joudaweb - časopis Čekanka

Podle mne jde o soutěže, které jsou především spektáklem, jehož účastníci by si však z hodnocení neměli dělat ani těžkou hlavu, ani by neměli zpychnout. Výběr vítězů se totiž řídí především individuálním vkusem porotců, a navíc účastníci jsou vybíráni pouze z těch, kteří jsou ochotni nejen postoupit hladovky, cvičení a zákroky plastických chirurgů, ale měli odvahu se do takové soutěže přihlásit. Je totiž jisté, že existují mnohem pohlednější lidé, jimž však stačí obdiv životního partnera či je těší pohled do zrcadla.

Je sice pravda, že účastnice mnohdy obětují pro korunku vše, spokojeně sčítají, co jim vynesla a mají na to oddalovat projevy stárnutí. Často je ovšem čeká poznání, že zejména ženská krása je kategorie pomíjivá, což je trápí více než nás, neokorunkované.

Co se týče vítězů mužské soutěže, těm se sice mohou hodit v případě pranice nabušené svaly, ale rozhodně neplatí, že jejich jakoby vysoustruhovaná tvář a figura jsou snem každé ženy.

Výjimku tvoří pouze jedna soutěž, ale…

Z jiného soudku je soutěž Maminka roku, kde se hodnotí nejen vzhled kandidátek, ale i to, jak zvládají svoji nejkrásnější roli matky. Nicméně i při ní bývá jedním z kritérií krása.

Podle mne by si ocenění zasloužily hlavně ty tisíce maminek, které zůstávají na své děti samy buď zásahem osudu, nebo útěkem nezodpovědného otce od rodiny. Jenže to by nebylo pro pořadatele finančně ani divácky zajímavé.

Stejně jsou na tom samozřejmě i mnozí otcové-samoživitelé, pro něž bych založila soutěž „Taťka roku“ (což říkám s vědomím, že to zůstane rovněž zbožným přáním).

Vím o kandidátovi, který by se do ní měl určitě přihlásit. Známe se dlouhou řadu let, ale jen z mailovek, protože svého času mi posílal velmi pěkné příspěvky do časopisu, který jsem připravovala tzv. na klíč, a nedávno mi poslal dokonce knihu, kterou vydal.

Přitom jeho soukromý život byl nesnadný. Oženil se sice z lásky, z níž se narodil klouček a holčička, jenže jednoho dne manželka jednoduše rodinu opustila, a on zůstal sám se dvěma malými dětmi. Jediným štěstím v této situaci bylo to, že mu byli ochotni pomáhat jeho rodiče i rodiče bývalé ženy.

Letos mi zároveň s péefkem poslal mail, kde psal, jak je šťastný, že své děti dobře vychoval, že mu dělají radost a synek se navíc potatil a tíhne ke psaní knih. Pro mne byl onen mail jednou z nejhezčích zpráv, jako jsem kolem přelomu roku dostala, a moc jsem mu to přála. A přála jsem tak skvělého taťku i oběma jeho dětem: co by za něj mnozí kluci a dívky dali.

My, co jsme mohli vychovávat své potomky ve dvou, kdy se všechno – jak známo – lépe táhne, si často ani neuvědomujeme, jaké štěstí jsme měli.