joudaweb - časopis Čekanka

Milé kolegyně pisatelky a pilné čtenářky, koukám, že je řada na mně, abych se vyzpovídala ze svých čtenářských chutí. Když tak přemýšlím, kam bych se žánrově zařadila, sama jsem někdy na rozpacích, co si to v té tašce z knihovny zase nesu. Samozřejmě, že na vrcholu zájmu bezpečně trůní ženská literatura, ale občas je nutno proložit literární jídelníček něčím jiným neb jak známo, strava má být pestrá. Čemu se vyhýbám jsou přesně ty žánry, které zmiňuje paní Dana. Z detektivek snad jedině D. Francise a to ještě proto, že uměl tak pěkně zapasovat do detektivní zápletky nějakou jiskřivou citovku. No a teď nám zbývá něco mezi tím - tipy na knížky, které uvedu, jsou vpodstatě všehochuť, některé mi přistrčila kamarádka knihovnice jako novinku, u jiných mě upoutal obal a přiznávám dobrovolně, že když občas kupuji blízkým knihu jako dárek, vidím se nad ní sama jako čtenářka. A představte si tolikero radosti - počínaje v knihkupectví při výběru, pak, když se trefíte do gusta obdarovaného a do třetice, když si ji po uplynutí jakési rozumné doby decentně vyškemráte k zapůjčení.

Ale abych nevyčerpala vaši trpělivost nějakým planým řečněním, zamířím ke konkrétním knihám, které jsem v poslední době četla.

Hluboký dojem ve mně zanechala kniha od Arnošta Lustiga Případ Marie Navarové, podotýkám, že nejsem zrovna pilná čtenářka Lustigových knížek, sice jsem se snažila, ale nějak to prostě drhlo… Tentokrát to zřejmě přišlo v pravou chvíli. Jakoby doplnila tu třetí chybějící část, na kterou jsem podvědomě čekala po přečtení knížek Proč Gabčík nestřílel Lubomír Kubík a Pianista Wladyslaw Szpilman. Nikdy jsem ve škole nemilovala dějepis. Druhou světovou válku s jejími hrůzami a bezpočtem obětí má člověk usazenou v hlavě takříkajíc „učebnicově“. Mám pocit, že si mě tyto knížky samy našly, abych zase o kousíček dozrála a aby posílily můj pocit štěstí, že jsem generace, která nezažila válku, a že díky spoustě smutných lidských osudů si já teď můžu v klidu uvařit čaj a třeba si číst Pohodky.

Dalším tipem je knížka Muriel Barberyové S elegancí ježka. Ano, přesně si dovedu představit, jak se Edith otřásá hrůzou a chtěla bych jí a jejím spolukomentátorkám z druhé virtuální besedy z 8.listopadu loňského roku poděkovat, že mě doslova vyburcovaly k tomu, abych se do výše zmíněné knížky jak se říká „obula“, přestože můj počáteční přístup byl ne-li shodný, tak alespoň velice podobný. Asi jsem takový tichý rebel a občas jdu ráda proti davu. Přesně dva a půl měsíce mi trvalo, než jsem se na několikátý pokus chytla, ono to jde ruku v ruce s momentální náladou, chutí na filozofování a já nevím čeho všeho ještě. Jo, jenže jsem ji nestihla dočíst (nějaký ten čásek zabere vyhledávání slov, kterým nerozumím a že jich bylo!), protože mi vypršela lhůta a někdo si ji zarezervoval. Teď si určitě paní Zdeňka trhá vlasy a nadává na nezodpovědný přístup čtenářů. Tímto se všem knihovnicím omlouvám, ale já už asi jiná nebudu. Jsou knížky, které zhltnu přes noc a můžu ji klidně druhý den vrátit, ale jsou takové, z kterých je můj mozek ochoten pozřít maximálně kapitolku denně a nic s tím prostě nenadělám. A život nejsou jenom knihy, že? Podobný čtenářský osud zažila v mém podání krásná výpravná kniha Podzemní Praha autorů Václava Cílka, Milana Korby a Martina Majera (trvalo téměř 5měsíců). Václav Cílek je autor, kterého můžu. Netvrdím, že všemu od něj rozumím, ale směsice filozofie, odbornosti a čehosi, co neumím identifikovat, je zřejmě namíchána ve správném poměru, kterou je schopná moje hlava absorbovat. Od něj klidně čtu knihy o betonu, o ropě a, světe div se, mám pocit, že mě to zajímá. Další autorkou, kterou neodolám, je Jiřina Šiklová.

Ale jak tak koukám, trošku jsem se odklonila od klasické beletrie. Ještě bych mohla zmínit jeden kousek od Emmy Wildesové Neslušný návrh. Také se mi velice dobře četla, přestože minimálně polovinu knihy zabírá erotika, ale příjemná, ne žádná vulgární a asi mi i vyhovoval překlad Marcely Nejedlé. Pátrala jsem po nějaké další knize od stejné autorky, ale na nic jsem nenarazila. Chtěla jsem si ověřit, jestli to byla výjimka nebo autorčin standard. Třeba se dočkáme později, tato kniha vyšla loni.

A snad už na závěr by tu byl ještě jeden titul, ke kterému jsem přišla jak slepý k houslím, prostě někdy namátkou sáhnu mezi novinky. Od portugalského autora José Saramaga Kain. Těžko se mi vyjadřuje k náboženské, příp. církevní tematice, brala jsem ji jako další kousek do skládačky všeobecného poznání. Možná se mi o to snadněji, že nejsem zatížena klasickými hodinami náboženství, četla, protože autor k tématu přistupuje dosti kontroverzně, s humorem, ale to si můžete nakonec vyhledat na internetu samy. Slovo snadněji zřejmě nebylo to úplně pravé, zpočátku to byla spíš fuška, protože kniha je psána zvláštním způsobem – nevím, zda to nemá nějaký svůj odborný název, – text byl psán vcelku, třeba jeden odstavec na stránce, přímá řeč začínala velkým písmenem a na konci přímé řeči byla tečka. Jména začínala malým písmenem a pokud to slovo vidíte prvně v životě, tak vás ani nenapadne, že se může jednat o jméno. No zkrátka zvláštní, trvalo mi to asi do poloviny knihy, než jsem přišla na zákonitosti v textu. Bylo to podobné jako když vyluštíte nějaký rébus nebo sudoku. Ale dobrý, až uslyším slovo Kain, vždycky se mi vybaví tato kniha, koneckonců to byl docela sympaťák. A jestli černý nebo bílý, záleží na úhlu pohledu.

Není divu, že se člověk, uondán takto náročným trávením volného času, rád vrací a nezřízeně se těší do světa našich souputnic, kde se v osudu každé hrdinky tak trošku nachází sám.