joudaweb - časopis Čekanka

Proces vyšetřování se rozjíždí v roce 1925, sedm let po skončení první světové války. Nejstarší část spisů se věnuje Bohumilovi Polickému. Začátkem února se Bohumil Polický dostal na okresní soud v Třebíči, aby mohl vypovídat v záležitosti prohlášení jeho otce Matouše Polického za mrtvého. Bohumil při té příležitosti i prohlásil, že když se v roce 1920 vrátil z italského zajetí, dozvěděl se od své manželky Antonie, že se jeho otec a strýc ztratili již před okolkováním peněz a od té doby nedali nikomu o sobě vědět.

Je známo, že Matouš Polický bydlel v Kohnově mlýně. Josef Fejta mu tam přenechal jednu světnici, ve které žil společně s bratrem Bartolomějem. Antonie se o něj starala, nosila mu tam jídlo.

K výslechu předvolali několik osob. Šlo především o osoby uvedené v první části, ale mimo jiné vypovídala i např. Marie Milostná a Richard Šplíchal.

 

Marie Milostná vypověděla následující: „Navštívil mě asi čtrnáct dní před kolkováním peněz, od té doby jsem o něm neslyšela a ani neříkal nic o tom, že by chtěl opustit Třebíč.“

 

U Richarda Šplíchala si Matouš Polický schovával svoje peníze, protože mu věřil. Richard Šplíchal vypověděl: „Mělo se to stát v září roku 1918. Od té doby jsem jej neviděl. Ale asi po půl roce ke mně přišel Josef Fejta a tuto hotovost po mně chtěl.“

Richard peníze ovšem nevydal. Doslechl se, že Fejtovi poslední dobou hodně utrácejí v hospodách a z toho usuzuje, že Poličtí se stali obětí zločinu a Josef Fejta podle něj byl vinný.

 

Vyšetřováním se zabývali dva muži – dr. Kallab a dr. Dostal. V protokolech jsou uváděni jako vyšetřující soudci. Samozřejmě se pátrání a vyslýchání zúčastnilo i četnictvo, dokonce se podílel i samotný kapitán četnictva Hora. Jehož úkolem bylo hlavně dohlížet na pátrání po mrtvolách, hlavně tedy na výkopové práce.

První vlna zatýkání se uskutečnila 5. února 1925 v Třebíči. Postupně zatčeni byli Josef Fejta, Jan Fejta starší, Jaroslav Kunst, manželé Dvořáčkovi.

Dne 6. února byla zatčena Marie Kunstová, o den později si přišli i pro jejího

manžela – Josefa Kunsta.

Jako z posledních osob se dostalo 9. února na Tomáše Maška a Josefa Kmenta.

 

Josef Fejta vypověděl: „Vraždu provedli společně někdy koncem února aneb začátkem března 1919 před okolkováním peněz manželé Karel a Anna Dvořáčkovi. Anna Dvořáčková donela čaj, který byl silně zředěný rumem. Poté, co oba bratry Polické opili, hodil na ně Karel Dvořáček silný trám, kterým je usmrtil. Druhý den jsem zjistil, že byli oba bratři skutečně zabiti a jejich těla vhozena do strouhy v Kohnově mlýně, viděl jsem z bahna vyčnívat nohu."

 

Karel Dvořák při výslechu uvedl několik verzí toho, jak se to vlastně celé seběhlo.

Verze č. 1 S nápadem zabít bratry Polické prý údajně přišla jeho žena, Anna Dvořáčková. I v jeho verzi mělo dojít k opití obou bratrů čajem, kterým byl silně zředěn rumem. K zabití nedošlo pomocí trámu, nýbrž seker, které použili Josef Fejta, Jaroslav Kunst a on. Ostatní měli za úkol hlídat. Četníkům ukázal, kde v Kohnově mlýně najdou mrtvoly a popsal i způsob, jakým se zbavili těl.

