joudaweb - časopis Čekanka

Jako dítě jsem kolem hřbitova procházela a nakukovala do prostor, které ale byly nehostinné, zarostlé a neuspořádané. Nikdy jsem kolem vrat nepřešla jen tak, vždy mě to moc lákalo vejít dovnitř, ale neučinila jsem tak. Ale i za vraty jsem cítila jakousi zvláštní atmosféru, která na mě dýchla i v předešlých dnech, když jsem se po mnoha letech na toto místo vypravila.

 

Bývalý Havelský hřbitov a dnešní park s kostelem leží vlastně uprostřed města. Stačí udělat deset kroků a jste náhle u nejrušnější křižovatky ve městě. Z ní se můžete vydat přes Nové Město do historické části nebo podél panelové zástavby lemující celou třídu T. G. Masaryka až na výpadovku směrem k Jičínu. Ale můžete také pokračovat kolem několika domů ze staré zástavby, minout Jaselskou ulici a Výstaviště a třídou Václava Klementa dojít do Kosmonos. A pokud máte města dost, seběhněte Rybničnou ulicí do parku Štěpánka, kde sice již dnes není rybník jako dříve, ale čeká vás nádherná zeleň jen pár metrů od rušného středu města.

 

Do roku 1539 se pohřbívalo na městském hřbitově, který se rozkládal kolem kostela sv. Jana Křtitele na Novém Městě. Když Boleslav napadla morová nákaza, při níž umíralo až čtyřicet lidí denně, nemohl hřbitov tak velké množství mrtvých pojmout. Město hledalo jiné místo a našlo ovocnou zahradu patřící Jiříku Chloumeckému. Odkoupilo ji a brzy začalo využívat, i když ovocné stromy zůstaly na svých místech. Pohřbívalo se mezi nimi, vinohrad rozmístěný na stráni směrem na Podolec nebyl v tomto smyslu využíván. Hřbitov, jemuž se říkalo „pohřební nebo hřbitovní zahrada“, byl pojmenován po prvním pohřbeném, až později byl kostel zasvěcen sv. Havlu. Areál se nacházel na samém okraji města, za ním byly městské hradby nejen směrem do údolí, ale i do města, k dnešní Rybniční ulici.

 

Brána na Havelský hřbitov bývala mezi obytnými domy. Stála mezi cukrárnou U Kordů a firmou Václava Černého. Směrem do Rybničné ulice byl dům Václava Bečvárovského, perníkáře a voskaře, který svíčky nejen vyráběl, ale i prodával. Dnes jsou všechny domy zbourány, dokonce je zmenšena i samotná výměra hřbitova. V části parku, který se nachází před branou, chodíme nyní po bývalém hřbitově.

 

Zůstala ale zděná brána s nápisem, jehož autorem je páter Karel Vinařický, vlastenec a básník, o němž si povíme více v období vlasteneckém. Nápis zní: „Zde, jsme ó Pane, čekajíce hlasu Tvého“. Původně zde byla vrata dubová, která byla převezena do Plaz. Nynější krásná rokoková vrata z kovaného a tepaného železa vyrobil v roce 1765 sobotecký zámečník. Jsou ozdobena rozetami, větvičkami, dubovými listy a plody.

 

Na tomto hřbitově byly pohřbívány všechny skupiny obyvatelstva, vyjma Židů, kteří měli svůj hřbitov nad Pražskou silnicí. Ale přece jenom nejvíce bylo českých bratrů, lidi vnímali, že je to „jejich“ hřbitov. Aby se šetřilo s místem, alespoň si to myslím, do jednoho hrobu bylo v průběhu doby uloženo i více osob. Za pohřební místo se platilo na úřadě, nejdražší bylo blízko kostela, tudíž zde byli pohřbíváni majetní lidé. Vlastníci Boleslavi pak přímo v kryptě. Napravo od vchodu měli své hroby vojáci, byli ale rozděleni podle národností. Pruský vojín z prusko-rakouské války nebyl pohřben mezi vojíny rakouské. Nalevo stávala márnice a byly tam hroby žebráků a vězňů z boleslavské šatlavy, u zdi se pohřbívali sebevrazi. O hroby se staral hrobník, který vybíral poplatek za vykopání hrobu.

 

V jižní části hřbitova postavil krajířovský stavitel Matteo Borgorelli v roce 1542 hřbitovní kostelík, jehož krypta měla sloužit jako hrobka pro Krajíře. Někteří z nich zde skutečně ulehli, posledními byl pan Adam a po něm jeho žena Marta z Veselice. O osudu jejich cínových rakví jsem již psala. Kde se nyní nacházejí pozůstatky zde pohřbených Krajířů, nevím. Pravděpodobně budou někde v prostoru parku spolu s dalšími dnes již bezejmennými.

