joudaweb - časopis Čekanka

"Řekl, že se s Aničkou nesmíme vzít, protože jsme jedna rodina."

Ufffff.

Honzík zastrkuje v "počasovém" domečku panáčka dovnitř a vytahuje panenku, aby bylo hezky. Terezka otáčí listy v kalendáři, protože si myslí, že tak urychlí příchod léta.

Máme zvláštní časovou jednotku, i když ve světě se zatím neujala.

"Babi, za kolik večerníčků už budeme na chalupě?"

"Babi, na prázdniny nám vůbec neodestýlej, stejně si radši postavíme bunkr."

Následuje polštářová válka, boháč je ten, kdo ukořistí nejvíc munice -polštářů.

"Jsem boháč největší!"

"No, to určitě."

"Vždyť to říkám."

"Ty snad nevíš, co je ironie?"

"Promiň, babi, ale děda těm vojenskejm autům rozumí víc."

A to už sedíme zase v raketě. Nesmím se ani nadechnout, dokud mi neobléknou skafandr, rozuměj hokejovou helmu. Vnuk velí: "Pozor, letíme nad Ukrajinou, pořádně se ozbrojte." "Já jsem nesmrtelná," vytahuje se Anička. "Jo, to vím, ale radši uhni, kdyby na tebe někdo mířil samopalem."

"Asi si koupím letadlo," plánuje Kuba. "Dej bacha, nemáš na něj řidičák."

"Babi, máš tady docela nepořádek," kontroluje Terezka stav jejich pokoje. Skoro se zastydím, že jsem po nich nestihla uklidit všechny hračky, ale to není ten problém.

"Panenka nemá vyžehlenou sukničku." Sociálku na mě.

"Ty blbej inteligente," je jedna z nadávek, co mě fascinuje.

"Takhle mluvíte i doma?" "No, já si to jenom šeptám," přiznává Anička. "A číst si tedy nehodlám, když tam nebudou sprostý slova jako třeba zadek a pipinka." Děda vyhrožuje, že té nejmenší zmaluje zadek. "A co mi tam nakreslíš, dědo? Kytičku? Já si ji pak stejně umeju."

"Kuba mi říká, že jsem blbá, ale já si myslím, že je blbej on, ale neříkám mu to, protože to není hezký."

Vnučka se zčista jasna obouvá. "Kam jdeš, s těmi botami?"

"Do Německa, odstěhuju se tam, abyste mi nerozuměli."

"Já se tam teda odstěhuju taky, abych Aničku aspoň potkával. A vezmu si s sebou deník a budu si tam psát všechny zázraky, co se udály na chalupě."

Naposled sbalili dalekohled, lupu, vyrazili na louku sledovat divoká prasata, hledat stopy v myších dírách. Je rozhodnuto: uloví kance, prodají ho řezníkovi a pak rozdají po vesnici, aby je měli všichni rádi. O Velikonoce se potvrzuje, že jsou ve vesnici oblíbení, vykoledovali metrák sladkostí

a samozřejmě vajíčka. Jedno hned rozbili a Štěpánek pravil, že to neuklidí, protože nechce mít syrové ruce. "Musíte se spravedlivě rozdělit, to znamená, aby byl každý spokojený," nabádám je.

"Já jsem," šťastně se usmívá ten, který ukořistil plnou náruč čokoládových vajíček, kuřátek a dalších velikonočních dobrot.

Zároveň mi radí: "Babi, víš, jak to udělat, když něco moc chceš?"

"Dám se podat."

"No, já třeba řeknu mamince, aby mi dala litr Coly. Ta se zlobí. Tak slevím a řeknu, že chci litr dohromady pro bráchu a ségru. Nakonec vyškemrám jednu skleničku pro sebe a tak jsem rád, protože tolik jsem zrovna chtěl hned na začátku."

Nebude z toho dítěte diplomat? :-)

Celá smečka jako jeden muž mi sebrala prostěradla, protože staví plachetnice. Ani nemohu moc protestovat, to mám za to, že jsem je učila skládat papírové lodičky.

Ty jejich se jmenují Titanik a Tonda Kořenovský :-)

Prozpěvují si: "Kapitáne, kam s tou lodí..." "Asi někam do pralesa, paní.."

Hrají si na piráty, kreslí mapu, kdyby náhodou zbloudili a kluci čůrají na písku do kýblíčků, aby se piráti otrávili. "S pirátáma jsem jedna ruka," vytahuju se.

"Aha, ty jsi babička drsňačka," získávám jejich obdiv, asi naposled.

Vnučka mě pozoruje, jak si mažu ruce krémem.

"Chceš taky?" Nabízím.

"Né, já se nechci nakazit stářím," děsí se upřímně Terezka.

Vnučka se dívá na obrázek, který dostal její pradědeček kdysi od kamarádů.

"Kdo ho maloval?"