Verze č. 2 Přiznal se, že za války zabil šest Židů z Polska. První tři společně s Josefem Fejtou a zbylé tři s Jaroslavem Kunstem. S nápadem přišel Josef Fejta. Oběti bydleli v bývalé škole naproti Kohnova mlýnu. První obětí se stal čtyřicetiletý muž, který byl vlákán do Kohnova mlýna pod záminkou, nechat si opravit boty. Josef Fejta ho usmrtil zaseknutím sekery do temena hlavy. Dvořáček ho dobil klackem. Mrtvola měla být schována do kanálu pod Kohnovým mlýnem, stejně tak jako bratři Poličtí.

Jako druhou obětí se stal pětatřicetiletý muž. Postup usmrcení byl stejný, až na to, že si Dvořáček s Fejtou vyměnili role. Dvořáček ho zabil sekerou a Fejta dodělal klackem.

Verze č. 3 Karel Dvořáček vypověděl, že vražda bratrů Polických se udála přesně tak, jak ji popsal ve verzi č. 1, ale vražda šesti Židů (verze 2) si vymyslel, protože měl strach. Údajně mu mělo být vyhrožováno. Jeho výpověd končí tím, že o vraždách Židů vůbec nic netuší, že je nevinný a dál vypovídat nehodlá.

Verze č. 4 Znovu se přiznává k vraždě šesti Židů a bratry Polické. V této verzi však vypověděl, že se mrtvol zbavovali tak, že je on, Jaroslav Kunst, Josef Fejta a Jan Fejsta starší rozřezali na kusy a dali je do pytlů, které později hodili do řeky pod nemocnicí.

 

Anna Dvořáčková vypověděla: „Jsem nevinná. O žádných vraždách nevím. Připouštím, že pokud je na mě sváděna vina z něčeho podobného, tak jen proto, že je to msta ze strany Josefa Fejty. Měl na mě zlost kvůli tomu, že jsem jej nechala několikrát odvést četníky."

 

Jan Fejta starší vypověděl: „Popírám, že bych se na vraždách jakýmkoli způsobem podílel. Ale slyšel jsem z bytu Dvořáčkových, jak se radí společně s mými syny Josefem a Janem, Jaroslavem Kunstou a jeho otcem Josefem Kunstem, o tom, jak zabijí bratry Polické. Týden na to si pro mě přišel můj syn Jan a řekl mi, abych si stoupnul na chodbu a hlídal, jestli někdo nejde. Matouše a Bartoloměje Polické ubili klacky manželé Dvořáčkovi, můj syn Josef, Josef Kunst se svým synem Jaroslavem. Já, můj syn Jan a moje žena jsme to pouze sledovali. Nakonec jsme všichni společně na dvoře mlýna vykopali hrob, do kterého jsme hodili mrtvoly."

 

Jan Fejta mladší vypověděl: „Od svého bratra Josefa jsem se dozvěděl, že mu oba bratři pomáhali sundat trám v bývalé mlýnici, trám jim spadl na hlavu a omráčil je. Můj bratr pak vzal sekeru a bratry Polické zabil. Víc jsme spolu o této události nemluvili. Bratra jsem se bál, znal jsem ho jako člověka schopného každého činu a kdybych na něj něco řekl, byl by schopen zabít i mě."

 

V pokračování své výpovědi všechno od základu změnil a vypověděl: „Byl jsem u toho, když bratr navrhl to, že zabijí bratry Polické. Anna Dvořáčková přišla s nápadem, že uvaří čaj, který bude silně zředěn rumem a kterým bratry opijí. Byli u toho i manželé Kunstovi, Karel Dvořáček a můj otec. S nápadem jsem vůbec nesouhlasil, ale i přesto jsem dával pozor, aby je někdo nevyrušil při činu. Nakonec jsem jim pomáhal i při odklízení mrtvol, které můj bratr hodil do kanálu, který byl v jámě po bývalých mlýnských kolách. Byl jsem také svědkem rozdělování kořisti, avšak já sám jsem z toho nic nedostal, i když mi bratr a Karel Dvořáček nabízeli, že mi dají můj podíl. Oba mi vyhrožovali, že pokud o tom, co se stalo, promluvím, zabijí mě také. Měl jsem strach, jelikož jsem si byl jistý, že jsou toho moji spolubydlící schopni. Kvůli tomu jsem nic neřekl a teď toho lituji."

