joudaweb - časopis Čekanka

Navzdory různým prognózám a pranostikám o Vánocích na ledě a Velikonocích na blátě nakonec jsme prožili pravé nefalšované svátky jara - předpokládám, že možná až na malé výjimky - ve všech regionech naší země.

 

Příroda i počasí dále s námi hraje svou rozehranou partii, která by se mohla nazývat "hádej, jak bude zítra, za pár dnů"... Nakonec se jí však podařil znamenitý tah - velikonoční neděle - Boží hod Velikonoční - největší církevní svátek roku - byl pěkný, třebaže ještě lehce poznamenaný snad již posledními záchvěvy zimy, ale zejména nedělní odpoledne již dalo zapomenout na konec zimního období a vyvolávalo v nás typicky jarní náladu.

 

Bylo to znát všude, kam se člověk podíval. Vyjet si někam na výlet a užít si pocitů jara a slunečních paprsků, které byly sice pouze občas a jen na malou chvíli překrývány oblaky, pokochat se pohledem na zelenající se louky, na první jarní kytičky, které se začaly objevovat - sněženky, sasanky, sedmikrásky... Až na petrklíče, na ty jsem nenatrefila...

 

Dospělí i děti, celé rodiny využili podívat se a poprocházet nejčastěji někde v horských oblastech, a když to náhodou bylo v nějakém letovisku, kde jsou stále připraveny a v permanenci různé atrakce pro děti, tak všude bylo plno radosti, smíchu a děti i dospělí neváhali vyzkoušet ledacos, jak je vidět na této fotografii.

 

Také já jsem zažila pěkné chvíle na výletě s mými nejbližšími a pořídila kromě těch předcházejících fotografií ještě také fotografii panoramatu Radhoště, na jehož úpatí jsem přišla na svět a prožila prvních jedenáct let svého života. Málo platné, stále mě to tam - a nejen mě, ale také celou moji rodinu, láká nejvíce. Však jedno staré české přísloví říká, že "kde se kdo zrodí, tam se také hodí". Svatá pravda...

 

Takže teď, když už máme jaro, které se ptá, co budeš dělat v létě?, nejspíš v mnoha hlavách probíhají myšlenky, jak nejlépe prožít letní dovolenou, kam se podívat, nač se zaměřit - vyjet někam do ciziny?, vybrat raději nějakou zajímavou dovolenkovou trasu po našich vlastech českých, moravských, slezských?, k našim nejbližším sousedům na Slovensko?. Toť plno otázek! Podstatné je, aby si každý vybral takovou, která by splnila všechna jeho očekávání a na niž by si uchoval spoustu příjemných vzpomínek, ale také třeba rozšířil oblasti svého vědění. Zkrátka současně spojit dobré s užitečným...

 

Ono nikdy není pozdě se něco přiučit, případně připomenout a osvěžit vědomosti nabyté ve školních lavicích, případně při tom i zavzpomínat na ty, kdo se nás tam snažili co nejlépe připravit na život dospěláků - někdy s větším, někdy, pravda, s menším úspěchem. Letos to vyšlo tak, že právě o velikonočním pondělí si možná někdo uvědomil - doufám, že ne pouze ti, kterých se to bezprostředně týká, že je to také významný den naší země - Den učitelů.

 

Učitelská profese, která se řadí k nejdůležitějším profesím, protože potřeba vzdělávat a být vzděláván je stará jako lidstvo samo. Být učitelem - to by nemělo být považováno pouze za povolání, ale poslání, vyžadující hodně velkou míru trpělivosti a zase jen trpělivosti. A že to není vůbec jednoduché a snadné, to víme všichni. Podle nejrůznějších průzkumů prestiže profesí patří učitelské povolání mezi nejvíce ceněné - povolání učitele na základní a střední škole se řadí v žebříčku na čtvrtou příčku. Bohužel však zdaleka nepatří mezi nejvíce oceněné, možná ani mezi průměrně oceněné v porovnání s absolventy vysokých škol jiných profesí a oborů. Je to věc všeobecně známá, stále diskutovaná, ale jako by nikdo stále nemohl najít řešení, jak z toho ven...

 

A když už jsem připomněla svátek všech učitelů v naší zemi, tak ještě připomínám významné životní jubileum možná nejznámějšího učitele českého jazyka u nás. Jako by již den jeho narození předurčil jeho budoucí učitelské povolání. To je samozřejmě pouze nadsázka - jen jsem se trochu zamyslila... Jistě víte, kdo to je. V pondělí 28. března oslavil své osmdesáté narozeniny Zdeněk Svěrák - původním povoláním učitel - osobnost v uměleckém světě tak známá, že by bylo nošením dříví do lesa, cokoliv bych zde o jeho činnosti v této oblasti napsala.

 

Nemohu si však pomoci, něco přece jen připomenu. Dobrý nápad měl před lety, když jako připomínku na své původní povolání od roku 1998 každoročně připravoval a možná ještě stále připravuje - tím si však teď nejsem tak docela jistá - vždy před začátkem školního roku diktáty, které mají pomoci žákům procvičit si češtinu a prověřit si znalosti a pravidla českého pravopisu. A nejen žáci, ale také jejich rodiče mají možnost si připomenout dobu, kdy oni školní diktáty psali a případné nedostatky napravit... Také já jsem si několikrát vyzkoušela, jak na tom jsem...

 

Nemohu nepřipomenout velice záslužnou činnost Zdeňka Svěráka v oblasti charitativní. Je jedním ze zakladatelů Centra Paraple...

 

A tím, že Zdeněk Svěrák se dvěma dalšími spolukolegy v roce 1966 vytvořil Járu Cimrmana - fiktivní postavu univerzálního českého génia a všeuměla, který dokonce bodoval i v celonárodní anketě o Největšího Čecha, udělal radost jak tehdejší, tak postupem doby i dalším generacím zejména mužské populace. Vím, o čem mluvím, protože jeho obliba se v naší rodině dědí z otce na syna i vnuky, a přestože já osobně to považuji za ryze mužskou záležitost - nevím, možná by mi některé ženy oponovaly, tak za tu dlouhou dobu jsem ledacos pochytila, a baví mě moc, když mi teď i nejmladší vnuk přeříkává zpaměti různé pasáže a repliky.

 

Prohlížela jsem citáty Járy Cimrmana a z celého množství mě zaujaly zejména tyto dva:

 

"Život je nejlepší školou života.

V nouzi poznáš přítele, ale on tebe ne."

 

***************

 

Na závěr trochu odbočím a odlehčím dnešní povídání ještě jednou malou poznámkou. Nevím, kdy bude článek uveřejněn a kdy jej budete číst. V tuto chvíli právě naskočilo datum 1. dubna, a to je, milé čtenářky a čtenáři, také zajímavé datum - především pro vtipálky. Takže - pokud by vás někdo chtěl vyvést aprílem, nenechte se napálit! A pokud se tak přece jen stalo, co už s tím naděláte! Smích je koření života, takže jakýsi vtípek, pokud je povedený, tak proč ne...