"Jeden známý malíř z okolí."

"Jako třeba Leonardo da Vinci?"

Ó, jak bychom byli bohatí, bohužel se jedná o souseda všeumělce.

"Babi, jsi chudej důchodce? Kolik máš penzi?"

Přiznávám částku. Uznale pokyvují hlavami, že to by jim docela stačilo. Bohužel se domnívají, že tuto částku dostávám denně.

Všichni si sedli na zem k obrovskému papíru a svorně malují hospodu, kde budou společně, až vyrostou, pracovat.

Mají dokonalý plán, počítají stolky a židle, váhají, jestli se jim vyplatí i penzion. Stavět se bude u těch rodičů, kteří vlastní větší parcelu.

"Aničko, na hospodu si neber hypotéku, musela bys pak splácet těžký prachy."

"Já jsem sice bankéř, ale velkou slevu ti nedám. Naskáčou ti vysoký úroky."

Štěpán rozděluje úlohy a mladší bratr má být neplatič. Ten se proti tomu hlasitě ohrazuje křikem: "Já už nechci být zkrachovalá existence!"

Svorně si přiřazují pracovní role jen do té chvíle, kdy se začnou hádat o post nočního hlídače.

Zatím si staví stánek s občerstvením. Nějak se začít musí, že?

Můj úkol zní: koupit si u nich grilovaného draka.

Dožaduju se i hořčice, ale dozvídám se, že tu mají u vedlejšího stánku.

"Nepálí se ti už ten drak, Kubo?"

"Určitě ne, ještě jsem ho přece nezapálil."

"Už jsem nakupovala v automatu, heč."

"Co sis koupila?"

"Nevím, ale vrátil mi dvacet korun."

"Babi, ptala jsem se ve školce zrcadla, kdo je na světě nejkrásnější? A víš, co mi odpovědělo?"

Kroutím hlavou, že netuším.

"Ty, Terezko."

"A toho kluka ze školky už nemám vůbec, ale vůbec ráda. Miluju ho."

"Se Štěpánem se rozešla Gábina," oznamuje nám Kuba. To, jako správná babička nechápu. Jak by se na mého vnoučka mohl někdo vykašlat a co se nedozvím? "Byl na ní moc slušnej." A tak dostává růži, vystřelenou na pouti, spolužačka Eliška. Ta je z toho tak vyřízená, že se už podepisuje Ježková. Přidává se i Honzík se svou bývalou školkovskou láskou.

"Já jsem si vzal hračku první a ona ji chtěla, já jsem jí ji nechtěl dát, tak jsme se domluvili, že už se nemilujeme."

"Mě jeden kluk pořád otravuje se Star Wars. To mě vůbec nezajímá, tak jsem mu řekla, ať se nad sebou laskavě zamyslí."

"Babi, nemáš tvrdej chleba nebo aspoň nezralý jablko?"

"To máš už takový hlad?"

"Ne, kejvou se mi dvě zuby, potřebuju, aby mi vypadly a Zoubková víla mi přinesla něco pod polštář."

A následuje prohlášení: "Jsem géj, chápu, že holky mají děti, ale jak je dokážou mít kluci, to fakt nevím." Debata se rozvinuje a končí tvrzením: "Panenka Maria byla uměle oplodněná."

"Babi, jsem moc rád, že jsem vás oba s dědou pochopil."

My též, my též, přál si vysvětlit, co je to rekonstrukce a magnetismus.

"Přežije to masožravka, když do ní nasypu pepř?"

Kuba se domnívá, že Jan Neruda napsal Povídky středněstranské.

Přesvědčuje ho až název stanice metra Malostranská. Ovšem na stanici Hadovka, žijí pro změnu hadi škrtiči. Vyhlašují, že poslední stanice se jmenuje Hnusalovice. Taktéž nabyli dojmu, že v Praze se mluví jenom anglicky (to byl výlet před pandemií). Nechávám je v omylu a využívám to, abych je ujistila, jak je angličtina potřebná. "Babi, až zase ztratím čepici, koupíš mi novou?" Procházíme zrovna Nerudovkou, plnou prodejců čepic a dětem se moc líbí, že je lidem vidět přímo do talíře.

Občas volají maminky, aby se ujistily, že ratolesti žijí. Předávám mobil Honzíkovi, ale pak říkám, aby mi ještě maminku dal. Dítě se srdečně lekne: "Komu mám dát maminku?" Slzičky na krajíčku.

Anička, s výrazem filosofa trůní mezi hračkami a svěřuje se, že je nerada půjčuje.

"Honzíku, půjčím ti na minutku svoje hračky, když budeš hodně smutnej, ale musíš i trochu plakat." Jo, není nad sourozeneckou lásku.

