joudaweb - časopis Čekanka

Na konci 19. století tu stálo několik menších domů, v nichž provozovali své obchody drobní živnostníci. V nově postaveném domě na uvolněném místě po regulaci stoky byla prodejna s honosným názvem U Města Paříže nebo též U Friedmannů, později vyhlášené lahůdkářství Františka Huliciuse.

Vedle, tedy přímo za bývalým mostem, měl prodejnu s koloniálním zbožím Petr, později Řehoř, Černkovič. Lidé k nim chodívali zejména pro jižní ovoce. V polovině 19. století se tu prodávaly i citrony a fíky. Později si otevřeli prodejnu v protějším Wehrově domě.

 

Další v řadě byla provozovna perníkáře Gýra, od roku 1881 uzenáře Josefa Podlipného. Perníkář, podobně jako jeho konkurenti po celém městě, pekl domečky, drobné perníkové tvary, “husí bobky” či hodinky ze žlutého perníkového těsta. Řezník a uzenář Podlipný se chlubil tím, že je jeho uzenářství, které založil v roce 1878, prvním a tudíž nejstarším závodem v Mladé Boleslavi. Není bez zajímavosti, že právě tento dům si vybrala firma Baťa a přestavěla ho na svou první provozovnu v Mladé Boleslavi.

 

Další domek náležel již od roku 1816 soustružnickému mistru Františku Schützovi. Vyráběl zde dřevěné dýmky, známé pod jménem “Boleslavačky”, slonové koule na kulečník, koule na kuželník a veškeré soustružnické zboží. Prodával také kuřácké náčiní - špičky na doutníky z pěny, jantaru nebo dřeva.

 

Další obchodníci se střídali. Po Františku Schützovi otevřel prodejnu obuvník Špalek či řezník a uzenář Josef Lágner. Éru úspěšného obchodování zakončil Josef Merhaut, ale to už byly domy sloučeny. Na počátku minulého století došlo k přestavbám domů, spojily se a přibyla patra. Objevily se nové živnosti, a i když byly po znárodnění lidem sebrány, jména se stále udržují v povědomí.

 

A tak si můžeme připomenout Františka Huliciuse, jenž od 90. let 19. století vlastnil dům stojící na počátku dnešní procházky. Míval zde lahůdkářství a vinárnu. V roce 1899 postavil před obchod “automat, kde možno vhozením 20 haléřů obdržeti lahvičku výtečného francouzského koňaku”. Později přibylo na fasádu k jeho jménu i jméno nového majitele, Josefa Jiruše. Ten se svou rodinou navázal na předchozího prodejce a sortiment nezměnil. Jeho slogan zněl - “vinárna a obchod delikatesní pro milovníky dobré kapky”. Během doby rodina prostory rozšířila, zmodernizovala, zařídila moderním a účelným nábytkem. Nabízely se zde lahůdky všeho druhu, prvotřídní vína všech značek, jemné likéry, vynikající sýry a uzeniny. I později se zde prodávalo lahůdkářské zboží. Byla to taková záchrana, když člověk sháněl něco trochu lepšího, vždy se tu dalo vybrat.

 

Sousední obchod byl vyhlášený svým vynikajícím zbožím. Mléčná jídelna, tak zněl název, ale dalo se tu od brzkého rána koupit veškeré slané i sladké pečivo, zákusky, chlebíčky, saláty, vynikající nápoje - kakao, čaje, jahodové i jiné koktejly, káva. V části prodejny byly umístěny vysoké stoly, kde mohl každý zájemce zakoupenou lahůdku sníst. Mnohá předškolní rána jsme tu v družné debatě strávili nad kakaem s loupáky či jiným pečivem. Zde se zastavil skoro každý, kdo kráčel Železnou ulicí, protože vůně linoucí se ven ho okamžitě vtáhla dovnitř...

 

Když bychom pokračovali ulicí, na konci 19. století bychom došli ke dvěma domům, kde se prodávaly boty. V menším se obuvnictví Rudolfa Gassera dělilo o prostory s nožířstvím, celý větší dům patřil firmě Baťa, kde se boty prodávaly i opravovaly. V roce 1928 uvažovala firma Baťa o nové prodejně, protože potřebovala větší prostory. A tak byly oba domy zbourány a na jejich místě vyrostla moderní Baťova prodejna, jenž se na stejném místě nachází i dnes. V roce 1930 vypracoval architekt Antonín Vítek projekt na výstavbu menšího “obchodního domu”, přičemž v horních patrech měly vzniknout i byty, jak bylo tehdy běžné. K prodejním účelům sloužilo pouze přízemí. Dnes pod pojmem “obchodní dům” rozumíme několik pater naplněných zbožím.

