti byl vydán pod názvem Dílo Jiřího Wolkra, kdysi jsme to myslím měli i jako povinnou školní četbu - mám takový pocit.

 

Já už jsem to jednou, tuším, někde v komentáři psala, že v Prostějově, kde měl podnik, ve kterém jsem pracovala, zásobovací základnu, jedna ze zaměstnankyň - byla to již paní v letech, měla osobní vzpomínky na rodinu Jiřího Wolkra - znala se s nimi, jako hodně mladá také s ním, a párkrát při našich služebních pobytech o nich povyprávěla.

 

***************

 

Záměrně jsem v úvodu povídání o Jiřím Wolkrovi uvedla úvodní verše balady U rentgenu. Dne 27. března - před sto sedmdesáti lety v roce 1845 se totiž narodil Wilhelm Conrad Röntgen, německý fyzik, objevitel rentgenového záření, za jehož objev mu byla udělena první Nobelova cena za fyziku.

 

Rentgenové záření se řadí k největším objevům z období na rozhraní devatenáctého a dvacátého století s po dlouhou dobu - až někdy do padesátých let minulého století - bylo jediné, co pomáhalo odhalit a diagnostikovat nějaké nepřístojnosti a komplikace v lidském těle, než je postupně začaly doplňovat další vyšetřovací metody pomocí ultrazvuku, scintigrafie, počítačové tomografie a magnetické rezonance, a další různá vyšetření za uplatnění a pomocí stále více zdokonalovaných informačních technologií, někdy - často - za přispění robotů, o nichž se my - laici - dozvídáme pouze sporadicky z médií, která nás informují, když se něco významného lékařům našim i ve světě v medicíně při záchraně lidských životů povede, anebo, nedej bože, když někdo na vlastní kůži, resp. ve vlastním těle, něco takového prožije, ale zase naopak, a to je na tom to nejpodstatnější, když, díky bohu, všechno dobře dopadne.

 

Nejen ve zdravotnictví se však rentgenové záření používá, také v jiných dalších oborech, např. při rentgenování kovů, kontrole svarových spojů při svařování potrubí, nádrží, v posledních letech velice aktuální rentgenování zavazadel i případně cestujících na letištích - jsem si vědomá, že nepíši nic nového, pouze pro úplnost informací uvádím.

 

***************

 

Tak to je konec mého dnešního článku. A aby byl aspoň částečně stylový, končím jej větou, i když kostrbatou - "Hin se hukáže, hdo přispěje svým článkem příště?".

 

A ještě na úplný závěr jedno "varování" pro všechny mám. Nezapomeňte - blíží se 1. duben, tak se nenechte vyvést aprílem!