joudaweb - časopis Čekanka

Baterie vůbec neřeším, jak se mnou mobil přestane komunikovat, kupuji nový. On tedy vždy vydrží pár let, ten poslední byl z mých kousků nejdražší, stál mě 599 Kč. A jsem také věrna Nokii :-)

jsem kupovala baterku do Nokie minulý pátek (před týdnem), taky (?).

Ve čtvrtek večer se mobil vypnul a už nezapnul. Chvíli ještě dělal, že se nabíjí, a pak už jen černo... víc než nad mobilem jsem si však zoufala nad foťákem - budiž závislosti na vyspělé technice polehčující okolností. Jenže jaká obhajoba, když se mi podařilo hladce zapnout červenobílou Sony Ericsson, mnoho let sloužící z druhé ruky. A v duchu jsem shromažďovala korunky na mobil LEPŠÍ, protože technika za DVA roky zase mnoho pokročila...

2 roky, měsíc po záruce. Nakráčím do prodejny "mobil pro vás", kde byl ostatně zakoupen a prodávající bere nešťastníka spolu s účtenkou do ruky a vzápětí znechuceně až štítivě odsunuje zpět ke mně: TO MÁTE ALE PO ZÁRUCE!!! Kdepak se poděla moje iluze, že mi ho pošlou na opravu. Došlo mi konečně, jak najivní je domnívat se, že dnešní produkty přežijí záruku.

Poté jakoby prodavač přece jen překonal odpor, zkusil baterku a byla to ona, kdo chcípnul! Zčista jasna. A mně se vyjasnilo: investovala jsem "pouhé" 3 stovky a přijala nabídku na ekologickou likvidaci. Tedy foťák "nový a lepší" zatím nebude, pánbůh zaplať za to. ;O

U nás na vesnici byl telefon jen v kravíně a to i v době, kdy se začaly rozjíždět ony zlodějské akce typu erotických a soutěžních linek. Na jednu takovou jsme tehdy s bratrancem zavolali, v domnění, že na snadnou otázku známe odpověď a vyhrajeme auto. Když hovor nebral konce, vzdali jsme to. A na družstvu bylo pak haló, kdo že to provolal 800 do zahraničí...A dopisy občas ještě posílám. Tak mě napadá, že bych mohl zase nějaký napsat:)

Pepo, nejenom, že nahrazují, jak píšete, osobní kontakt, ale telefony vtrhly do našeho soukromí a to tak razantně, že mě to až kolikrát udivuje. Ještě v roce 1985 jsme neměli ani pevnou linku, byl to neřešitelný problém, který tenkrát řešil i předseda národního výboru. Přece jenom bydlíme skoro na samotě, a telefon jsme si velice přáli i z důvodu bezpečnosti. Několikrát se také stalo, že jsem musela běžet k sousedům a když byli doma, naštěstí byli vždy, volat doktora nebo i záchranku.

A za pár let, někdy kolem roku 1997, jsme kupovali mobil dětem, když jezdili jako vedoucí na tábory, aby měli s námi spojení. Syn telefon odmítal, že mají před školou budku, a tak první mobil jsme mu vnutili, když šel na vysokou. Když to srovnám s dnešní dobou, prvňáci se bez telefonu neobejdou a dá se říct, že i my starší si málokdy někam vyrazíme bez zapnutého mobilu. Myslím, že bez něj se nám žilo klidněji, používáním jsme ztratili soukromí, každý volající očekává, že se dovolá, ať už děláte cokoli, ať se vám to zrovna hodí, či ne. Současně se také dá vysledovat, kde se právě nacházíte, to není zrovna dobrý pocit. A to už nemluvím, co všechno dnešní mobily umí, a co je ještě během pár let naučíme. Ale nevím, jestli je to cesta správná, je opravdu nutné, aby mi chodily během dne na mobil zprávy nebo sportovní výsledky? Každou chvíli někdo volá a nabízí různé tarify, hlavně neomezené, další služby, které v žádném případě nevyužiji ani po nich netoužím. Nedávno paní volající nechtěla uvěřit, že si skutečně se známými netelefonuji, když s nimi chci hovořit, pošlu zprávu a navštívím je. Posedíme, poklábosíme a jsme spokojeni.

Vím, že telefony mohou řadě lidí pomoci, zachránit jim i život, ale děsí mě, že se z nich stalo něco nepostradatelného, něco, bez čeho si neumíme pomalu představit život. Stáváme se velice závislí na technice a nevím, zda bychom si poradili při nějakém výpadku energií. Ale jak se říká, pokrok nezastavíš, tak to neřeším, a jen doufám, že telefony a další vymoženosti nám budou sloužit pouze k našemu dobru.

Dnes je pro mě i mého muže docela významný den, lehce jsme oslavili 34. výročí sňatku. Telefon jsme tenkrát, když jsme se poznali, před 36 lety neměli, a tak jsme si schůzky domlouvali z jedné na druhou, někdy došlo i k nedomluvenému setkání, a o to radostnějšímu. A pak jsme si psali dopisy, hlavně, když jsem byla v nemocnici, dodnes je máme schované a většinou v tento výroční den v nich listuji a vzpomínám. Dnešní mladí o toto přijdou, nepíší dopisy, je snadnější a rychlejší poslat přes mobil zprávu nebo využijí počítač. Ale pak po letech nebudou mít nic v ruce a těžko se jim bude vzpomínat.

No vidíte Pepo, mně zase nefunguje písmenko "i" ve slově neměli.

Jo, to je život, ale kdyby baterie fungovala, neměl bychom takový bezva článek.