 

Plány byly upravovány před výstavbou i krátce po realizaci. Původně měla být postavena tři podlaží, nakonec byla postavena čtyři nad zemí a jedno pod ní. Budova stojí v kopcovitém terénu, a proto jsou v zadní části suterénu okna. S vyhlídkou do okolí počítal i architekt Vítek, v původním plánu měla k tomuto účelu sloužit prostorná terasa ve 3. patře. Ta ale musela ve 40. letech ustoupit požadavku na zvětšení obytného prostoru. Boleslavský architekt Václav Bečvárovský vypracoval v červnu 1942 plány na její zastavění.

 

V přízemí jsou stále funkční kulaté sloupy pilířového konstrukčního systému, které byly navrženy v roce 1931. Zařízení prodejny bylo typicky “baťovské” - účelný systém standardizovaného zařízení - regály, prodejní pulty, křesla, osvětlení. Byl přesně určen i způsob rozestavení regálů po prodejně, šíře jednotlivých uliček mezi nimi, velikost a úprava výkladních skříní i celkové barevné vyznění.

 

Můžeme říct, že ve 30. letech 20. století se skoro všechny domy dočkaly přestavby. Velkou měrou se o ni zasloužil Josef Zahrádka, který modernizaci domů dohodl s vlastníky a s architektem Václavem Bečvárovským. Při stavbě Baťovy prodejny nepřišli zkrátka archeologové.

V roce 1931 byla ve sklepě pod podlahou nalezena skleněná nádoba s pokladem. V koženém váčku, který se nedochoval, bylo nalezeno asi 80 stříbrných mincí z období 30leté války - tolary a půltolary. Majitel, možná měšťan Dittrich, který dům v té době vlastnil, je nevyzvedl, pravděpodobně zemřel, a tak mince ležely ukryté asi 300 let. Byly z téměř ryzího stříbra, větší velikosti, tudíž zdobené a doplněné novinkou, vyrytým letopočtem. V nalezeném pokladu se nacházely tolary z různých evropským míst - Nizozemí, Sasko, Hamburk, Norimberk, Frankfurt, Minden, Salzburg, St. Gallen, Dolní Rakousy, Polsko. Pouze dvě mince byly z Čech, z jáchymovské a kutnohorské mincovny. Nejvzácnější nalezenou mincí byl tolar z hrabství Mansfeld se sv. Jiřím na koni v souboji s drakem.

 

Sousední, o něco vyšší dům, ale nižší o jedno obytné patro, patřil rodině Merhautově. Dokládá to dodnes čitelný nápis z boční strany, která převyšuje vedlejší rohový dům. Postavil ho jako nájemní dům významný architekt Vojtěch Brožek, v roce 1931 ho adaptoval na “obchodní dům” Václav Bečvárovský.

Josef Merhaut provozoval vyhlášenou drogerii a parfumerii do té doby, než mu ji komunisté sebrali. Mohl ale v ní zůstat a věnovat se prodeji. Až do nedávných dob, nyní je tam personální agentura, se prodejně říkalo Merhautova, i když ji provozoval někdo jiný. I po mnoha letech byl nápis této rodiny čitelný nad roletou. Pamatuji, že to byla prodejna velmi dobře zásobena i v dobách, kdy stále něco chybělo. Prodej doprovázel nejen úsměv, ale i dobrá rada, a to i tehdy, kdy se přišel kupující pouze zeptat, jak může svůj problém z tohoto oboru vyřešit.

 

V roce 1906 měl v části domu František Špalek svou živnost. Protože se mi zdá zajímavá a dokresluje atmosféru tehdejší doby, uvedu inzerát v původním znění. Díky této službě se obyvatelé města dozvídali o nabídce filmových či divadelních produkcí, i o službách, které kdosi nabízel.

