joudaweb - časopis Čekanka

Přiznám se, že na knihy, v nichž se jedná o nějakých technických nebo jiných záležitostech podobného rázu nemám vůbec náladu. Na to mi stačily roky prožité v zajetí různých zákonů, vyhlášek, předpisů, technických norem a různé technické literatury v mém zaměstnání a jsem ráda, že jsem si s jejich uplatněním vždy poradila.

 

Spisovatele Václava Cílka, kterého Dáša ve svém článku zmiňuje, neznám, ale z dřívější doby znám Romana Cílka, autora literatury faktu, špionážních a kriminálních příběhů, které kdysi vycházely měsíčně v edici Magnet a několik jsem jich také přečetla. Pokoušela jsem se zjistit, jestli je nějaká souvislost mezi těmito dvěma autory, ale spíš si myslím, že ne.

 

Některá ze čtenářek našeho časopisu zmínila spisovatelku Ivu Pekárkovou, já jsem zase kdysi četla od Svatopluka Pekárka knihu Noc k zahození - zase shoda jmen, ale souvislost zřejmě také žádná.

 

Literatura faktu a historické romány - tak to byl objekt zájmu mého muže, Měli jsme spoustu knih těchto žánrů, zajímaly jej zejména knihy o druhé světové válce, řecké a římské dějiny - já jsem tyto knihy nečetla - nebylo tehdy dost času, protože nestačilo jen přečíst, ale také se více zamýšlet nad jejich obsahem - ale hodně jsme o nich spolu diskutovali a některé pasáže mi z nich také předčítal, takže jsem se dost věcí dověděla a jakési povědomí z této oblasti získala.

 

Hodně jsem se zajímala a ráda jsem četla a čtu různé reportáže některých našich zahraničních zpravodajů o životě v zemích, kde působili. Několik z nich bylo, nebo dosud je, hodně známých a populárních ve světě sdělovacích prostředků, kteří se jednak dobře poslouchali, nebo jejich knihy dobře četly, nebo obojí.

 

Především jsou to knihy Karla Kyncla, bývalého zpravodaje z USA a zpravodaje ČTK při OSN v šedesátých letech minulého století (byl i spolupracovníkem našeho porevolučního ministra zahraničních věcí Jiřího Dienstbiera), který tehdy proslul např. aktuálními reportážemi o atentátu na J. F. Kennedyho. Po roce 1968 byl kvůli angažování se v Pražském jaru a postoji po invazi sovětských vojsk vyhoštěn z republiky a získal politický azyl ve Velké Británii a za jeho přispění pak vycházely knihy autorů v Československu zakázaných - Václava Havla, Ludvíka Vaculíka, Ivana Klímy, Bohumila Hrabala, Pavla Kohouta a dalších. Po pádu železné opony byl rehabilitován a bylo mu vráceno československé občanství, ale zůstal v Londýně a stal se zpravodajem Československého rozhlasu ve Velké Británii. Vydal řadu knih o tamním životě, královské rodině a o aktuálních událostech - např. Moje Británie, V Buckinghamu otevřeno, V Manchesteru nemají manšestr, Gardenparty u královny - člověk se z nich dověděl spoustu zajímavostí.

 

Dalším z nich je Zdeněk Velíšek, ten měl podobný osud, neboť také v roce 1968 komentoval v televizi o invazi sovětských vojsk, a proto pak nesměl veřejně působit. Do televize se vrátil po roce 1990 jako zahraniční zpravodaj především ve Francii, a zde - někde jsem o tom četla - patřil k prominentním novinářům, se kterými se vždy osobně pozdravil francouzský prezident u příležitosti tiskových konferencí nebo různých setkání s novináři. Jeho reportáže stále ještě jsou v televizi velmi zajímavé.

 

A podobný osud postihl i Jiřího Dienstbiera, našeho porevolučního ministra zahraničních věcí a pozdějšího senátora, který byl v šedesátých letech zahraničním rozhlasovým zpravodajem v západní Evropě, na Dálném Východě a ve Spojených státech a kvůli angažování se v tzv. Pražském jaru pak nesměl tuto práci vykonávat.

 

Musím zmínit také Dušana Rovenského, který sice působil jako dopisovatel Rudého práva v období totalitního režimu ve Spojených státech, ale se svou manželkou Janou jsou autory zajímavých knih o tamním životě a událostech, které při cestování a návštěvách různých míst ve Spojených státech prožili. Četla jsem dvě z nich - Americké putování a Americké horizonty a zjistila jsem hodně zajímavého.

