joudaweb - časopis Čekanka

Začnu pěkně od kraje. Moje první zkušenost na kterou si pamatuji, je z raného dětství. Vzpomínám na občasné návštěvy mého prastrýce Karla, který býval pánským holičem. Pokaždé jsem se na jeho příjezd moc těšila, se strýčkem bývala vždy legrace. Když přijel, ostříhal dědečka a taky mého tatínka. Pak jsem měla přijít na řadu já. Strýc byl velký šprýmař a tak si mě dobíral, že mě vezme pěkně na krátko. Jelikož jsem už jako malá vnímala rozdíl pánského holiče od dámské kadeřnice, vždy jsem vehementně protestovala a utekla ven, aby na věc nedošlo.

Dalším zážitkem, který se mi vryl do povědomí byl předškolní věk. Měla jsem vlásky pod ramena a dlouhou ofinu. Září se neúprosně blížilo a maminka usoudila, že by bylo dobré ostříhat mi ofinu, aby mi neposedné vlasy nepadaly ve škole do očí. Jelikož jsem byla neposedné dítě, střih se nezdařil dle maminčino představ a tak mi oznámila, že druhý den zajdeme do kadeřnictví, kde mi fazónu opraví. Velké kadeřnictví se nacházelo na náměstí našeho městečka. Bylo tam několik kadeřnic. Každá měla své křeslo, stoleček, zrcadlo a další pomůcky. Na druhé straně byla řada sušáků a na kraji čekárna s lavicemi, stolkem a spoustou časopisů. Netrvalo dlouho a jedna z kadeřnic se mě ujala. Maminka jí vysvětlila, že potřebuju opravit do školy nepovedený střih a kadeřnice ji ujistila, že bude vše v pořádku. Klidná maminka mě svěřila do rukou odbornice a odskočila si zatím do nedalekého obchůdku nakoupit. S hrůzou jsem v zrcadle sledovala, jak mi od hlavy odpadávají kusy mých vlásků. Kadeřnice to vzala od podlahy a já měla sestřih alá „kluk-rošťák“. Tenkrát ještě nefrčely u  malých děvčat kratičké účesy a já to vnímala jako děsnou potupu. Když se maminka vrátila, zahlédla jsem i v jejích očích zděšení. Přesto mě nechtěla ještě víc znervóznit. S kadeřnicí vyrovnala účet a šly jsme domů. Cestou mi tekly slzičky a vzlykala jsem, že do žádné školy nepůjdu, protože se mi tam budou všichni smát. Maminka mě utěšovala jak jen mohla, ale nebylo to moc platné. Nastalo prvního září a já si doma nasadila na hlavu zimní čepici. Když mi maminka domlouvala, že v ní nemohu jít, spustila jsem opět v lítostivý pláč. Mamince se mě asi zželelo a tak jsem si kousavou chlupatou čepici mohla vzít. Když jsme vešly do zaplněné školní budovy, čepice musela stejně dolů. Marně jsem protestovala. Nechtěla jsem se před dětmi shodit, přesto jsem měla pocit, že snad všechny oči skončily nalepené na mých kratičkých vlasech. Ty pohledy mě téměř probodávaly. Samozřejmě jsem si to jen namlouvala, ale v té sugesci mi opět začaly stékat po tvářích slané slzy. Maminka mi znovu vysvětlila, že se mi nikdo smát nebude a že mi vlasy brzy narostou. Konejšila mě tím, že mě alespoň nebude tahat hřeben při rozčesávání delších kadeří…

Ne, nejsem zaujatá proti kadeřnicím, naopak. Později, když jsem do kadeřnictví chodila s maminkou, když si nechávala dělat módní trvalou, či vodovou a nebo se jen šla ostříhat, tak jsem si sedla do propojené čekárny a se stále větší zálibou jsem pozorovala, jak se hbitě pohybují ostré nůžky a jak šikovné ruce natáčí různé velikosti natáček na hlavy zákaznic. Moje návštěvy se staly pravidlem, už jsem nechodila jen s maminkou, ale jelikož jsem cestu ze školy měla právě kolem zmíněného kadeřnictví, čas od času jsem zašla dovnitř a sedla si do čekárny a jen se dívala. Kadeřnice to samosebou brzy postřehly a pochopily, že nečekám na ostříhání. Vždy se na mě jen usmály a prohodily, že jsem se zase přišla dívat. Byla jsem ráda, že mě nikdo nevyhodil a já si mohla koncert nůžek vychutnávat.

Doma mě pak jednoho dne přepadla nezkrotná touha vyzkoušet si to. Vzala jsem oblíbenou panenku a z jejích vlasů až po zadek bylo rázem mikádo. Dostala jsem strach, že od rodičů dostanu vyhubováno, a tak jsem panenku několik dní doma ukrývala. Nakonec bylo ale vše odhaleno a já dostala spravedlivou přednášku o tom, jak se chovat k hračkám. Myslím ale, že to naši pochopili. Přesto jsem další z panenek svým pokusům nepodstoupila. Vydržela jsem to delší dobu, ale pak mi to opět nedalo a uchopila jsem do ruky nůžky. Nechtěla jsem porušit příslib, ohledně panenek, a tak jsem se postavila před zrcadlo v koupelně. Usoudila jsem, že by neuškodilo si trošku zastřihnout ofinu. Šmik, šmik……. Ofina byla tak šikmá a zubatá, že by mohla konkurovat dnešním módním účesům. Tehdy se ovšem nosily ofinky výhradně rovné a hladké. Takže zase špatně! Marně jsem najivně doufala, že třeba nikdo nic nepozná. Maminka se hned při prvním pohledu na mě zhrozila. Bez okolků jsem se přiznala a na několik let jsem stříhací pokusy odložila…