"Naučím vás bruslit, jestli chcete," nabízí ten, kdo na nich v životě nestál. Ochota mu zůstává i v budoucnu, ujišťuje staršího kamaráda, že mu pomůže s úkolem z fyziky... Pointa je v tom, že zmíněný předmět ve škole ještě zdaleka nemá.

Povídáme si s dospělými, že se těšíme i na pedikúru. "Babi, co dělá pedikérka? Kérky?"

Snad abych si dala vytetovat ježka.

V kůlně se pořádá koncert. Všechny děti jsou v chalupářském oblečení, jen ta nejmenší přichází v malé večerní tzn. v mých stoletých svatebních šatech. Dáma každým coulem. Nabízím jí šálu, když je venku zima.

"Ani náhodou, chci pléd nebo boa." Už jako tříletá požadovala, abych jí připravila lázeň a v koupelně zapálila svíčky. Nakonec jsem jich do vany nasázela všech pět. Brečela, že tam chce být sama.

"Když budeš brečet, stane se z tebe čarodějnice, ale když se budeš usmívat, vyroste z tebe princezna."

"No, babi, já umím řvát jako turbo," zní její odpověď, ale hned dodává, jestli jsem si stihla všimnout, že už neječí.

Nejstarší vnučka moji verzi zpochybňuje. "Já jsem si teda nevšimla, že by z mojí maminky vyrostla princezna."

Když byla Anička úplně malá a zlobila, chvilku jsem s ní nemluvila a tvářila jsem se, že zaujatě luštím sudoku. Po špičkách se ke mně přibližovala. "Babičko, ty jsi krásná, ty jsi krásná krásnice," stupňuje lichocení.

Jak dlouho by se kdo vydržel zlobit, že?

"Já se na oslavu těším tak, že nemužu ani dýchat, těším se tak, že se zblázním."

"Ale já tam Kubu nechci, smrdí od hnojiva." Spíš od kompostu, když ho dědovi pomáhal přehazovat. "Já se teda na tu oslavu odsmrdím."

Dědovi míní k svátku vyrobit elektrický proud. Ještě, že ne křeslo a hned navrhuje, abychom si zahráli karty o peníze. Ovšem, jakmile začne prohrávat, poučí nás, že děti o peníze přece hrát nesmějí.

"Babi, myslíš si, že jsou pracovitější kluci nebo holky? Maminka si myslí, že holky. Dědo, měl by sis nějakou práci přibrat, jezdíš jenom pro rohlíky a připravuješ snídani. Babička, ta se nalítá."

Slíbila jsem jim že můžou v kuchyni sami vařit a péct. Stojím nad nimi jak anděl strážný a předem se ujišťuju, že přijede sousedka - dětská lékařka.

"U babičky se jí jako na zámku," pochvaluje si Štěpán.

"Nudlová polévka je famózní a máme hodně příloh." Kuba si fotí mísu koblih a posílá fotku domů, aby maminka viděla, že nestrádají.

"Neber si to lízátko, před obědem, Štěpánku."

"Maminka říká, že máme ochutnat všechno nové a tohle lízátko já neznám."

"Proč ta bublanina nebublá?"

"Proč piješ, Honzo, tak horký čaj? Chceš mít ohnivý dech?" Vyzvídá Kuba.

"To by si spálil vnitřnosti, ty magore," poučuje ho nevybíravě starší brácha.

"Sladký knedlíky jím zásadně jenom plněný uzeným. Co to? Našla jsem tam borůvky. Kdybych tam našla jahodu, byly by jahodové? To se divím, že je nejím."

Všechno ochutnávám a žasnu, kdo vařil tak dobrou polévku. "No, přece můj kuchař, to dá rozum," vysvětluje ten odsmraděný, který si oblékl královský háv a zároveń se nazval králem samozvancem.

Naučně je beru i na hřbitov a vysvětluju, kdo tam leží. "To by mě zajímalo, jak se na ten hrob podepsali, když jsou mrtví." "A proč má ten pán s sebou černobílýho psa? Vypadá jako kráva," radši opouštíme pietní místo. Ale moc jsem si nepomohla, na trzích se hlasitě ptá Štěpán, jestli nejsou za stovku ty balonky moc předražený, "a taky by mě zajímalo, jestli má vůbec povolení k prodeji?"

V ZOO si stěžují, že velbloud olízl jenom Honzíka. "To není fér!"

U pštrosů ječí, chtějí vidět, jak si pštros strčí hlavu do písku.

V mobilu pak hledají, čím krmit ještěrku, co chytili.

Ráno ji najdou po smrti, ale netrápí se tím, radostně ji pohřbívají v krabici od bot, udělali jí i křížek s nápisem ještěrka Tomáš. Druhý den ovšem provedli exhumaci, protože to viděli v detektivce.

"Kubo, sedni si pořádně a nelež na tom opěradle." "

Jsem puma, která číhá na stromě."

