Z technických důvodů byl provoz Čekanky zastaven. Naleznete zde ale přesto jednoduchý archiv všech článků, které za celou dobu její existence vznikly. Je tříděný podle autorů a články vypadají stejně jako dříve, jenom je nelze komentovat a nelze v nich vyhledávat podle jmen, názvů, ani jiných klíčových slov.
Děkuji všem autorům za pilné přispívání.
Vaše šéfredaktorka Táňa Kubátová
Čas vzpomínání
12. května 2020
Nastal čas, kdy se mnoho z nás nevidí se svými vnoučaty, tak je příjemné alespoň se vracet ve vzpomínkách...
Bylo, nebylo...
za devatero horami a devatero řekami se nám během 4 let narodilo pět vnoučat. Každé dostalo do vínku samozřejmě úplně jinou náturu. Jako dětská parta se tak krásně vzájemně doplňují. Už dvanáct let si poznamenávám jejich nápady, hry a hlášky, které samozřejmě jako klasická babička považuji za úžasné :-). Jedna ze vzpomínek první: jdu v podvečer vrátit vnoučka rodičům a ten celou věčnost dokola opakuje "Ma, babiko,ma." Nejdřív si jeho větu domýšlivě překládám jako: má, babičko, má. Velice se mýlím. Pofňukává, že je tma. A když mi dojde pravý smysl věty, začínám mu domlouvat, aby se nebál, že svítí lampy a brzy budeme doma. Po chvíli se na něj podívám a propadám záchvatu smíchu. Kulich se mu svezl až na nos a tak vidí opravdu jenom tu tmu.
A tentýž vnouček o rok později komentuje práci kopáčů. "Je to manažer, nebo tomu rozumí?" V tom věku ještě šišlá a o to působivější se mi otázka zdá. Jeho věta se u nás v celé široké rodině tak uchytila, že ji používáme při každé vhodné příležitosti.
V nestřežené chvíli sebrala ani ne dvouletá vnučka z lavičky plže a šup s ním do pusy. Asi měla málo proteinů. O Mikuláše, když vidí punčochu se sladkostmi, nevrhá se na ni, ale trápí ji, kde nechal Mikuláš nohu. Na zahradě u nich ovšem nepadá sníh, ale sněhul, podle botiček sněhulí. Tahle dvě prvorozená vnoučata - bratranec a sestřenice si opravdu sedla už od malička. Na chalupu se k nám těší, ale podmiňují návštěvu vždycky přítomností i toho druhého.
Přeskočím několik let, kdy beru už všech pět kousků do Prahy na vejlet (nemohu napsat výlet, protože u nás se zásadně vejletuje). Není to ovšem obyčejná návštěva hlavního města, ale jedná se o procházku s průvodkyní, která podává úžasně historii Prahy, určenou pro dětskou dušičku. A tak je vzdělávám třeba i proti jejich vůli. Ze strachu, aby se ta venkovská vnoučata ve velkoměstě neztratila, dávám jim na krk ceduli i s mým telefonním číslem.
V metru mávají na vlak, schody považují za úžasnou skluzavku... Ovšem v tramvaji tomu dávají korunu. "Babi, máme hodného pana prezidenta, nebo ne?" Raději zbaběle vystupujeme dřív než máme. Musela bych s nimi vystupovat každou stanici, tak další otázku statečně zdolávám. "Babi, co ti říkají drogy? A co takhle heroin?" Jedna z cestujících mi poklepe na rameno: "Promiňte, že poslouchám, ale myslím, že než s tou bandou někam sama vyrazíte, měla byste si šlehnout do žíly." Tramvaj se otřásá smíchy a já se červenám jak před půl stoletím.
Dagmar Ježková
čerpáno z vlastních vzpomínek
Autor: Dagmar Ježková