joudaweb - časopis Čekanka

Pouze ilustrační foto

Psal se rok 1971.

Soudruh ředitel naší školy byl člověkem velmi ctižádostivým a jednoho krásného dne jej popadla neutuchající touha naši školu, a potažmo celou obec zvící asi tak dvanácti set hlav, nějakým výrazným způsobem zviditelnit, ba přímo proslavit.

A tak vyplodil geniální myšlenku, že o prázdninách uspořádá v naší škole... výtvarné sympozium. Pozve věhlasné malíře z Moravy a celého širého okolí, ubytuje je v naší škole, nakrmí je a napojí a malíři za to budou po dobu dvou týdnů zvěčňovat všechna malebná zákoutí, která v naší obci a jejím okolí objeví. Výsledky jejich práce se pak stanou majetkem obce a na podzim budou vystaveny v místním klubu JZD.

A jak si usmyslel, tak posléze také učinil.

Protože oba mí rodiče byli učitelé, a navíc jsme bydleli ve škole, podílela jsem se na zrodu této akce přímo vlastníma rukama. Zatímco tatínek se školníkem dávali ve vyklizených třídách dohromady odkudsi přivezené kovové postele, které už dosloužily někde v kasárnách či snad v nemocnici, my se sestrou jsme na ně instalovaly pravé nefalšované do vysoka naducané slamníky, jakož i poněkud zatuchlé a čímsi – mám podezření, že myšinou - čpící lůžkoviny.

Pak už se jen čekalo na příjezd umělců.

Ve stanovený den navečer přijel jeden jediný rozšafný důchodce s aktovčičkou, představil se jako malíř Josef Kachlík a bez reptání se zabydlel na jednom ze slamníků v improvizovaném dvanáctilůžkovém pokoji. Hned druhý den se chutě pustil do díla. Své řemeslo ovládal bravurně. Kreslil tužkou místní domky i okolní krajinu a tyto kresby pak koloroval anilínovými barvami. Byla jsem z něj nadšená, neboť mě vzal do učení a dovolil mi, abych zrodu jednoho z jeho dílek přihlížela od samého začátku až do finále, a pak mi ho věnoval.

Mezitím soudruh ředitel začal pátrat, proč nedorazili ostatní umělci.

Zjistilo se následující: soudruh ředitel získal sice při pečlivé přípravě celé akce hezkou řádku adres uměleckých osobností, ale vesměs to byly adresy studentů či absolventů hudebních oborů brněnské konzervatoře. Ostatně, umělec jako umělec, ne?

Tato vyhlášená brněnská bohéma když zjistila, že pozváním bylo poctěno hned několik z nich, usoudila, že jde o čísi skvělou recesi, a jako jeden muž svou účast škodolibě přislíbila. Přitom si tito mladíci živě představovali zklamání onoho vtipálka, až zjistí, že mu nikdo z nich na špek neskočil.

Jenže pozor, pak se k nim donesla zvěst, že akce skutečně existuje, že se na ní dá zadarmo najíst, místní vinaři že se po večerech ve svých sklípcích hodlají měnit v nadšené mecenáše umění, a že je dokonce i kam hlavu složit. Drobný detail, že od účastníků akce se očekávají výtvarná díla, vyřešili tím, že přizvali své kamarády z řad výtvarníků, a den či dva po panu Kachlíkovi houfně vyrazili směr naše víska.

Příštích dvanáct dní tak bylo u nás živo. Malíři přes den malovali, po nocích flámovali po sklepích, muzikanti jim k tomu hráli a zpívali přisprostlé písničky a nakonec i oni si ve volných chvílích vzpomněli, že jim ve škole kreslení docela šlo, a téměř každý z nich přičinil nějaký ten obraz.

Nutno s uznáním konstatovat, že o dvě generace starší malíř Kachlík se vpádu této hordy nikterak nezalekl. Záhy hladce zapadl do kolektivu a od rozjívené mládeže si vysloužil něžnou přezdívku „Děda obkladačka“.

Zdárná akce se chýlila ke konci, uměleckých děl přibývalo, a tak soudruha ředitele trápila jen jediná starost. Aby mu okres celou akci proplatil, je zapotřebí, aby každý z účastníků odevzdal alespoň jedno umělecké dílo. Ovšem jeden z muzikantů, talentovaný kytarista Martin Mysliveček, se tvrdošíjně odmítal výtvarně vyjádřit. Přesvědčovali ho všichni jeho kamarádi, nakonec i celá vesnice, leč marně. V poslední rozlúčkový večer však nakonec přece jen dva litránky dobré Frankovky učinily umělce povolnějším. V té chvíli už stáli poblíž jeho kamarádi, kteří mu hbitě vložili do ruky paletu a štětec a postavili před něj plátno. Pan umělec se vyjádřil v cukuletu a posléze se odebral na svůj slamník. Na jeho výtvoru převládala změť šmouh jasně červené barvy, leda v levém horním rohu se objevilo něco cákanců bílé uskupených do nezřetelného kruhovitého obrazce. Ale hlavně že dílo bylo na světě, podepsáno jeho rukou.

Vesnice se s umělci jen nerada loučila. Spousta místních obyvatel za ty dva týdny načichla při společných flámech světáckou atmosférou a ani trochu se jim nechtělo vracet se do své provinční obyčejnosti. Naštěstí to nebylo na dlouho. Hned v září se totiž konala výstava všech děl, jež na sympoziu vznikla. Obrazů bylo požehnaně. Klub JZD nestačil, expozici bylo nutno instalovat v místní sokolovně.

Při její přípravě narazili na jeden problém: obraz Martina Myslivečka neměl žádný název. Bylo ovšem nezbytně nutné zjistit, co napsat na cedulku, proto se po autorovi začalo usilovně pátrat. Byl nalezen v jedné z brněnských hospůdek a naléhavě požádán o nápravu. Umělec si nejprve vyžádal popis díla, o jehož existenci měl jen matné tušení, poté se hluboce zamyslel, upil dva doušky ze svého půllitru a pak vážně pravil: „Nejasný kotouč mírně posunutý do horní části obrazu.“

Delegace si jeho výrok pečlivě zaznamenala a obraz byl tímto názvem skutečně označen.

Vernisáž uměleckých děl se pro soudruha ředitele stala další příležitostí, jak dodat naší obci věhlasu. Tentokrát sháněl adresy pečlivěji, a tak se mu podařilo dostat do naší vesnice několik známých uměleckých kritiků, jejichž oborem bylo kupodivu skutečně výtvarno. Kritici byli nejprve v mírných rozpacích, když zjistili, že většinu přítomných výtvarníků, kteří se v úvodu vernisáže navíc projevili jako docela schopní muzikanti, vůbec neznají, ale pak přece jen na popiscích u obrazů našli pár povědomých jmen a s úlevou se jali zevrubně zkoumat vystavená díla.

Korunou celé akce byl článek v jednom výtvarném měsíčníku s celostátní působností. Popisoval, kterak tento sympatický počin přinesl několik vskutku svěžích dílek od známějších i méně známých autorů. Jeho poslední odstavec zněl:

„Jedno nevšední dílo však svým uměleckým nábojem nápadně převýšilo všechna ostatní a tak dokázalo, že i na akcích okresního formátu lze občas potkat nečekanou kvalitu. Namaloval je dosud nepříliš známý výtvarník Martin Mysliveček a promyšleně jej nazval Nejasný kotouč mírně posunutý do horní části obrazu.“