 

“Dovoluji si tímto uctivě ve známost uvésti, že v činnost zvedl jsem nový, vzorně řízený Oznamovací, návěštní a reklamní ústav pro MB a okolí. Tabule a zasklené skříně oznamovací v počtu dostatečném vyvěšeny jsou nejen v městě, ale v obcích sousedních, jsou to zejména Bakov, Dobrovice, Kosmonosy, Malé Čejtice, Bezděčín, Debř, Hrdlořezy, Plasy, Březno. Každé oznámení a návěští ústavu mému dodané, též ku náležité platnosti a povšimnutí dojde. K uveřejnění přijímají se oznámení všeho druhu - obchodní, oznámení o změně bytu neb místností obchodních, oznámení těch, kteří byt nebo pokoj ku pronajmutí mají, neb oněch, kteří byt neb vhodný pokoj hledají. Dále mohou s dobrým výsledkem oznámení podati všichni, kteří realitu, dům, pole neb cokoli jiného koupiti, neb prodati hodlají. Oznámení, obchodní návěští a úmrtní listy ku ctěnému rozkazu též po domech se roznesou. K účelům reklamním pořízen bude též zvláštní vůz, jakož i ozdobné sloupy návěstní. Veškerá oznámení přijímají se v mém závodě v Železné ulici 44 /45 aneb na Starém městě č. 10, kdež i co nejmírnější poplatky ochotně se sdělí. Doufám tudíž, že tento nový podnik můj, ze strany veškerých interesentů dojde zasloužené podpory a v očekávání tom znamenám uctivě František Špalek, Železná ulice.”

 

 

Došli jsme až poslednímu rohovému domu, u něhož končí Staré Město. Do konce 19. století byla vlastníkem domu Anna Hudcová. V 90. letech zde měl knihkupectví Antonín Vysoký.

Později bychom tu našli Josefa Žitného, kupce a výrobce lihovin. Prodával zejména zelenou i praženou kávu, cukr, koření, jižní ovoce. Hostinským nabízel vlastnoručně vyrobené likéry a lihoviny. V nabídce měl také kolky a známky, tabák, doutníky, různé druhy zápalek a moravské sirky z české sirkárny v Loštici.

Z počátku 20. století známe dům se štítem krejčího Josefa Horáka, nového majitele domu. Dům měl výlohy nejen z průčelí jako dnes, ale i z boční strany.

Na levé straně domu byla připevněna tabule s nabídkou divadelních a filmových akcí. Nesla název THE STUDIO a plocha byla vyplněna letáky s informacemi a několika fotografiemi.

Mnozí pamatují zdejší cukrárnu Oldřicha Splídka, vynikajícího odborníka, jenž vyučoval na cukrářské škole pokračující. Jeho sladkosti zdobily i svatební tabule. V roce 1950 prodal pan Splídek provozovnu panu Fluskovi, také cukráři, ale ten své řemeslo zde neprovozoval. V socialistické éře zde sídlila prodejna Drutěvy.

 

Jsme na počátku Nového Města. Před námi se klikatí silnice spojující ulici 9. května s náměstím Na Kozině. My ji přejdeme a zastavíme se u domu, který zabírá celou šířku ulice. Je označen číslem 1 a vždy v něm bylo několik živností.

Velmi zajímavé je, že skoro přímo proti vyhlášenému zlatnickému obchodu rodiny Zahrádkových, si otevřel prodejnu Arnošt Keller, hodinář a zlatník, absolvent Odborné školy vídeňské. Pro dokreslení tehdejšího prodeje, a také proto, že inzerát pana Zahrádky jsem také zveřejnila, a můžete tudíž porovnávat, uvedu i tento v doslovné citaci.

“ Světové hodiny, které ukazují správný čas města Prahy, Paříže, Cařihradu, Berlína, Sarajeva, Moskvy, Chicaga, Londýna, Vídně, Turina, New Yorku, Alexandrie, Soluně, Kaira, Sofie, Bělehradu, Budapešti, Záhřebu. Veškeré tyto hodinové stroje mají jedno spojení a vyrábím je vlastnoručně ve své dílně. Mimo to zhotovuji také přesně jdoucí hodiny transparentní a opravuji veškeré umělé stroje jako - anglické chronometry, chronografy, zlaté minutové repetyrky a vteřin mor. Hojný výběr hodin, všeho druhu zboží zlatého a stříbrného.”

 

V určitém období bychom zde nalezli i prodejnu podlahových krytin, koberců i linolea. Dlouhé období vlastnila dům rodina Müllerova a provozovala v něm koloniální obchod. Ve střední části domu prodával Karel Hrdlička košíky a Bedřich Jabůrek ručně vyráběl a opravoval boty, k nimž si zákazníci mohli koupit i krémy.

