joudaweb - časopis Čekanka

Jak jsem v úvodu naznačila, je možné si při vyslovení slov padesáté nebo padesát představit cokoliv. Myslím si však, že většinou to není ani tak pomyšlení na naše platidlo, ale každého napadnou v prvé řadě padesátiny někoho nebo nějaké padesáté výročí čehokoliv.

 

Padesát let v dějinách lidstva je hodně malilinkatý úsek, v životě člověka však znamená úsek života, který si, když je mladý, nedokáže vůbec představit, a je to jakési pomyslné ukončení jedné z etap života, během níž moudříme, získáváme cenné zkušenosti, které se postupně snažíme úročit při předávání našim dětem a všeobecně mladší generaci. A je dobře, když to všechno padne na úrodnou půdu a ti mladší, kterých se to týká, každou dobrou radu a pomoc uznávají a vítají. Nebývá to vždy jednoduché, někdy to je dokonce hodně složité.

 

To pokud jde o padesáté narozeniny někoho. Dnešní článek jsem nazvala Padesáté?, narozeniny však ne, jde o připomenutí jiného zajímavého padesátého výročí, které jsem v uplynulém týdnu zažila se svými vrstevníky ze studijních let. Je červen, blíží se konec školního roku a prázdniny, pro někoho definitivní konec školní docházky na středních školách, maturitní zkoušky, přijímací řízení ke studiu na vysokých školách, zkrátka doba, kterou školáci, ale především studenti středních i vysokých škol prožívají hodně intenzívně. Je to životní mezník, kdy se rozhodují, co bude dál, jak se bude jejich další život vyvíjet, a také doba, ve které budou čerpat z toho, co jim generace, o níž jsem se zmiňovala v předcházejícím odstavci, nabídne. Je pak na každém, jak nabídnuté šance využije a v životě se uplatní.

 

A protože čas běží a nikdy se nezastaví, a čím jsme starší, máme pocit, že běží rychleji a rychleji, život nám naděluje spoustu práce, starostí, událostí, zážitků, takže si ani neuvědomujeme, jak ubíhá rok za rokem... A najednou je to tady... Padesáté výročí...

 

Kdyby nám totiž někdo v pondělí 13. června 1966, to byl den, kdy pro naši třídu na střední škole nastal onen významný den, kdy byly zahájeny maturitní zkoušky, které ještě trvaly další tři dny, někdo řekl, že nadejde doba, kdy si připomeneme padesáté výročí tohoto našeho významného životního mezníku, těžko bychom uvěřili. Vůbec pomyslit na to a představit si takovou situaci, je pro mladého člověka neuvěřitelné, i když v hloubi duše ví, že to může být skutečně reálné. Ale kdesi až hodně v nedohlednu...

 

Život však běžel jako by ještě rychleji, než jsme si tenkrát dokázali představit, a najednou nastal den padesátého výročí ukončení našeho studia a připomenutí si těch tehdy pro nás všechny významných dnů. Zajímavé je, že i po padesáti letech datum 13. června opět připadlo na pondělí. Symbolicky jsme sraz po padesáti letech uspořádali právě v tento den. Sešli jsme se v malebné podbeskydské vesnici na úpatí Lysé hory, v současné době dost populární, v níž si pořídilo bydlení také několik známých osobností, ne však celebrit, a ty se zapojily účelně také do dění v obci.

 

Protože tehdy před padesáti lety bylo střední ekonomické školství v podstatné většině výsadou dívek, pouze jako pomyslná "bílá vrána" se tam občas zatoulalo pár chlapců. V naší třídě jsme měli v začátku chlapce tři, po přestěhování jednoho z nich pak zůstali dva, osud však tomu chtěl, že se našeho výročního srazu zúčastnil již pouze jeden z nich. Ten nás překvapil, když nám připravil dáreček jako připomenutí. Bylo to zrcátko s natištěnou zkratkou naší školy a rokem ukončení studia. Milé překvapení...

 

Byla jsem pověřena po úvodním přípitku naší předsedkyně třídy zavzpomínat na tamtu dobu, na profesory, na studentky a studenty, se kterými se, bohužel, již nikdy nemůžeme setkat. Zážitků bylo za dobu oněch čtyř let nespočetně - vtipné příhody z vyučování, vzpomínka na chmelové brigády a brigády při sběru brambor, sušení sena, vzpomínka na taneční hodiny a různá kulturní a družební společenská setkání se studenty jiných škol, na školní výlety, atd. atd.

 

Také jako reakci na ten dáreček jsem poznamenala, že při pohledu do něj bychom si pokaždé měly říci, že vůbec nevadí, když nás čas nějakým způsobem poznamenal, že každá případná vráska nám právě připomene, že tam není pouze jen tak, ale že znamená ledacos z toho, co jsme v životě prožily. Vždyť věk je pouze číslo nebo číslice, podstatné je, jak se každá z nás cítí a současnost prožívá, že? Stárnout se má s noblesou, důležité je být vyrovnaná, spokojená, a přestože v obličeji přibývají vrásky, rozdávat pohodu svému okolí, a nějaké šediny? Ty jsou koneckonců v současné době v módě... A protože "potrefená husa nejvíce kejhá", podotýkám, že jediná šedivá jsem tam byla já!

