Z technických důvodů byl provoz Čekanky zastaven. Naleznete zde ale přesto jednoduchý archiv všech článků, které za celou dobu její existence vznikly. Je tříděný podle autorů a články vypadají stejně jako dříve, jenom je nelze komentovat a nelze v nich vyhledávat podle jmen, názvů, ani jiných klíčových slov.
Děkuji všem autorům za pilné přispívání.
Vaše šéfredaktorka Táňa Kubátová
Česnek medvědí
27. dubna 2015
Vyšel jsem si v neděli na zdravotní procházku za bylinkami. A za vodou. Nad Jeseníkem je mnoho pramenů s živou vodou. Vzduch svěže voní před příchodem deště. O vrcholek Šeráku se otírá šedobílý mráček. Vzhůru do lázní!
V batůžku si nesu nádobku na bylinky. Co budu sbírat? Hlavně kopřivy, mladé lístky a vrcholky. Podcházím koleje a po schodech mezi domy mířím rovnou na Křížek. Vybíhám stráň nad silnicí a vcházím na první stupeň s loukou. A vlevo krmelec a u něj srnka. Tak blízko u domů. Vůbec si mě nevšímá a já stoupám dál. Na třetím stupni si natrhám stonky pampelišek. Sním je na místě. Hořkost za chvíli střídá sladká chuť. Je to jako se salátem. A mladé kopřivy taky nechutnají špatně. Trhám si do nádobky. Kouknu doprava a vidím bílý zadek srnčí pomalu mizející v remízku. Líná neděle, i v divočině.
Mezi mladými stromky, buky a lipami rostou a kupodivu už i kvetou jahody. Trhám si pár lístků a přidávám pár květů fialek. A myslím na úžasný čaj. Na křížku se zastavím a rozhlédnu se. Na vrcholcích hor je ještě znatelná stopa sněhu, ale už to nebude dlouho trvat a i ten zmizí. Praděd není vidět, mraky jsou nízko.
Trhám maliní a pár lístků z břízy. Za ohradníkem se pasou koně. Pach stájí mi přivolávají vzpomínky na dětství, příjemné vzpomínky. Přicházím do lázní, na kolonádu, nejčistší vzduch široko daleko, cesta vpravo je zatarasená, nějaké opravy, tak se vydávám vlevo. Korzující lidé vedou své soukromé řeči. Je neslušné poslouchat? Nehodnotím a nesoudím, slyším jen útržky a úsměv na tváři mi vyčarují hlavně dětské komentáře.
Kam dál? Vzpomenu si na radu přítelkyně, která mi popsala místo výskytu medvědího česneku. Po zelené, je rozhodnuto. Nad lázněmi míjím balneopark, který je již v provozu (hurá) a mířím k České vsi. A začíná pršet. Varovné krápání se naštěstí v liják nemění. Bezručův pramen. Voda čistá, léčivá, proudem vody plním dlaně a piji. Je skvělá. O kus dál je pramen Anna. Ochutnám i z něj a myslím na svoje babičky, obě jménem Anna. Díky, prameny.
Dál po zelené, lesní cestičkou, která je lehce poškozena těžbou dřeva. Vstupuji na asfaltovou cestu a mimo zurčení potoka mě zaujmou bílé kvítky v mokřině. Řeřicha! Její chuť je hodně ostrá, trhám jen pár lístků. Až doma zjistím, že ty větší jsou až příliš hořké, ponaučení pro příště. A vyhlížím česnek. Prý ho odsud lidé nosí plné tašky. To mi připomíná nemístné plenění přírody lidským pokolením. Ach ti lidé nenasytní...
A hle, tamhle u potoka, není to, asi, jo, je to on! A je ho tu dost. Opatrně našlapuji a lístky vybíravě trhám tu z jednoho trsu, tu z druhého. A to už stačí, pro svoji potřebu a pro spolubydlící, jestli mi o to budou vůbec stát. Když tak něco zamrazím... A jdu dál. A za chvíli nevěřím vlastním očím.
Nikdy v životě jsem neviděl taková kvanta česneku. Je všude. Roste dokonce i na cestě. Neudržím se a znovu trhám. To se využije, všechno zpracuju. Saláty a tak. Už chápu ty, kteří si odtud nosí plné tašky. Je to stejný efekt, jako když při procházce zcela nečekaně narazíte na úrodu pravých hřibů a je vám líto je tam nechat a cpete je do všeho i do kapes.
Doma si gůgluju způsoby zpracování. Zamrazuji a udělám i pesto se slunečnicí. Díky, přírodo, díky.
Krásný den přeji
Autor: Pepa Matulka