Z technických důvodů byl provoz Čekanky zastaven. Naleznete zde ale přesto jednoduchý archiv všech článků, které za celou dobu její existence vznikly. Je tříděný podle autorů a články vypadají stejně jako dříve, jenom je nelze komentovat a nelze v nich vyhledávat podle jmen, názvů, ani jiných klíčových slov.
Děkuji všem autorům za pilné přispívání.
Vaše šéfredaktorka Táňa Kubátová
Jak ušetřit na výletě s dětmi
17. června 2020
aneb pojď do pelíšku
"Táto, pojď už do pelíšku," nařizuje Anička svému stejně starému šestiletému bratranci, "a nehraj si pořád s tou autodráhou, musíme umýt okna." Za chvilku si lehá do dětské postýlky, ze které jí už dávno čouhají nohy, a druzí dva mladší kluci se cpou pod nábytek. "Táto, už jsem mimina vyrodila, koukej!" Jeden z čerstvě "vyrozených mimin", vyskakuje z pod postele a ječí nadšením: "Hurá, konečně se o nás bude mít kdo starat!" Pokud by poslouchali sousedé pod oknem, měla bych nervy v kýblu, že na nás zavolají sociálku. A tak šup s nimi pro jistotu zase na výlet. Minibus nevlastníme a tak používáme hromadnou dopravu. Přiznám se, že řidiče oceňujeme podle toho, kolik jízdenek nám napočítá. Největší oblíbenec nad jejich počtem mávne rukou, dodá, že je síla brát pět dětí na výlet a dokonce pomáhá vynést při zpáteční cestě spící jedince z autobusu. Jsem zvědavá, co se jim nejvíc líbilo. Těším se, že ocení Staroměstský orloj, Anežský klášter... Odpověď mě drobet překvapuje. Všichni se shodují: "Sušáky na ruce v Mekáči!" A tak se vám, čtenářům, omlouvám za nevyžádanou radu: stačí vzít drobotinu do Prahy na WC :-) a mají zážitek alespoň na týden a vy ušetříte majlant. Z druhé strany nevím, proč mě to tak rozhodilo. Je to jen pár dní zpátky, kdy vnouček zaujatě hleděl na obraz Van Gogha. Už se v duchu naparuji, že ho zajímá umění, čekám dotaz dokonce snad i ohledně impresionismu, ovšem jeho komentář: "Se babi, divím, že nepřetahoval," mě dostává do kolen. Vnouček se navíc hlasitě domnívá, že obraz namaloval Van Gott. Už mnohokrát jsem se v tomhle dítěti zmýlila. Usilovně hledá svoji flétničku. Zase se vznáším v oblacích, že z něj bude hudebník. Když ji najde, povyskočí a bouchne s ní vší silou do vypínače, kterého přejmenoval na zapínač. Přece se nebude dožadovat, abych mu rozsvítila, když si dokáže poradit sám. Slibujeme mu, že se na něj přijdeme podívat, až bude hrát fotbalový zápas v Lidicích. "No, to asi těžko, když je vypálili," oponuje vnuk a dodává: "Víš babi, já jsem tak šťastnej, že jsem nežil v komunismu." "Proč?" "Musel bych ti říkat, soudružko babičko."
A nejmladší vnučka parádnice: "Babi, kdybych já měla doma takovou šperkovnici" (jedná se spíše o bižuternici), "několikrát denně bych ji otvírala, ale maminka říkala, že jsi ještě mladá babička," následuje hluboký srdečný povzdech. Celá naše ježčí banda pomáhá dědovi se skládáním dřeva. Ovšem, dožadují se odměny a tak si z nich utahuji a slibuji, že si za bridádu mohou vzít od nás každý domů polínko. A vyprávím, jak si z něj moje prababička vyráběla panenku. To je ovšem nijak nedojímá. Pubertální vnučka hudruje: "Jo, to jsem si celý život přála, dostat od vás kus dřeva," ostatní kvílí zklamáním, že takový podraz nečekali. "A jak se mi odměníte vy, když vám vařím, peču..." "Přece láskou," dí ten nejpohotovější. Váhám, jestli mám zamáčknout dojetím slzu v oku, ale to bych nesměla vidět nezbedné jiskřičky v jeho očích. Nakonec slzu nestihnu stejně ani uronit, protože dítě pokračuje: "To jsou přece holčičí práce," a je vymalováno.
Dagmar Ježková
Autor: Dagmar Ježková