"Co to vidím? Je to kachna domácí nebo kačena lidská?" Do chalupy vpadnou jako velká voda. Anička se bojí, že na ně letí jestřáb. Jednalo se pouze o sousedovu obrovskou krůtu.

"Babi, vandalové jsou jenom v pohádkách? Já jsem asi vandal, rozbila jsem hračku."

"A já mám za sebou dva trestný činy," vyhlašuje Kuba, ale naštěstí mi pouze zcizil dvě plechovky Coca coly.

"Jak se jmenuje tvoje panenka?"

"Ježková a mám dvě lopatky, jmenujou se Červená a Zelená." Tím přicházíme k mému oslovení. Jsem babička ze žlutého domu a druhá babička je ze zeleného domu.

Od kamarádky získáváme hračky na chalupu. "To se divím, že si je nenechá." "Má už velký děti a vnoučata ještě ne."

"A kdy a do kdy jsou vnoučata?" Má strach jedno z dětí, že vyschne zdroj hračkových příjmů.

"Jsou větší trpaslíci nebo skřítkové?"

Ponechávám bez odpovědi. Vnučka si hned začne zpívat: "Hej hou, hej hou, trpaslíci jdou, za nima jde Sněhurka a kroutí prdelkou."

"Jak se píše ť, babi? Chci napsat Kubovi - smlátimtě."

Bráchy oslovuje Terezka zásadně - pánové.

"Tak co vám říkal trenér, pánové?"

"Jak se muže tak chytrá holčička hloupě ptát, když jsme byli na hokeji jenom koukat."

"Babi, bude brigáda? Budou prašule?"

"Jsem nevolník nebo legionář, když pracuju zadarmo?"

"Nevolník, pracuješ jenom za stravu."

"A nešla by k tomu přidat Cola? Pít se musí často."

A tak pořádáme soutěž, kdo sebere víc brambor. Kuba, který musí být vždycky první, lítá jako torpédo, až narazí hlavou přímo na železné kolečko. Následuje odvoz do nemocnice.

Zůstávám s ostatními na chalupě, je mi špatně strachy, jak úraz dopadne.

Děti si mezitím vesele povídají.

"Vrátí se Kuba? Bude zelenej? Bude muset domů? Naseká mu maminka? Bude mít hezkej hrobeček s kytkama?" Rovněž vedou spor, zda může teta Kačenka Kubovi nařezat, když byla za svobodna Ježková. Jsem zralá na infarkt.

Naštěstí se zranění odbylo několika stehy. A už triumfálně vyskakuje

Kuba z auta a volá: "Hurá, jsem první v rodině, kdo je šitej!

Babi, jdu do bazénu, neboj se, narazím si klobouk, abych si nenamočil stehy a nebudu se potápět."

Děda s úlevou: "Tak snad si to pivo, už teď můžu dát."

"To bych ti, dědo, neradila, radši počkej, až budeme v postýlkách."

"Bolí mě bříško," stěžuje si Anička. Začínám skoro panikařit, než si všimnu, že jde v bráškových kalhotách - o několik čísel menších.

"Potřebuju, aby rodiče zůstali pracovat v kanclu asi tak ještě patnáct let."

Žasnu, cože je to za přání.

"No, kdyby mi nevyšel ten fotbal, tak s nima budu účetnit a zapisovat daně." Náš "Messi" si kryje záda.

Rovněž přišel ze školy s cizí aktovkou.

"Jakou máš zase poznámku, Kubo?" "Tomu bys nerozuměla, babi."

Neseme jim mraky novin, které mi schovávají kolegové v práci, abychom přispěli do školy na sběr papíru.

"Babi, to vás tolik novin nudilo? Proč je kupujete?"

"Já už nevěřím na lidožrouty, ale věřím na psychopaty."

"Chci být starosta, ale jenom ten, co leží na úřadě."

"Víš, co je jing a jang?" Zaskakuje mě vnučka otázkou, kterou bych vzhledem k jejím věku nečekala.

"Jaká byla dovolená, Aničko?"

"Moře bylo špinavý a studený a celý dny jsme trávili v krámě, aby bylo dost jídla. A když jsme jeli autem, přeběhlo nám přes cestu moc kanců - celá rodina."

"Myslíš, maminku, tátu a děti?"

"Ne, byli to i bratranci a sestřenice."

Vyhrožuju, že je zavřu do chlívka, když se budou rvát.

"Jó," těší se všichni a hádají se, kdo tam půjde první.

"Jednou se můžete v životě potřebovat, tak se k sobě hezky chovejte už teď."

"Ále, když si třeba zlomím ruku, tak si zavolám pomoc sama."

"No a když si nebudeš třeba schopná uvařit, bude ti každý dobrý, že ti nakoupí."

"To určitě, objednám si Rohlík nebo rovnou hotový jídlo mobilem."

Pak se snažte vychovávat.