joudaweb - časopis Čekanka

Z technických důvodů byl provoz Čekanky zastaven. Naleznete zde ale přesto jednoduchý archiv všech článků, které za celou dobu její existence vznikly. Je tříděný podle autorů a články vypadají stejně jako dříve, jenom je nelze komentovat a nelze v nich vyhledávat podle jmen, názvů, ani jiných klíčových slov.

Děkuji všem autorům za pilné přispívání.

Vaše šéfredaktorka Táňa Kubátová

Historicko matematická úvaha sídlištního nepejskaře

8. června 2015

Nejsem pejskař. A mám pocit, že v dnešní době bych se za to měla začít honem omlouvat a svůj „přečin“ ihned a náležitě zdůvodnit, aby mohlo čtenářstvo posoudit, zda si koleduji o označení „nemá ráda psy, tedy nemá ráda ani lidi“, či zda mi budou přiznány nějaké polehčující okolnosti.

Impulzem k napsání této úvahy byl článek mojí kolegyně, který zde vyšel před pár dny. Popisuje v něm svého jorkšíráčka a mně při čtení hned naskočilo, že přesně tahle psí rasa mi byla vždycky nejsympatičtější. Nevyznám se v psích plemenech, proto jsem tohle roztomilé, leč průbojné a energické mrně vždycky označovala slovy „beruškový pes“ – to kvůli tomu, že jsem viděla pár těchto pejsků majících svoji „ofinku“ sepnutou ozdobnou „beruškou“. Rozplývala jsem se nad jeho roztomilostí tak důkladně, až jsem jednou k Vánocům dostala plyšového jorkšíráčka. Dostal jméno Ferda a od té doby jsou pro nás s manželem všichni psi téhle rasy „Ferdíci“.

Bohužel ale po letech bydlení na sídlišti se mi při čtení článku tak nějak automaticky vynořila otázka „kdepak ho asi venčí?“.

 

Hygienické návyky člověka prošly dlouhým vývojem. Po značnou dobu vykonával potřebu všude možně. Na venkově to ještě šlo – prostory velké, lidí málo –, jenže města byla plná puchu a zdraví ohrožujících tekoucích splašků. Po staletí jsme se civilizovali tak, že dnes by nikoho ani nenapadlo považovat veřejné prostranství za místo určené pro vykonávání tělesné potřeby. Odcházíme-li dnes z bytu či jiného interiéru, zaručeně neuvažujeme v duchu „a když už budu venku, vyřídím si i vyprazdňovací záležitosti“. Naopak, stalo se naprosto normálním, a vůbec nad tím nemusíme uvažovat, že těsně předtím, než opustíme interiér, navštívíme onu místnůstku. Města přestala být stokami, ulice se vyčistily a vybudovaly se parky, aby si i člověk městský mohl užít trochu té zeleně a s dětmi se proběhnout po trávníku.

Jenže ouha – cosi se změnilo. Nějak plíživě a s naprostou samozřejmostí se opět stalo normou cíleně chodit vykonávat tělesnou potřebu na veřejná prostranství. Tentokrát lidé neznečisťují sami, nýbrž prostřednictvím svých psů, ale v podstatě na tom nezáleží, výsledný efekt je stejný.

Vezměme si naprosto ideální stav, že si každý pejskař po svém pejskovi uklidí hromádku. Takže v tomto případě bychom měli vše vyřešeno? Bohužel ne.

 

Teď trocha té slibované matematiky:

Na našem rozlohou malém, ale lidnatém sídlišti žije přibližně 12000 obyvatel. Počítáme-li na jednu domácnost tři osoby, je to 4000 domácností. Předpokládejme, že třetina těchto domácností má jednoho psa (myslím, že je to podhodnoceno, alespoň s ohledem na dům, kde bydlím, ale budiž). To máme 1333 psů. Předpokládejme, že průměrně velký pes vyprodukuje za den 200 ml moči. To máme dohromady 266 litrů, jimiž je naše sídliště denně „obohaceno“.

A teď si představte situaci, že každý den přijede na sídliště 266 litrový soudek po okraj naplněný močí a nějaký pracovník v kombinéze bude popojíždět po sídlišti a pěkně pečlivě touhle tekutinou bude kropit stromky, trávníky, chodníky, rohy domů, sloupky od plůtků či dopravních značek, sloupy veřejného osvětlení a kola zaparkovaných aut. Sami si dosaďte, jakými přívlastky byste podobného pracovníka, jakož i ty, kteří jej tam poslali, počastovali. A posléze byste sepisovali petice, aby s touhle zdraví ohrožující nehygienickou čuňárnou okamžitě někdo zatočil.

 

Zkrátka a dobře, nepřipadá mi ani trochu v pořádku, že se močení na ulici a v té ubohé trošce zeleně, kterou mnozí považují za přímo určenou pro odkládání exkrementů, stalo normou, nad níž se člověk už ani nezamýšlí. Jak velký problém to je si lidé možná na chvíli uvědomí jen v zimě, když uvidí, na kolika místech je čerstvě napadaná bělostná pokrývka brzy označkována nespočetnými žlutými dolíky. (K tomu se navíc uprostřed chodníků objevují i hutnější nadělení, neboť dle myšlení dost velkého počtu pejskařů se v přírodě zanechávat hromádky smějí a pakliže se betonový chodník pokryl sněhem, náhle se tak z něj stala příroda také – ale tahle problematika je mimo rámec mého článku.)

Je mi jasné, že spousta pejskařů tohle slyšet nechce. Namítnou něco ve stylu: „Tak teda navrhni, jak to máme řešit, když jsi tak chytrá.“

Odpověděla bych, že přemýšlet, jak to mají řešit, měli ti lidé ještě předtím, než si na sídlišti toho psa pořídili. A trvám na tom, že jakákoli forma znečišťování veřejného prostoru je neslušná, a pokud to ti lidé takto nevnímají, chybí jim jistá dávka empatie a ohleduplnosti. Společnost, která to akceptuje, je podle mne nezralá. Je mi ale jasné, že bude ještě dost dlouho trvat, než dozraje k nějakému rozumnému řešení, ať už ve formě domácích psích záchůdků nebo minimálně striktně vyhrazených prostor pro tyto účely. Ale hlavně musí dozrát lidé, aby se pro ně neznečišťování stalo znovu normou a samozřejmostí a nikoli vynucenou šikanou, jejíž smysl jim není jasný.

Protože jsem člověk sídlištní, ač jsou mi pejsci nadmíru sympatičtí a moje znechucení z toho, co na ulicích zanechávají, padá výhradně na adresu jejich páníčků, i nadále zůstanu u svého plyšového Ferdíka. Neboť ctím heslo „nečiň jiným, co nechceš, aby bylo činěno tobě“.

Je mi jasné, že s tímhle tématem jdu s kůží na trh. Určitě se najdou čtenáři, kteří článek jen zběžně prolétnou a rychle si udělají závěr ve stylu „Á, další zlá a zapšklá, co nenávidí pejsky“. Také vím, že většina z vás, čtenářů i redaktorů, pejsky má (ač nevím, kolik z vás je má u domku na zahradě a kolik s nimi naopak chodí „kropit“ ulice) a že mi hrozí, že u vás ztratím nějaké ty bodíky. Ale risknu to. Doufám, že ti rozumní budou schopni můj úhel pohledu akceptovat, byť s ním třeba budou polemizovat, a na nerozumných mi nezáleží.

Autor: Táňa Kubátová


komentářů: 12
zpět