 

V roce 1596 postavil Mikuláš z Bubna kapli, která se ale nezachovala. Stávala v západní části hřbitova a měla vysokou okrouhlou věž. V kostele byli pohřbeni i další příslušníci šlechtických rodin Bubnů na Březně, Hrzánů z Harasova, Vliňských z Vliněvsi, Hložkovi ze Žampachu i pan Michal Slavata z Chlumu a na Novém Stránově.

 

Hřbitovní kostel sv. Havla je menší, jednolodní, presbytář je původní, půlkolový. Děkan Šolc žádal o přistavení věže, hranolová, trojpatrová se stala součástí kostelíka v roce 1735. Ve středu klenby na příčných pásech jsou namalovány znaky - zemský, městský a šlechtický s daty oprav. Kruchta je zděná a položená na třech obloucích. Interiér byl zařízen barokním nábytkem, ale skoro všechen byl odvezen na jiná místa nebo zničen. Za oběť vandalům padl hlavní oltář s obrazem Jana Křtitele nesený dvěma anděly, zrovna tak jako další obrazy a menší oltáře. Některé sochy z kosmonoské firmy Jelínků byly přeneseny do Kosmonos. Před dvěma lety byly v kostele nově instalovány varhany.

 

Nejzajímavější jsou, alespoň pro mě, renesanční a barokní náhrobky z bývalého hřbitova, postavené podél zdí. Jsou krásné svým výtvarným zpracováním a mohutností, která mě vždy zaskočí, kdykoliv navštívím kostel při nějaké hudební produkci. Bývají zde pěkná vystoupení…

 

Hřbitov míval podobu neprostupné džungle. Unikátnost tohoto pohřebiště spočívala v tom, že na jednom místě bylo možné najít umělecky zpracované náhrobky z několika po sobě jdoucích období. Protože Boleslav bylo bohaté město, i zpracování mnohých kamenných děl mělo velmi vysokou uměleckou úroveň. Některé byly ale jen prosté, podle majetkových poměrů rodin nebožtíků. Ale i tak si nezasloužily zničit. Některé pískovcové odnesl čas, mnoho žulových i mramorových zničili vandalové, další část odnesli lidé a použili jako stavební materiál. Mnoho bratrských zničili katolíci v době rekatolizace, rozbité používali jako dlažbu do svých kostelů. Použili tak i náhrobek bratrského biskupa Jana Augusty.

 

Dnes je z hřbitova hezky upravený park s kašnou, lavičkami, zelení i vyhlídkou do údolí. Obnovené hradby s cimbuřím nabízejí pěknou pohled na část Podolce se zimním stadionem a parkem Štěpánkou. Je přirozeně rozdělený na tři části. První se nachází před hřbitovní bránou, je rozdělený na dvě části chodníkem pro pěší, spojnicí z Mírového náměstí na třídu T. G. Masaryka. Část u kruhového objezdu odděluje rušnou silnici od lidí jdoucích městem. Plochu zdobí sousoší Muže a ženy, sedících jaksi nenuceně a spokojeně. Moc se mi líbí, je v prostoru a ze všech stran na něj pěkně vidíte. V této části parku se nacházejí vzrostlé stromy, některé i velmi vzácné s popisnými cedulkami. Jedním z nich je lípa vysazená v roce 1989 jako symbol sametové revoluce.

Druhá část je již za branou před kostelem a kolem něj. Náhrobky jsou rozesety po celém parku, stojí samostatně nebo tvoří skupinu několika děl, další jsou rozmístěny podél zdí nebo do nich zasazeny, ležící i stojící památky na zesnulé. Několik jich je postaveno kolem stěn lapidária, jehož středu vévodí originál sochy sv. Anny, jejíž kopie stojí před bývalou bratrskou školou (můžete ji vidět v článku Bratrská vzdělanost a kultura). Obzvlášť zachovalé a cenné náhrobky byly rozmístěny do boleslavských budov. Nacházejí se v Templu, ve Sboru, ale nejvíce jich je v Havelském kostele.

Třetí část parku se nazývá Hejdova zahrada a plynule navazuje na část u kostela. Zde k odpočinku a příjemnému posezení slouží několik laviček, kašna a krásná zeleň.

 

V další části bych se ráda zmínila o několika náhrobcích, které se nám dochovaly. Ve stěně sakristie je obdélná kamenná deska v horní části s bronzovou plaketou a nápisem „ Světlé památce matky Bedřicha Smetany Barbory Smetanové, zemřela 20. XI. 1864 ve věku 73 roků.“ Paní Barboru zastihla smrt při své návštěvě u dcery Františky Nečáskové, která byla švagrovou a po smrti svého muže i hospodyní kněze a vlastence Františka Nečáska. Smetana jezdíval za matkou na hřbitov a při jedné návštěvě se zde náhodně potkal se zpěváky ze sboru Boleslav. Ti poté nechali ostatky jeho matky vykopat a pohřbili je na lepším místě. Na hrob nechali vyrobit u věhlasného sochaře Mauermanna náhrobní desku. Na dnešní místo ji nechal umístit primátor Mladé Boleslavi.