 

Ještě jedna kniha z této oblasti, sice ne novináře, mě zaujala - je to povídání také někdy okolo sedmdesátých let autora Josefa Novotného s názvem Rok na kanadské vsi. Je to učitel, který v Kanadě rok učil a vypráví v knize o životě, přírodě a o všem možném ze života obyvatel na kanadském venkově.

 

Protože jsem pamětnice, tak v šedesátých letech jsem měla ráda spisovatele a scénáristu Jana Procházku, četla jsem knihu i viděla film Zelené obzory. Jan Procházka napsal mimo jiné scénář např. ke hře Kočár do Vídně a zejména k nejvýznamnějšímu trezorovému filmu Ucho. Mimochodem dvě z jeho dcer jsou také současné spisovatelky.

 

A ještě jedna zajímavost - ostravský spisovatel, básník a chartista Jaromír Šavrda, který se společně se svou ženou Dolores angažoval v disentu, napsal mimo jiné knihu Půjdeš, nevrátíš se - bylo to někdy ke konci šedesátých let a tento příběh pak byl použit jako předloha k jednomu z příběhů seriálu Třicet případů majora Zemana pod názvem Bestie.

 

Zkrátka literatura nezná žádné časové mezníky a promítá se do našich životů, ať žijeme v jakékoliv době.

 

Tak jsem zavzpomínala, a teď se vrátím znovu do současnosti. Jak jsem již někde psala, tak po letech namáhání mých mozkových závitů si v současné době ráda pohovím u příjemného románu z oblasti ženské literatury, ale různé reportáže a zajímavosti zahraničních zpravodajů zaujímají stále významné místo v pořadí mých zájmů.

 

V mém komentáři k článku o ženské literatuře jsem již jmenovala mé oblíbené autorky, ale ještě bych také přidala Barbaru Taylor Bradfordovou, od níž jsem přečetla také řadu románů - mimochodem - byla to jedna z prvních anglicky píšících autorek, která u nás byla začátkem devadesátých let vydávána. Líbila se mi její trilogie Zámožná žena, Uchovej si svůj sen a Být nejlepší - viděla jsem i zfilmovanou verzi.

 

Mohla bych pokračovat stále dál, ale myslím, že jsem toho již napsala dost, a tak třeba zase někdy příště.

 

Závěrem ale musím zmínit dvě srdcovky, které mě provázejí celý život. Mimochodem teď odbočím - edice Srdcovky je také jedna z edic slovenského vydavatelství Evitapress mladé slovenské spisovatelky Evy Urbaníkové.

 

Ale zpět k mým srdcovkám. Jsem si jistá, že někomu vyloudí úsměv na rtech a řekne si, co to ona tady píše. Ale jsou to knihy, které mě provázely od mého dětství, potažmo mládí, a ke kterým jsem se v průběhu doby také několikrát vrátila a líbily se mi pro jejich lidskost, moudrost, lásku rodičů k dětem a naopak a také řádku humorných příhod.

 

Je to v prvé řadě kniha Školák Kája Mařík. O tom, jak se pak některé příhody a události z této knihy podobně udály i v mém skutečném životě, by bylo povídání na další článek, a tak se třeba k tomu ještě někdy vrátím.

 

A druhá z nich je úsměvný příběh s názvem Srdce v garáži. To kdysi v třicátých letech minulého století vycházely časopisy Cvrček a Lucerna a v nich na pokračování mimo jiné také různé románové příběhy, zejména spisovatelky Máni Dubské, rakouské spisovatelky žijící v letech 1830 - 1916 a píšící v českých zemích pod tímto pseudonymem. Ve své době byla také nazývána rakouskou Boženou Němcovou a srovnávána s ní. Kromě výše jmenovaného příběhu vyšlo ještě několik jejích dalších románů, které byly vydávány ve formě konvolutu - to je několik příběhů v jedné knize. Četla jsem více z nich, ale Srdce v garáži je zkrátka u mě jednička.

 

Tak jsem se rozepsala, ale již končím. Závěrem pokládám potenciálním čtenářkám či čtenářům otázku.

 

Setkali jste se s názvem Dubenka a víte, co to slovo znamená, nebo kdo to je?