joudaweb - časopis Čekanka

Navzdory tomu, že máme za sebou již první dubnovou dekádu, zvolila jsem do názvu dnešního článku úvodní text písně o prvním dubnu. Proč? Také v něm bude mimo jiné připomenuto.

 

Duben, to je měsíc, který je především vnímán, a také všeobecně označován, jako měsíc bezpečnosti - bezpečnosti práce, bezpečnosti silničního provozu, také jsem někde zaznamenala, že některá města a vesnice jej považují jako měsíc bezpečných měst a obcí. To všechno dohromady znamená všeobecnou výzvu ke zvýšení vzájemné ohleduplnosti jedněch k druhým - nás všech - všude, kam se člověk podívá.

 

Je to však také měsíc spojen s různými aprílovými žertíky a drobnými zlomyslnostmi, které již v jeho první den provádíme přátelům a dobrým známým, u nichž víme, že nám je odpustí a neurazí se. Pátrala jsem po důvodu vzniku takového zvyku, a zřejmě to právě způsobila radost z nastávající pohody jarního období a počasí, probouzení přírody ze zimního spánku, rozkvétání kytiček, sluníčko, které nám neprovádí aprílové žertíky a neschovává se příliš za mraky...

 

U novinářů dokonce tato tradice dovoluje překročit rámec serióznosti a vypustit nějakou zajímavou "kachnu". Vzpomínám si na jednu z doby před možná dvaceti lety, která mě pobavila. V tehdejším denním tisku se objevila zpráva- nevím již, bohužel, který deník to byl, nebyl to však žádný bulvár, to vím jistě, že se přihlásil dědic budovy Národního divadla v Praze a hodlá svůj nárok plně uplatnit. Prý žádné "Národ sobě"...

 

Jaká tedy byla první dubnová dekáda. Nad očekávání pěkná, počasí opět lámalo - stejně jako v posledních obdobích - teplotní rekordy a pohodový prosluněný výlet lákal k vycházkám a výletům do přírody. Bylo to zajímavé, na vrcholcích nejvyšší beskydské hory - Lysé hory - ještě sníh a o kousek níž teplo připomínající spíše některý z letních měsíců. Přiznávám, že jsem nepředpokládala, že podniknu menší výšlap do hor nad řekou Ostravicí, ale bylo to moc prima a bylo pěkně i mně osobně...

 

Dnes již je zase všechno jinak a duben nám o tomto víkendu opět předvádí, co znamená výraz aprílové počasí. Snad to nebude trvat dlouho...

 

Původně jsem měla v úmyslu pojat článek s ohledem na tu bezpečnost vážněji, ale jaksi jsem se odchýlila od tohoto tématu, a mám pocit, že vnímat chladno, déšť a ještě k tomu psát o závažných tématech, potom už jen zbývá ponurá nálada, tak snad někdy příště... A dál budu raději pokračovat jen tak v lehčím tónu. I když možná tak úplně ne...

 

Já se teď vrátím zpět k tomu názvu dnešního článku. Možná se najdou mezi vámi, milé čtenářky, případní čtenáři, pamětníci a připomenou si píseň stejného názvu, kterou kdysi nazpíval Rudolf Cortés. Jejím autorem je americký hudební skladatel Irving Berlin - zmiňovala jsem se o něm již jednou v článku Povánoční podruhé v souvislosti s písní Bílé Vánoce. Píseň se v originálu nazývá Cheek to Cheek a nazpívali ji např. Frank Sinatra či Ella Fitzgeraldová spolu s Louisem Armstrongem, dokonce i Lady Gaga spolu s Tony Bennettem, možná ještě i někdo další.

 

Autorem českého textu je básník Josef Kainar, který napsal texty i dalších známých písní, nebo jehož básně byly zhudebněny - Stříhali dohola malého chlapečka, Černá kára, Hvězdy jsou jak sedmikrásky nad Brnem - zde je autorem textu i hudby. Mimochodem - úvodní melodie byla několik let znělkou na brněnském hlavním nádraží.

 

Jistě si vzpomínáte na kdysi populární, v současné době zprofanované, Nedělní chvilky poezie, které byly někdy v devadesátých letech zrušeny. Pokud ano, tak mi možná dá někdo za pravdu, že Kainarův Český sen asi žádná jiná báseň tenkrát nepřekonala. Je to sice můj osobní pocit a dodnes je mi při vzpomínce na ni sladkobolno... V dnešní uspěchané době nemá poezie holt místo... Preferovány jsou jiné umělecké směry, někdy rádoby umělecké...

