joudaweb - časopis Čekanka

Již od malička se nás, ať už rodiče, učitelky v mateřské školce i ve škole, snažili naučit týmovosti, spolupráci s druhými. Ve školce jsme se museli vodit ve dvojicích, jednak, abychom se dali lépe uhlídat a jednak také proto, abychom, ačkoliv možná nevědomky, hlídali svého parťáka.

Na střední škole jsme hned druhý týden v září, mám takový pocit, přiznám se, že už si to pořádně nepamatuji, střední utekla jako voda, nečekala jsem to, vybrala jsem si obor, který mi nebyl úplně sympatický, ale jednalo se o nejlepší školu na Táborsku, aspoň tak to pravila výchovná poradkyně, nakonec jsem ráda, že to dopadlo, jak to dopadlo a studuji, co studuji, jeli na adaptační výcvik. Pamatuji si, že ubytování nebyla žádná sláva. Byli jsme ubytováni na Vávrovce, na místě dostatečně daleko od civilizace. Holky nacpané do jedné místnosti, kluci do druhé. O hodně menší místnosti, ale taky jich bylo o dost méně.

Úlohou těch tří dnů strávených na Vávrovce bylo, abychom se jako třída pořádně stmelili a začali důvěřovat jeden druhému a nekopali každý sám za sebe. Co myslíte, povedlo se to? Byl úkol splněn? Ale samozřejmě, že byl úkol splněn. Každé dopoledne i odpoledne jsme se střídali ve skupinkách, abychom byli pokaždé s někým jiným a vzájemně se poznávali. Byl pro nás vytvořen speciální program. Asi se mi nikdy nepodaří zapomenout na okamžik, kdy jsme byli všichni vyhnáni na zelenou, posečenou louku, všichni jsme se museli chytit za ruce, vytvořit kruh, a naším jediným úkolem bylo provléct svoje tělo skrz plastový kruh za pomocí různých pohybů a gest, aniž bychom pustili ruce sousedovy. Nikdy jsem se necítila víc trapně a zároveň jsem se nikdy tolik nenasmála.

A při letošním letním zkouškovém jsem opět poznala, čemu se říká týmová práce. Dokázali jsme to. Všichni se nás to snažili naučit, ale někdy je nejlepší, nechat tomu volný průběh. A časem se ukáže, jako se to dnes ukázalo. Důvěřovali jsme jeden druhému, radili se, opravovali, přeposílali informace, které nám byly zaslány od někoho jiného, do rukou někoho, kdo by je mohl také potřebovat.

Když jsem později toho dne venčila naší malou ďáblici, napadla mě taková zvláštní otázka: Dokáže se ze spolupráce stát přátelství?

Za mě to určitě možné je. Já sama jsem chodícím důkazem.

Společně s Pepou, tímto ho zdravím, jsme se stali na facebooku přáteli někdy v lednu. Mohl za to Lukáš, který mi Pepu doporučil jako chytrého a pilného studenta. Lukáš byl sice vysoce nespolehlivý člověk, ten neměl žádné poznámky, ten ani nevěděl, kdy se co píše, ale i tak byl jako člověk přínosný. On sice nevěděl, jak se co počítá, ale dokázal vám doporučit někoho, kdo ví, jak se to počítá. A tak jsme se s Pepou seznámili. Ze začátku dá se říct, to byla taková spolupráce, psali jsme si o škole, přeposílali si poznámky, důležité dokumenty – ve většině případů to posílal on mně, protože v mém okruhu se nenacházel téměř nikdo, kdo by mi poslal něco, co by za něco stálo. Většina lidí, které jsem znala, byli takoví studenti/nestudenti. Lidé, kteří sice chodí do školy, ale chodí si to tam doslova odsedět. Nepíší si poznámky. Neučí se. Přihlásí se na zkoušku a pak ani nedorazí. A teď, po několika měsících, se z nás stali přátelé, kteří se pořád baví o škole, ale i o jiných věcech.

Na úplný závěr snad jen dodám, že určitě spolu dokážeme spolupracovat, jsem o tom skálopevně přesvědčená, jen někdy se nám prostě asi nechce, nemáme náladu, máme špatný den, trápí nás nějaké starosti a tak podobně.