joudaweb - časopis Čekanka

Možná si vzpomínáte na jeden můj článek stejného názvu. Není to tak dávno, uveřejnila jsem jej v lednu letošního roku a ten dnešní je tak trochu jeho volným pokračováním.

 

Na úvod přece jen připomenu, oč jde. Totiž - základní škola, kterou můj mladší vnuk navštěvuje, každoročně vyhlašuje a organizuje výtvarnou a literární soutěž s názvem Ostrava očima dětí. V uplynulém školním roce se uskutečnil její již desátý ročník. Podtitul tohoto jubilejního ročníku byl "Kam kráčíš, Ostravo?" a jeho záměrem bylo připomenout jednak sedmdesáté výročí osvobození Ostravy, ale také proměny našeho města ve všech možných oblastech života jak je vidí děti a jejich představy a přání, jakým směrem by se vývoj města měl ubírat dále.

 

V červnu pak soutěž vyvrcholila vernisáží prací ve vestibulu školy. A bylo jich hodně a byly také hodně zajímavé - jak výtvarné, tak i literární zamyšlení, úvahy a vzpomínky na naše město v jeho minulé podobě, jak je získaly z různých zdrojů jednak z literatury, a také od pamětníků - rodičů, prarodičů, a jak je vidí ony samy v současné podobě. Vernisáže jsem se také zúčastnila a se zájmem jsem si výtvarné práce prohlédla a několik literárních prací jsem si přečetla.

 

Stejně jako v předcházejícím školním roce se do výtvarné soutěže zapojil opět můj vnuk - tehdy třeťák v kategorii 1. - 3. třída - a jeho práce, jejíž foto je také v úvodu článku, byla ohodnocena - stejně jako tomu bylo minule - jako nejlepší. Sám měl ze svého úspěchu radost, a potěšil také nás.

 

Jako téma své práce si vybral proměnu prostranství, na němž byla v roce 1858 vybudována Koksovna Karolina navazující na nejstarší ostravský důl Karolina, z něhož se těžilo velice kvalitní uhlí vhodné ke koksování, a elektrárna Karolina. Všechny tyto závody byly majetkem klanu Rotschildů a název Karolina jim dal jeden z nich podle své ženy Caroline. Provoz koksovny fungoval do roku 1964 a od té doby byly postupně všechny tři objekty demolovány, až v roce 1989 byla demolice definitivně ukončena.

 

Celý prostor původní Karoliny byl hodně kontaminován a jeho úprava pak trvala několik let, než se zde mohlo začít něco nového budovat. Před několika lety zde pak bylo vybudováno velkorysé nákupní centrum Forum Nová Karolina. Na vedlejší fotografii je jeho část, jak ji vidím z okna mého bytu. Je to ale pohled na centrum z druhé strany, než je hlavní vchod, jak je na soutěžním obrázku nakreslen. Z těch původních objektů zde zůstalo - možná to někdo ví a zná, tzv. trojhalí. Jsou to tři budovy elektrárny, které jsou památkově chráněny a využívány pro koncerty, výstavy a různé další kulturní, sportovní a komerční akce. Vžil se pro ně název průchozí zastřešené náměstí.

 

Pro zajímavost ještě přikládám fotografii, kterou jsme pořídili snad před deseti lety, když tam ještě nákupní centrum nestálo a měli jsme zajímavější výhled na město, i na věž ostravské radnice jsme viděli. Ten balón je na něm jako bonus, občas se nám podobný pohled naskytne, a také jen kvůli němu jsme tehdy fotografii pořídili. Dnes jsem tomu ráda, že ji mohu použít... Mimochodem - na pozadí je vidět těžní věž dolu, pojmenovaného po našem bardu Petru Bezručovi, v němž po mnoho let pracoval můj otec. Tenkrát ještě nebyla zbourána, dnes je již všechno jinak.

 

V současné době je výhled omezován výstavbou různých výškových okolních budov, ale ještě stále je díky výšce našeho podlaží, zejména při večerním osvětlení, na část města zajímavý pohled. Ráda občas u okna postojím, dívám se, vzpomínám na doby minulé a pokaždé mi přichází na mysl jeden a tentýž verš z mé oblíbené slovenské písně Čerešně, jak jej vymyslil Milan Lasice. "Už je to za nami"...