 

Když jsem vzpomněla píseň Hvězdy jsou jak sedmikrásky nad Brnem, připomněla jsem si brněnského hudebního skladatele a dirigenta Gustava Broma, kterému Josef Kainar píseň předvedl a on pak k ní vytvořil notový zápis. A spolu se vzpomínkou na něj připomínám, že 12. dubna tomu bude 55 let, zdá se to neuvěřitelné, kdy se vydal na oběžnou dráhu okolo Země poprvé člověk - Jurij Alexejevič Gagarin, který ji obletěl za 108 minut. A ještě v tentýž den Gustav Brom, který zrovna v té době nahrával se svým orchestrem v ostravském rozhlasovém studiu, spontánně, když se tuto zprávu dozvěděl, složil jako hold tomuto odvážnému činu píseň Dobrý den, majore Gagarine, se svým orchestrem ji ještě téhož dne natočil a byl také jejím prvním interpretem. Jsem pamětnice, takže si přesně ten den také pamatuji...

 

Dnešní mé zamyšlení pomalu končí. Takže jak to s tím dubnem máme. První dubnový den je aprílový, může být hodně legrační, i když v té dnešní uspěchané době, jak jsem již výše napsala, nezbývá moc času na nějaké legrácky a žertíky. Závisí to na dobré pohodě zúčastněných. A protože se také říká - jaký začátek, takový konec, také poslední dubnový den - respektive poslední dubnová noc, je zajímavá a každoročně hodně očekávána. Noc, nazývaná Valpuržina nebo také Svatojakubská, kdy se prý otevírají skály a vydávají lidem své poklady, noc, kdy se pálí čarodějnice, noc, která nese sebou tajemno a má velice magickou moc. Přípravy na ni jsou náročné a velice oblíbené - stejně jako její průběh. Na kopcích a vyvýšených místech se zapalují vatry, lidé okolo nich se baví, odvážlivci je přeskakují. Nejen veselé, také hodně nebezpečné to může být...

 

Snad ta letošní noc bude jen veselá a pomocí ohňů se budou odhánět pouze pomyslné temné síly. Ne žádné skutečně nebezpečné životu, jako jsme měli odhánět koncem dubna před třiceti lety, pokud bychom tenkrát byli dostatečně informováni. Tehdy jsme byli ohroženi radioaktivním zářením po jaderné katastrofě v Černobylské elektrárně, ke které došlo 26. dubna 1986.

 

Stále mám na paměti a ve vzpomínkách vidím ten černý mrak, který se tenkrát hnal na Ostravu. Bylo to tehdy v pondělí 28. dubna, ještě s několika kolegy jsem byla na služební cestě v Českém Těšíně. Cestovali jsme osobním autem, a když jsme se odpoledne okolo druhé hodiny vraceli, nad Ostravou doslova visel ošklivý černý mrak, vypadalo to hrozivě. Měla jsem štěstí, z auta jsem vystoupila pouze malý kousek od vchodu do budovy, kde jsem pracovala. Stihla jsem taktak doběhnout ke dveřím, když se spustil velký liják a bouřka. První, co bylo, jsem telefonovala domů mému synovi, který zrovna v té době měl jet do centra Ostravy do hudební školy, a trnula hrůzou, jestli jej ještě zastihnu, abych mu v tom zabránila.

 

To jsem ještě netušila, jak nebezpečný déšť to je, totiž teprve příští den se v tisku objevila jen malinká noticka o havárii, která kromě té krátké informace celou situaci bagatelizovala. Byla jsem tehdy ráda moc, a dosud jsem stále, že jsem jej tenkrát zastihla a zůstal doma... Teprve až když nebylo zbytí, začaly postupně navenek vycházet podrobnější informace a činit různá opatření. Jenže prvomájové průvody se konaly, populární Závod míru se jel...

 

Tak vidíte, kam jsem se od Valpuržiny noci dostala. Původně lehké počtení jsem ukončila připomenutím události, jež je dodnes strašidlem i mementem, které je třeba si neustále připomínat... A také doufat, že se již nikdy nebude nic podobného opakovat...

 

Jenže člověk míní a příroda někdy mění. Když jsme již pomalu začínali věřit, že černobylská havárie byla ojedinělá a výjimečná, ironií osudu zrovna v době, kdy se připomínalo pětadvacet let od Černobylu, došlo k zemětřesení a tsunami v Japonsku, které způsobilo havárii jaderné elektrárny Fukušima.

 

A když to rčení pozměním tak, že člověk míní a jiný člověk nebo lidé mění a nenadále zasáhnou do životů mnoha dalších lidí, aniž by to někdo čekal či předpokládal... Ono asi nezbývá, než se řídit rčením "carpe diem - užívej dne" a využívat účinně a smysluplně čas, který běží velice rychle, protože člověk nikdy neví, co má pro něj osud připraveno dále.

 

Kam až jsem se to dostala od aprílových žertíků... Ostatně i to dokazuje pravdivost často používaného filozofického moudra, že "vše souvisí se vším". V tomto mém případě bych to však poupravila na "něco souvisí s něčím" nebo ještě lépe na "leccos souvisí s lecčím".