V adolescentním období přišla i mezi mladé móda trvalých. S kamarádkou jsme si ji přály, ale zároveň jsem se bály výsledku. Proto jsme si našly v Praze známé kadeřnictví, kde dělali „lepší“ trvalou, než jaká byla běžně k dostání. S výsledkem jsme byly spokojené. Po delší době, kdy už trvalá dávno odrostla, jsme vyrazili s tatínkem do jižních Čech. Jeli jsme tenkrát vlakem. V Praze jsme přestupovali a měli jsme téměř dvě hodiny času. Napadlo mě, že bych si mohla opět zaskočit na trvalou do jiného kadeřnictví, které bylo poblíž a bylo známé tím, že se nemuselo předem objednávat. Tam mě čekal další nepříjemný zážitek. Kadeřnice mi nanesla na hlavu roztok trvalé s tím, že si odskočí ven. Ujistila mě, že bude včas zpátky. Ale – nebyla…! Trvalou mi nechala na hlavě o hodně déle a překročila přípustnou dobu působení. Vlasy mi spálila. Z mojí původní barvy zbylo jen zpola. Vlasy jsem měla totálně vyšisované a naprosto nezkrotné. V podstatě už nešly nikterak upravit a já vypadala jako novodobá čarodějnice, která prolétla několikrát křovím. Zděšený tatínek mě nemohl poznat, když jsem zhrzeně přišla na nádraží. Mezi rukama jsem pak v tom období měla přezdívku „Enžíla“. S „chemlonovými“ vlasy jsem se naučila po dané období žít a brala jsem to pak už s humorem, ale přiznám se, že celou cestu vlakem do jižních Čech jsem s hrůzou sledovala odraz své obří kulovité hlavy v okně rychlíku.

Pak nastalo období klidu a spokojenosti. Čas od času jsem navštívila některé kadeřnictví a vždy bylo vše v pohodě a já byla spokojená. Dokonce jsem sama začala stříhat všechny členy rodiny. V brzku se ke mně začali scházet i všichni příbuzní, kamarádky, kamarádi a i známí. Stříhala jsem celý široký okruh lidí, barvila, dělala trvalé. Dělala jsem to pro radost, vždy mě to moc bavilo. Je to krásné povolání, kdy může člověk lidi zkrášlovat.

Snad jen ještě dvakrát vzpomínám na úsměvnou příhodu, která v té době rozhodně veselá nebyla. Jednou mě stříhala kadeřnice a přitom se vehementně bavila se svojí kolegyní. Víc než mé vlasy sledovala ji. Dopadlo to tak, že mi na hlavě nedopatřením ustřihla pruh vlasů, které tam pak dlouhou dobu chyběly. Nebylo to jen něco nepatrného a bylo to těsně před dovolenou, kterou jsme absolvovali s manželem a se synem. Ze předu jsem to hned neviděla a kadeřnice se to snažila vyfoukáním zamaskovat, ale když to doma „vylezlo“ byla jsem šokovaná se slzami v očích. Přiznám, že to bylo tak drastické, že jsem měla doslova zkaženou celou dovolenou… A snad poslední negativní zážitek byl z barvení. Místo požadované blond vylezla jakási šíleně oranžová. Kadeřnice se snažila dobu působení prodloužit, ale stejně byl výsledek mizerný. Bylo mi řečeno, že mám přijít na další přebarvení, ale že je to možné až po třech dlouhých týdnech. Ještěže bylo zimní období a já mohla vlasy schovat pod čepici. I podruhé nechytla barva jak měla a zbytečně jsem podruhé zaplatila plnou cenu. Nezbylo, než si jít koupit barvu do drogerie a doma si vlasy znova přebarvit. Pak jsem už konečně byla s výsledkem spokojená…

Čas od času se sama ostříhám, je to sice pracné, ale dá se to. Často se sama barvím. Po delším období třeba razantně změním barvu ze světlé na tmavou a naopak. Je roztomilé, když mě pak lidi v první chvíli nepoznávají. Prostřídávám dlouhý účes s kratším. Nemám svou stálou kadeřnici, miluju ten adrenalin. Nevím, čím to je, ale ani těch pár negativních zážitků mě nenaučilo mít svou stálou kadeřnici. To napětí, kde mě jak ostříhají, prostě miluju a občas si ho dopřeju. Nemám ráda, když musím být objednaná dopředu, dám spíš na momentální nápad – jinak bych si to mohla rozmyslet.

Zajdu jak do malých kadeřnictví, tak i do těch značkových ve velkých městech. Pokaždé je to jiné a napínavé. Miluju tu péči, která je mi v takových chvílích věnována. (Znáte to, doma se my většinou o všechny a všechno staráme..) Ráda přitom sleduju práci kadeřnic, když se starají o další zákaznice. Nechodím často, ale když už, tak si to opravdu užívám. Řadím se mezi lidi, kteří všeobecně nemají rádi jakoukoli změnu. S vlasy ale občas ráda experimentuju, je to vyjímka, která potvrzuje pravidlo.

A jak to máte vy?