 

Na pravé straně domu měl svou puškařskou rukodílnu a sklad střelných zbraní Josef Čížek, puškař a přísežný znalec c. k. soudu v Mladé Boleslavi. Nabízel “velký výběr lankasterek, bezkohoutkových Hamerlesek, brokových i kulových automatických opakovaček, revolverů, jakož i veškerých příborů loveckých, prodej c. k. střelného prachu, broků, nábojů. Veškeré zakázky se co nejpečlivěji vyřizují. Ceníky zdarma a franko. Obsluha reelní”. Provozoval také prodej rychlopracích strojů “Plnou parou”, ve kterých se prádlo při praní a vyváření netrhalo, a navíc hospodyňky ušetřily čas, mýdlo i topivo. Zájemkyně si mohly “úplně dokonalý stroj” bezplatně vypůjčit na zkoušku.

 

V části domu poblíž kostela bychom našli v socialistické době prodejnu polotovarů. Na tehdejší dobu velmi dobře zásobenou a mnohdy s lepším sortimentem než v nedaleké masně.

V té samé době byla v levé části prodejna Supraphonu a v pravé části hodinářství.

 

Přímo u kostela stojí zajímavá stavba. Býval v ní od roku 1840 obchod U Podvinců, v němž majitelé nabízeli skleněné zboží, zrcadla a porcelán. V 90. letech 19. století převzala sklenářskou živnost rodina Kornführerova. Jejich stavební a umělecké sklenářství se podílelo na přestavbách domů v Železné ulici, které navrhoval Václav Bečvárovský. Prodávali zde všechny druhy skla, zrcadla a porcelán. Prováděli obklady fasád, prosklení vstupních portálů i výkladní skříně. V roce 1930 získal novou tvář i tento dům, přičemž pan Kornführer ponechal na domě nápis U Podvinců, s nímž ho známe ze starých fotografií.

 

V době provozu vedlejší prodejny polotovarů, býval v přízemí tohoto domu bufet Družba. Patřil k velmi oblíbeným místům, kde se lidé mohli rychle a chutně najíst. V nabídce bylo vše, od studených až po teplá jídla, nechyběly ani zákusky a zmrzlina. Mnohdy se tu odehrávalo i svatební pohoštění, zejména kvůli kvalitě podávaných pokrmů.

 

Nyní přejdeme na druhou stranu ulice a nakoukneme do Pivovarské ulice. Tato ulice, spojující Železnou s ulicí 9. května, dříve Růžičkovou, podle Vincence Růžičky, mecenáše místního školství a kultury, dostala své jméno podle pivovaru stojícího opodál. Nový název, Na Příkopě, který někteří radní navrhovali v roce 1884, nebyl schválen.

 

Na počátku ulice u Komenského náměstí stávala budova pivovaru, v níž bylo později umístěno kino Život, přejmenované na Jas.

Sousední dvoupatrový dům patřil boleslavskému staviteli Grassovi (nová radnice, účast v komisi při stavbě divadla, přestavba lázní Boží Voda po požáru). Předtím zde byl hostinec zvaný V Netálii nebo také U Nesvadbů. V domě bylo mnoho menších bytů, z větší části obývané herci a herečkami. Bylo v něm veselo, což evokovalo v lidech život ve skutečném Londýně. Představa o tomto městu byla, že v něm kypí život, veselý, nevázaný, a tak se, možná už v 19., ale určitě počátkem 20. století, ujalo pojmenování domu “Londýn” a přetrvalo vlastně i do dnešních dní. V roce 1977 se začaly tyto domy, stojící po celé jedné straně ulice, bourat.

 

Na druhé straně ulice domy zůstaly. Hned ten první naproti bance je zajímavý svou historií, ale i tím, že mu zůstala krásná střešní balustráda. Boční stranu zdobí plastika sv. Jana, která kdysi stávala v přední části.

Nacházela se tu první boleslavská lékárna, která se jmenovala U Černého orla. Písemné zmínky o ní máme z roku 1539. Je možné, že v počátcích byla umístěna v přízemí radnice, nicméně první místo mezi boleslavskými lékárnami jí nikdo nevezme.

Víc informací máme z 30. let 19. století, kdy lékárnu provozovala rodina Sommerova. Bratři Bedřich, který vystudoval piaristické gymnázium a Karel, budoucí pan lékárník, se plně angažovali v obrozeneckém hnutí. Spolu se svými přáteli hráli v Plačkově divadelní družině. Potkávali se tudíž s lékaři Pavlem Hessem, Josefem Pinkertem a Jakubem Himmrem, prvním primářem v boleslavské nemocnici.