 

Ve výklenku pod věží kostela je umístěna kamenná stéla s baldachýnem, ve spodní části s reliéfem kladení Krista do hrobu. Náhrobek je od pražského sochaře Josefa Maxe z roku 1836, nápis ve střední části – Johan Franz Keeler in Henberg 1769-1836. Domnívám se, že zde leží Jan František Neuberk ml., syn Jana Františka st., který vydával české knihy a umožnil setkávání českých spisovatelů.

 

Hned vedle je náhrobek jeho syna Jana Norberta rytíře z Neuberka od sochaře Tomáše Seidana. Znázorňuje sedícího anděla míru, držícího v pravé ruce věnec, v levé spis a  knihu. Je umístěn na kamenném soklu, chráněn stříškou. O osobě tohoto muže jsem více napsala ve svém článku Neuberkové – mecenáši a rytíři, můžete si připomenout, jistě si zaslouží vědět o něm víc.

 

Mladoboleslavští studenti, mladí i ti, co studují v pozdějším věku, se schází u pomníku Anny Drobné, aby si u ní vyprosili přízeň a pomohla jim zdárně složit maturitní zkoušku. Anna se narodila v roce 1770, byla velmi vzdělaná, zvlášť vynikala ve znalosti latinského jazyka. Po smrti svého manžela Josefa vychovávala jeho dcerku a živila se prodejem různých domácích potřeb. Anna si brávala několik studentů piaristického gymnázia na byt, pečlivě se o ně starala a po dobu učení jim nahrazovala maminčinu lásku. Dbala ale i na jejich studium, zejména s nimi procvičovala latinu, hlavní vyučující předmět. Připravovala je na zkoušky a traduje se, že její studenti vždy složili všechny zkoušky na výbornou a poslechli si oslavné fanfáry. Studenti ji měli velmi rádi a ti dnešní ji oslovují stejně jako ti dřívější - "Latinská babička" nebo vznešeněji "Matka studentů".

 

Na svou bytnou vzpomínal i "její" student Ferdinand Schulz, který později jako novinář Národních listů byl vyslán jako válečný zpravodaj na bojiště prusko-rakouské války. Při této příležitosti přijel i do Boleslavi, ale s Annou se již nesetkal. Své vzpomínky na dvě šťastná školní léta i domácnost své bytné sepsal v příběhu, který vycházel nejprve v časopise Osvěta na pokračování, později ho vydal jako román pod názvem Latinská babička. Spolek Paní a dívek rozvinul mladoboleslavskou tradici setkávání se studentů středních škol na začátku, na konci i před zkouškami u hrobu Latinské babičky. Tradice trvala do 2. světové války, obnovila se po roce 2003, kdy byl Havelský hřbitov znovu uveden v život. Pomník Latinské babičky by měl stát přibližně v místech, kde původně stával.

 

Při prohlížení náhrobků a luštění jmen či různých údajů jsem si uvědomila, že bych je ráda znala. Možná jsou historikům některé údaje známé a pak bych uvítala popisky k náhrobkům. Vím, že na zdejším hřbitově byly pohřbeny i další osobnosti města, namátkou starosta a majitel restaurace Josef Flakl, majitel mlýna Martin Vaněk, rodina českého spisovatele A. V. Šmilovského, profesor gymnázia Josef Podhajský, ale nevím, jestli se jejich náhrobky zachovaly. Kdysi se tu říkalo "utěšená zahrada" a já ji beru jako utěšená pro pozůstalé, je to oáza klidu a pokory...

 

V posledním díle ze skvělého 16. století vás provedu životem některých mladoboleslavských osobností, zavzpomínáme na jejich život a práci ve prospěch města a tím vlastně i pro nás...

 

Literatura - Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého, sebralo a napsalo učitelstvo okresu mladoboleslavského v čele s Karlem Sellnerem, okresním školním inspektorem. Kniha je z roku 1926.

Boleslavští autoři - Mladá Boleslav od minulosti k dnešku

Karel Herčík – Historické perličky z Mladoboleslavska

Karel Herčík – radniční měsíčník Boleslavan - Kapitoly z historie

Karel Herčík - Sochy a pomníky

Sylva Městecká – Boleslavský uličník

Wikipedie

 

Fotografie – staré fotografie jsem dostala od paní Hálové, které tímto velmi děkuji. Nové jsou mé vlastní, místa jsem fotografovala při mých procházkách městem a s Jiřinkou v mysli…