 

Také pro oba mé vnuky je pohled na město zajímavý a v současné době zejména ten mladší, když je u nás, tak běhá od okna k oknu a zajímá se a ptá se, co je to, co tam bylo, atp. Proto se také s velkým zaujetím soutěže zúčastnil.

 

Možná jste na obou fotografiích postřehli ten kuželovitý kopec a na něj navazující nižší pás lesního porostu. Říká se tomu ostravské Karpaty a jsou to haldy, které vznikly navážením odpadu z těžby uhlí. Každá z nich dostala jméno, a ta nejvyšší - je to třetí nejvyšší místo v Ostravě, se jmenuje Ema. Je vděčným objektem pro vycházky, protože je odtamtud krásný pohled na velkou část Ostravy. Protože však halda stále uvnitř pracuje, z jejích útrob na mnoha místech vyvěrají obláčky plynů a její povrch je těmito vnitřními procesy zahříván. Z toho důvodu byl zde kdysi povolen vstup na vlastní nebezpečí, před pár lety byl vydán dokonce definitivní zákaz, ale ten byl odvolán, takže je opět možné na ni vystoupat.

 

Mám vzpomínku - už je to dosti dávno, před více než deseti lety se tam vydala podívat také rodina mého syna a dalekohledem si Ostravu prohlíželi. A protože náš dům měli jako na dlani, zavolali mi, abych jim z okna něčím bílým zamávala a udělala mému tehdy pětiletému staršímu vnukovi radost. Bohužel, zastihli mě zrovna někde mimo na nákupech, takže se nepovedlo...

 

Dnes je již dávno pryč doba, kdy se Ostravě říkalo "černá", "ocelové srdce republiky" či "město hutí, komínů a těžních věží". Už několik let na území města není žádný funkční důl, uhlí se zde již netěží, také těžký průmysl velkou měrou omezil svoji činnost, téměř všechny těžní věže byly zbourány, a ty asi tři, které zůstaly, slouží jako ukázka a vzpomínka na doby minulé. Jeden důl byl zachován jako muzeum a vyhlášen národní kulturní památkou. Je hojně navštěvovaný a zájem o něj neustává. Je to zrovna ten, ve kterém kdysi pracoval na pozici naddůlního můj dědeček, otec mé maminky. Mimochodem - více než výraz naddůlní bylo tehdy vžité - a přežilo i do doby nové - označení této funkce jako oberštajger a při oslovení se také používalo pouze zkráceně "pane ober".

 

A to je závěr mého dnešního článku. Stejně jako můj vnuk na obrázcích, tak já jsem aspoň v lehkých náznacích jeho kresby slovně doplnila, abychom společně ozřejmili proměnu části našeho města v průběhu necelých dvou století.

 

Protože soutěž "Ostrava očima dětí" se již stala tradicí, tak pokud i v tomto školním roce bude vyhlášena, zahájí tím druhou desítku své existence. Pokud ano, jsem zvědavá, s jakým podtitulem a o čem bude, a také jestli se můj vnuk účastní, a pokud se účastní, zda bude opět úspěšný. Uvidíme...

 

Jako obvykle mi při psaní přicházely na mysl různé zajímavosti a vzpomínky, tak jsem si řekla, že i když důvodem a účelem pro napsání článku byla účast mého vnuka ve výtvarné soutěži, tak přece jen něco z těch mých myšlenek přidám. Snad také zaujaly...

 

***************

 

A ještě něco na úplný závěr mám. Když jsem někde v úvodu článku zmínila o tom, že cílem soutěže bylo také zaměřit se na úvahy, jakým směrem se město bude ubírat, tak mi v hlavě zarezonovala jedna věta z pera - respektive klávesnice počítače - naší paní šéfredaktorky, která zní: "Všichni jedeme opačným směrem.". Malou nápovědu vám hned pro začátek dám. Rozmezí stránek 160 až... a víc nepovím. Víte již, milé skalní čtenářky?