 

Pro mě byla vzpomínka na studium ještě umocněna tím, že, což si myslím, se povedlo z našeho ročníku - a nejen odtamtud - pouze mně. Tuto střední školu totiž v roce, kdy jsem maturovala, začal studovat můj bratr a byla odrazovým můstkem k jeho dalšímu studiu. Ve stejném roce jako on ji začala studovat také jeho budoucí žena - moje švagrová. A aby to ještě nebylo všechno, v roce 1970, to byl rok, kdy můj bratr studium ukončil, ji nejdříve večerně a potom dálkově absolvoval také můj muž, který tímto studiem skloubil své technické znalosti získané v učebním oboru s ekonomickými a po dobu třiceti let je pak zúročoval při výkonu svého zaměstnání. A všichni čtyři jsme se při různých rodinných setkáních, když přišla řeč na vzpomínky na školení léta, shodli, že nám tato škola dala opravdu hodně.

 

Ještě jednu osobní zajímavůstku jsem na našem setkání přidala k dobru. Vzala jsem s sebou tablo absolventů Obchodní školy v Přerově z roku 1944. Jedním z absolventů na něm byl můj otec a mezi fotografiemi jejich profesorů byl tehdy začínající mladý profesor, který učil potom na naší škole a měl na některé předměty také náš ročník. Život je zkrátka nevyzpytatelný a svět je malý...

 

Myslím však, že nejen členové mé rodiny, také ostatní mé spolustudentky i spolustudenti se v životě velice dobře uplatnili a někteří z nich pracovali na hodně exponovaných postech. Já do dnešního dne stále cítím, kolik mi studium na této škole dalo, hodně jsem si do dnešního dne! ze získaných znalostí a vědomostí zapamatovala a občas z nich ještě stále čerpám, a to nejen z ekonomického hlediska. Měli jsme štěstí na profesory, studium se obešlo bez nějakých excesů a extremů, byla to zkrátka pěkná a hodně užitečná doba pro všechny. Věřím, že tento můj názor není ojedinělý.

 

Můj muž o této škole sice s nadsázkou, ale ne zase až moc velkou, tvrdíval, že je to "nejlepší škola v našem kraji". V podniku, kde jsme oba pracovali, se sešlo několik dalších našich kolegů - absolventů odtamtud, a všichni se na stejném názoru shodli. Nadarmo se neříká, že škola je základ života... Až v praxi vždy člověk postupně zjišťuje, že se setkává s tím, co získal studiem teorie. Vzpomínám si třeba, když jsme v předmětu statistika probírali výpočet tunokilometrů, teorie byla pro nás prvotní. A ejhle, najednou jsem nějakou dobu pracovala na dopravním oddělení, kde jsem mimo jiné spočítávala právě výkony vozidel a vedle spotřeby a ujetých kilometrů i ty tunokilometry. To je pouze jeden z příkladů. A že jich bylo...

 

Bylo to milé setkání, pověděli jsme si o tom, jak šel život u každé z nás, o našich rodinách, o různých mezních životních situacích, také naše zdraví se dostalo na přetřes - a že bylo o čem povídat. Na závěr jsme si slíbili, že se od této doby budeme scházet každoročně. Čas je neúprosný...

 

Určitě většina z vás, kdo jste můj článek přečetli, máte vzpomínky na různé výroční školní srazy. Pokud ano, podělte se s námi o vaše zavzpomínání. Troufám si tipovat, že ten můj po padesáti letech zde bude ojedinělý...

 

Blíží se konec mého článku. V úterý 21. června 35 minut po půlnoci vstoupilo Slunce do znamení raka, nastal letní slunovrat a astronomické léto se ujalo vlády nad přírodou. Jarní období neskončilo nijak slavně, v posledním jarním dni déšť a nízké teploty jako by vůbec nepřipomínaly, že je léto za dveřmi. Nebo přede dveřmi? Vždy si říkám, jak je to správně.

 

Mějte teda všichni pěkné léto, užívejte si letní pohodu, dobu dovolených a všechno možné, co k létu patří.

 

Na úplný závěr však přece ještě něco mám...

 

Výroční srazy jak po ukončení středoškolského, tak i vysokoškolského studia jsou oblíbené a populární, a občas se stanou i námětem pro různé epizody v literárních dílech. Také naše paní Táňa ve svých knihách občas do této oblasti zabrousí. Věřím, že vám zmínky o nich, milé čtenářky a kolegyňky, neunikly a společně si příslušné knihy připomeneme.

 

À propos, po kolika letech se tehdy sešli ti vysokoškoláci v Bystrci? Jsem zvědavá...