Z technických důvodů byl provoz Čekanky zastaven. Naleznete zde ale přesto jednoduchý archiv všech článků, které za celou dobu její existence vznikly. Je tříděný podle autorů a články vypadají stejně jako dříve, jenom je nelze komentovat a nelze v nich vyhledávat podle jmen, názvů, ani jiných klíčových slov.
Děkuji všem autorům za pilné přispívání.
Vaše šéfredaktorka Táňa Kubátová
Je pátek 24. listopadu přesně 12:49 hodin odpoledne. Čekám na Křižíkově náměstí na zastávce MHD na desítku, která mě odveze až na konečnou za přítelem.
Ověšená jako vánoční stromeček se rozhodnu si trochu ulevit. Kabelku, druhou kabelku s věcmi na přespání, adventní kalendář v igelitové taštičce, společně s peněženkou si odložím na lavičku. Stojím těsně u svých věcí. Vedle mě stojí starší paní. Vypadá mile. Tváří se přátelsky. Sem tam po mně očkem koukne a usměje se na mě. Úsměv ji samozřejmě oplatím.
„Tu peněženku byste si měla schovat," poradí mi přátelsky. „Není radno nechávat svoje věci takhle na odiv. Ještě by vám ji někdo mohl ukrást."
Spolknu přiblblou poznámku o tom, že by si lupič nijak nepolepšil. Jelikož v ní kromě dokladů mám pár drobných. Jen se usměji a peněženku si schovám do kabelky. Hned nato přijíždí třicítka směr Zárybniční Lhota, do které nastoupí.
Je to zvláštní, ale od cizích lidí snáším kritiku mnohem lépe než od vlastních. Možná je to tím, že od vlastních to nečekáte. Čekáte, že vás podrží, podpoří a schválí všechno, na co si ukážete, všechno, co si zamanete. Peněženku si tedy raději schovám do kabelky. Z třicítky vystoupí vysoký černovlasý kluk. Hned na první pohled mě upoutá jeho stříbrný řetízek ve tvaru křížku. Nesnáším, když si kluci oblékají těsná trika nebo rifle se zúženými nohavicemi. Jenže on v černém upnutém triku a s křížkem na krku vypadá dobře.
Na chvíli se zarazí. Vypadá to, že neví, jestli má pokračovat v cestě dál.
„Ahoj," pozdraví mě a zlehka mávne rukou na pozdrav.
„Ahhoj," řeknu neurčitě.
„Ty si mě nepamatuješ, viď?" zeptá se kluk pobaveně.
„Nejspíš ne."
„Potkali jsme se v Kotvě," připomene mi. Tedy snaží se mi to připomenout.
Zakroutím hlavou. Dávám mu tím najevo, že si stále nemohu vzpomenout.
„Vyzval jsem tě k tanci, chvíli jsme spolu tancovali, .... představil jsem se ti jako Pepa ale ve skutečnosti jsem-"
„Marek," nenechám ho to dopovědět, jelikož mu skočím do řeči. Konečně mi svitne.
„Už si vzpomínáš?" zajásá.
„Jo, už jo. Ty seš ten hajzl, kterej se mě snažil nalákat do postele. A když jsem se nenechala přesvědčit, začal si mi nadávat do lehký holky. Jak jsem jen mohla zapomenout," ironicky se zasměju sama sobě. Kluk vypadá zaskočeně. „Víš ty co?" jen tak zlehka ho plácnu na hrudník. „byla bych ráda, kdyby si příště dělal, že mě neznáš. Uděláš mi tím laskavost. Díky," prohlásím sarkasticky.
Nastoupím do právě přijíždějící desítky, nikdy, ani kdybych to plánovala, by se mi to nepovedlo takhle skvěle zařídit. Pípnu lístek. Posadím se ke staršímu pánovi na sedačku, jelikož nerada v MHD stojím, protože padám ze strany na stranu, může za to špatná stabilita a žádná rovnováha, a to jsem kdysi dělala tuším šest let gymnastiku.
Autor: Kateřina Holubová