Z technických důvodů byl provoz Čekanky zastaven. Naleznete zde ale přesto jednoduchý archiv všech článků, které za celou dobu její existence vznikly. Je tříděný podle autorů a články vypadají stejně jako dříve, jenom je nelze komentovat a nelze v nich vyhledávat podle jmen, názvů, ani jiných klíčových slov.
Děkuji všem autorům za pilné přispívání.
Vaše šéfredaktorka Táňa Kubátová
Předobrý vzácný muž a kněz
10. ledna 2020
Přiznávám, že mám mezi muži své favority, ovšem nepatří mezi ně herci, sportovci ani zpěváci. Jde o muže, k nimž mám nepovinnou úctu, a k nimž patří nejen například neprávem zatracovaný a přitom moderně uvažující císař Josef II., selfmademan František Křižík či skvěle píšící moudrý Karel Čapek. Před několika lety jsem k nim přibrala i neuvěřitelně obětavého a bohužel dlouho opomíjeného FRANTIŠKA DOUCHU (*1810—†1884).
Byl autorem prvních „moderních“ knížek pro děti, stal se jedním z našich prvních překladatelů („předhonil“ ho pouze Josef Jungmann, jemuž vyšel první překlad z angličtiny roku 1811), a Ignát Herrmann o něm napsal: „A jestli někomu právem příslušelo pojmenování páter, tedy otec, byl to on, František Doucha. O něm neřekl nikdy nikdo: Byl tu Doucha. Jeho jménu vždy se předesílalo: Pan páter Doucha. A vyslovovalo se to s příslušnou úctou. Byl to předobrý, vzácný muž a vzácný kněz. A chudý, evangelicky chuďoučký.“
Předběhl dobu
Tento pražský rodák působil po vysvěcení čtyři roky mimo Prahu, ale bohužel kvůli vážné plicní nemoci musel být předčasně penzionován. A protože ovládal asi čtrnáct jazyků, pustil se roku 1842 do překládání, s nímž začal tři roky před narozením Josefa Václava Sládka a jedenáct let před narozením Jaroslava Vrchlického. Jako první k nám uvedl Shakespeara, ale překládal například i Huga, Mickiewicze, Danta a Puškina.
Knížek pro děti a mládež napsal několik desítek. Byly samozřejmě poplatné době, takže dnešní děti by příliš nezaujaly, ale po polovině 19. století, kdy dětská literatura v dnešním pojetí v podstatě neexistovala, to byly unikáty. Navíc již z jejich názvu čiší něha – třeba „Poupátka“, „Mlsálek“ či „Bratříček a sestřička“. A zapomenout nesmíme ani na to, že jeho knížky byly často ilustrované – což tehdy také rozhodně nebylo běžné.
Kdepak honoráře
František Doucha překládal a psal proto, aby čtenáře poučil a pobavil, a proto téměř nikdy nepožadoval honorář. Přitom byl nesmírně chudý. Stačilo mu, že získal skromné ubytování v klášteře při kostele sv. Jakuba u Staroměstského náměstí, kde dostával i trochu jídla, jinak podle současníků chodíval v oblýskaném kněžském kabátu s vlastnoručně přišitými, různě posbíranými knoflíky, přes nějž si v zimě přehazoval límcový plášť a šálu. Ignát Herrmann, který se s ním osobně znal, k tomu napsal: Byl chudý tak, že „neměl peněz, aby si koupil knihu papíru čistého u papírníka. Psával na rubu dopisních obálek, které bedlivě schovával, na všelikých ostřižkách, ba ustřihoval okraje přečtených časopisů, kterých pak užíval na své rukopisy.“
Své lásce k literatuře propadl natolik, že když jeho pravou ruku postihla písařská křeč, naučil se psát levačkou, a díky své nesmírně činorodosti se dožil navzdory předpovědím lékařů na tehdejší dobu nadprůměrného věku čtyřiasedmdesáti let.
Autor: Stanislava Jarolímková