 

„Věděl jsem, že můj bratr a otec společně s manžely Dvořáčkovými zavraždili tři Židy a jejich maso naložili do pěti škopků, které zůstaly v mlýně po předchozích obyvatelích. K nasolování masa používali sůl, kterou můj bratr s několika dalšími komplici ukradl v Pohankově mlýně. Vrátil jsem se z vojny domů v září roku 1918. Tehdy jsem poprvé tyto škopky spatřil a dozvěděl jsem se, že je to maso Židů, kteří sem utekli před válkou z Haliče. Maso mělo bělejší barvu a tudíž se nemohlo jednat o koňské maso, protože to je načervenalé. Zeptal jsem se, co s tím masem budou ostatní dělat, Dvořáčkovi, bratr a otec mi odpověděli, že se jedná o maso nouze a že ho mají pro odběratele. Dva muži za maso zaplatili a večer maso přijeli vyzvednout Josef Kment a Tomáš Mašek. Všech pět škopků odvezli směrem k nádraží. Myslím si, že oba dva byli do všeho zasvěceni, jelikož se s ostatními přátelili."

 

Jaroslav Kunst vypověděl: „Dne 6. února 1925 mi Jan Fejt starší a Karel Dvořáček při četnickém pátrání pověděli, že jsem se i já zúčastnil vraždy bratrů Polických. Dvořáček mi navíc ještě řekl, že jsem s ním zabíjel i polské uprchlíky. Což je naprostý nesmysl."

„Na vraždě bratrů Polických jsem se nepodílel, protože jsem byl toho času ve vazbě v Jihlavě. Propustili mě až v červenci roku 1919. O vraždách židovských uprchlíků jsem nic nevěděl."

 

Jeho otec Josef Kunst vypověděl: „O vraždách bratrů Polických a židovských uprchlíků nic nevím. S bratry Polickými jsem se dobře znal, ovšem s Dvořáčkovými ani Fejtovými jsem se nepotkával. Matouš a Bartoloměj zmizeli z Třebíče a od té doby jsem o nich neslyšel. O vraždách polských Židů jsem se dozvěděl, až v poslední době, když se o tom začalo proslýchat po celém městě."

 

Jeho matka Marie Kunstová vypovídala totožně jako její manžel. „S rodinami Dvořáčkovými a Fejtovými jsem se nestýkala. O bratrech Polických mi řekl Josef Fejta, že jednou večer odjeli vlakem. Víc o nich nevím. Nevím ani nic o vraždách Židů a nejsem si vědoma toho, že by některý z nich zmizel."

 

Tomáš Mašek popíral veškerou svou vinu na vraždách, které by se měly v Kohnově mlýně stát. Vypověděl následující: „S Fejtovými se nestýkám a s Dvořáčkovými mám nepřátelský vztah, který trvá od chvíle, kdy se Anna Dvořáčková poprala s mojí manželkou. Do Kohnova mlýna jsem se přestěhoval poté, co židovští uprchlíci z něj odešli a předtím jsem v něm nikdy nebyl. Popírám, že bych měl odvážet škopky s nasoleným masem nebo pytle z mlýna. Bratři Poličtí v mlýně ještě nebydleli, když jsem se přistěhoval. Obchodováním se psím masem jsem se začal živit nejdříve až rok po skončení války, předtím mě živila přeprava zavazadel na Stařečské nádraží. Když jsem začal obchodovat, tak už jsem v mlýně nebydlel."