joudaweb - časopis Čekanka

Blíží se 1.srpen. Mojí holčičce bude třicet. Taky si vzpomínáte - když nám bylo hrdých patnáct, tak byly třicátnice pro nás starý ženský. Tudíž když pak bylo těch třicet nám, propadaly jsme panice. Tolik? A teď bude třicet mojí malinký kočičce?...

Moc jsem si přála holčičku. Vlastně, jestli to byl v zárodku kluk, evidentně jsem ho přemluvila na holku. Přišla na svět o měsíc dřív. Trošku víc jsem tomu nechtěně pomohla já, neboť jsem uklouzla na schodech, když jsem šla v noci čůrat. Hekla jsem si a šla v klidu spát. Jen ráno jsem popsala manželovi co se stalo a že mě teď trochu trápí zaražený větříky. V nemocnici mě ihned vyvedli z neznalosti - to už byli poslíčci. V noci jsem porodila. "Je to holčička Danuška, huráááá," radovala jsem se. "A bude nosit culíčky, budu na ní šít šatičky a bude nosit střevíčky..." Ne, ne. Omyl. Z culíčků byl do deseti let ježour, na sobě v jednom kuse ty nejvytahanější tepláky, roztřepaný trička, na nohou okopaný kecky a věčně věků visela někde na stromě.

"Co budeme dneska dělat?" zní mi dodnes v uších tahle její oblíbená věta hned po ranním proloupnutí oček. A já jsem se chtěla zastřelit, oběsit a spolykat prášky. Neunavitelná. Většina dětí při odjezdu na tábory ronila slzy, ale naše brko? "Čááááu, papá," zamávala vždycky ledabyle packou na rozloučenou a hurá vstříc lumpárnám a dobrodružství. Ty slzy jsem nakonec ronila já.

Od malička jsem ji vláčela po různých sportech, aby ze sebe vybila to neskutečný množství neutuchající energie. V 1. třídě se vrhla na sportovní gymnastiku. Tréninky 3x týdně. Příšerný mučení při vytahování a roztahování nožiček, lítání na bradlech, kladina... Všechno zvládala. Ale zatoužila i po něčem jiném. Líbily se jí tanečky. Přišla tedy na řadu ještě i umělecká škola. Dodnes si pamatuju, jak mi po pár hodinách učitelka znechuceně oznámila, že moje dcera má podivné vyjadřování. "Prý je tady línej pohyb," přetlumočila mi Danušky slova a uraženě odkráčela.

A tak jsme zkoušeli všechno možný - tenis, plavání, akvabely, volejbal, basket, prostě jak se někde něco dělo, už tam měla nos. Na řadu přišli i koně. Velká vášeň. Zažili jsme si s manželem doby útoků, že by móóóc chtěla svýho a že se o něj bude starat... Odolali jsme. Kdo jste "koňák," tak určitě dobře víte, že je to zamilování se na celej život. Ale ten se týhle vášni musí obětovat.

Přišel gympl, brigády, lásky. A taky bojové sporty. Ve škole proběhly ukázky, no a co myslíte? Už cvičila v oddíle. V jejím dívčím pokoji nevisely plakáty zpěváků, ale boxerky, diplomy, pohár a přeražený desky. A k překvapení nás všech, tohle jí zůstalo. Po pár úplně odlišných zaměstnáních se rozhodla pro svůj sen z dětství. Vybudovali si spolu s manželem (taky bojovníčkem) svoje fitko. A teď se vracím k úplnýmu počátku mýho zamyšlení se - nebyl to tedy tenkrát přeci jen v mým bříšku kluk?

P.S. Taky si vzpomínám, že když mi bylo sedmnáct, tak má nastávající tchýně slavila padesátku. Byla pro mě dost postarší paní. A zanedlouho to budu i já. To není možný, já ale nejsem tak stará :-)