Karel Sommer byl známým mužem ve své době. Vlastnil velkou zahradu na Školním náměstí, v níž pěstoval mnoho vzácných stromů, rostlin a léčivých bylin. V lékárně působil do roku 1904, potom ji rodina pronajala Rudolfu Vejšickému, který ji o pět let později koupil. Provozoval ji do konce svého života, tedy do roku 1940. Poté ji osm let vedla vdova Hana Vejšická. Po vzniku Centrální lékárny v roce 1952 byla v této ukončena činnost.

 

Ph.Mr. Rudolf Vejšický provozoval nejen lékárnu, ale i lékárnicko - lučební laboratoř. K dispozici musel být nejen ve svých provozních hodinách, ale i v noci, zrovna tak jako obvodní lékaři. V provozu měl i “Sklad lékárnických novotin, specialit a kosmetických přípravků.” Vyřizoval i poštovní objednávky.

 

Po zrušení lékárny byly v domě různé provozovny. V levé části domy bývaly klenoty a hodiny, v pravé cukrárna se širokou nabídkou zákusků. Podél pravé stěny prodejny byly umístěny stolky se židlemi k posezení. Po několika letech sladkosti nahradily potřeby pro filatelisty.

Rodina Staňkova, která dům vlastní v dnešní době, se stále drží svého hesla “U dobré rady”. Většinu z jejího osudu jsem popsal v díle o Masné ulici, můžete nahlédnout. V roce 1991 si v této budově otevřeli Staňkovi prodejnu s názvem FOTO František Staněk a také obnovili tradiční rodinný prodej drogistického zboží. V roce 2000 prodejnu drogerie zrušili a nadále se v celém objektu věnují fotografickým službám. Neustále rozšiřují nabídku služeb k velké spokojenosti svých zákazníků.

 

Ve výklenku v postranní části domu měl kdysi trafiku pan Gudejl, slepý, ale oblíbený prodavač. I dnes zůstala prodejnička zachována a nabízí zábavní pyrotechniku. V této souvislosti je zajímavé, že Karel Sommer, bývalý majitel domu, připravoval v roce 1848 produkci bengálských ohňů na třech boleslavských náměstích - Staroměstském, Novoměstském i Školním...

 

Posledním domem, jímž Železná ulice začíná i končí, je budova bývalé Živnobanky. Také když pozvedneme oči výš, uvidíme na střeše dvě alegorické sedící postavy, které byly nainstalovány při přestavbě domu v roce 1926 - Průmysl a Zemědělství. Dnes bychom v budově našli Turistické informační středisko.

V 19. století byl dům nižší, ale také rohový. V 50. letech 19. století v něm provozovala rodina Házlerova kupectví, v 90. letech Richard Jungwirth materiální obchod. Pan Rudolf vzpomíná na cukrovinky, které se daly koupit, zejména bonbony roks - drops s různými příchutěmi a mejdlíčko. To se vyrábělo ve škrobárnách z bramborového škrobu. Hmota se barvila a nalévala nejdříve do forem tvaru tyčinek, později tabulek. Děti pojídaly i mladé vnitřní lístky z puškvorcového rákosu, z něhož si vyráběly šavle, i cumlaly papír, na němž se předtím peklo cukroví nebo dorty.

 

Došli jsme na konec Železné ulice, jedné z nejdůležitějších spojnic ve městě. Dnes je v mnohém jiná, ale své kouzlo neztratila. Stále můžete obdivovat zrekonstruované domy, navštívit drobné obchody, tak jak bylo zvykem kdysi. My se nyní vydáme podél domu číslo 1 a za jeho rohem najdeme menší, ale o to významnější náměstí…

 

 

Literatura - Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého, sebralo a napsalo učitelstvo okresu mladoboleslavského v čele s Karlem Sellnerem, okresním školním inspektorem. Kniha je z roku 1926.

Boleslavští autoři - Mladá Boleslav od minulosti k dnešku

Sylva Městecká – Boleslavský uličník

Sylva Městecká - Průvodce po Starém městě ve 2. polovině 19. a na počátku 20. století

Václav František Rudolf - Staré obrázky boleslavské

Jana Prokurátová - Dějiny lékáren Mladoboleslavska

Wikipedie

 

 

Fotografie

- Některé staré fotografie jsem získala od paní Hálové, které tímto velmi děkuji.

- Mnohé informace a starodávné fotografie jsem dostala od manželů Šímových, kteří organizují promítání starších fotografií a seznamují účastníky besed s historií města. Patří jim můj vřelý dík a obdiv.

- Snímky ze současnosti jsou mé vlastní, místa jsem fotografovala při mých procházkách městem s Jiřinkou v mysli…