joudaweb - časopis Čekanka

Můj táta byl (dodneška je) vždycky velikým fandou hudby a myslím si, že díky němu hudbu miluji. Stále mně a mojí sestře pouštěl písničky a my jsme na ně tancovaly. Bavilo nás to. Pak nám rodiče pořídili piano a my jsme začaly chodit na lekce klavíru. Já jsem se nikdy nenaučila noty. Zkrátka mě to nebavilo. Paní učitelka mi přehrála skladbu, jakou se mám do příště naučit a já si ji naposlouchala a podle sluchu, jsem se ji naučila. To bylo pro mě jednoduché. Ale ty noty! Kvůli nim jsem přestala na hodiny klavíru chodit. Někde jsem dokonce četla, že ani jeden ze skupiny Beatles, neuměl noty, takže jsem nebyla jediná.

Hudba, jako taková se vyvíjela z napodobování různých přírodních úkazů, jako třeba zpěv ptáků, nebo bouře, vítr. Dříve lidé měli hudbu spojenou hlavně s náboženstvím, až později se jakoby „osamostatnila“ a zaznívala všude možně. Vznikali lidové písně a lidé si tak vlastně zpříjemňovali svůj život. Podle studií, když pracujete a posloucháte hudbu, tak vám jde práce lépe. Také prý děti, pokud často poslouchají hudbu, jsou dvakrát klidnější. O tom bych možná polemizovala, protože i já jsem od mala mého syna vedla k hudbě, a občas jsem měla co dělat, abych ho uhlídala, jak byl aktivní. Hudba dokonce i ovlivňuje tep srdečního rytmu. Tak tomu bych zase věřila, protože, když tančíte na rychlou píseň, nebo se vám určitá píseň neskutečně líbí, že ji prožíváte každým nervem svého těla, tep se vám zrychlí. Žánrů hudby je mnoho. Od klasické, moderní, až po jazz, dechovku, rock a metal. Hodně populární je také hudba tzv.beatbox. Je to hudba, která se dělá pouze ústy. Určitě už ji každý slyšel a obdivoval ty, kteří to umějí.

Já mám ráda písničky, které když slyším, tak z nich má vyloženě dobrou náladu. Takové pozitivní, plné energie, že při jejich poslechu se usmívám. Je mi úplně jedno, kdo je zpívá, hlavně, že mě zaujmou. Samozřejmě, že mám své oblíbené interprety, ale jmenovat je nebudu. Byl by to totiž hodně dlouhý seznam! Pak mám pár písniček, které naopak svým emotivním projevem hudby a zpěvu, ve mně budí smutek a takovou melancholii. Občas si je ráda poslechnu, i když jsou tklivé. Třeba, když je šeredné počasí, nebo zkrátka si na ně vzpomenu a pak mám chuť si je pustit. Rozhodně mi náladu nezkazí. Naopak, vybaví se mě některé okamžiky, chvilky, které jsem prožila, ať už byly sebesmutnější. To je také život a i za ty musí být člověk vděčný. Jsou totiž jeho součástí.

Zrovna dneska jsem na internetu četla seznam nejsmutnějších písniček. Bylo jich tam deset. Upřímně, asi bych si z toho seznamu vybrala maximálně tři. Zbývající moc dobře znám a nikdy jsem je nepovažovala za nejsmutnější písničky. Ale je jasné, že každý má jiný styl a tak se mu i líbí jiné písničky. Ty, které někomu připadají smutné, jinému, tak připadat nemusejí a naopak. Můj syn například poslouchá metal. K tomu jsem nikdy zalíbení nenašla, protože pro mě to hudba není – teď asi naštvu stejné nadšence, pro tuhle hudbu, jako je můj syn. Mně to zkrátka přijde, jako řvaní z plných plic. Hudba je na mě moc hlasitá a neumím se v ní zkrátka orientovat.