joudaweb - časopis Čekanka

Do dnešních dní nám zůstala jižní část, kde stojí kostel sv. Jana Nepomuckého a bývalá budova Živnobanky. Jedinou stavbou z obou protilehlých stran, která nebyla zbourána v 60. letech, je budova bývalé hospodářské záložny, nyní spořitelny. Jinak všechny ostatní stavby byly strženy a nahrazeny panelovou výstavbou v rámci budování “moderního města” Osvaldem Döbertem. Pro mě naprosto nepochopitelné rozhodnutí. Byly postupně strženy všechny měšťanské domy, které měly svou historickou hodnotu. Ulice, které po staletí navazovaly na náměstí, byly zastavěny. Byl také zbourán dům se vstupem na Havelský hřbitov, který postupně chátral, až z něj dílem vandalů a dílem nekulturnosti městských úředníků zbylo torzo (Mladoboleslavská hřbitovní zahrada).

 

Náměstí bylo několikrát přejmenováno. Při svém vzniku se mu říkalo rynek, ale protože už jeden byl na Starém Městě, zvolili lidé označení Nový či Novoměstský. Pro odlišení obou rynků si sousední část města zvolila podobný název svého náměstí, a to Staroměstské. Tento tradiční název se používal do roku 1934. Náměstí Švehlovo se udrželo pouze do nacistické okupace, během ní se vrátil původní název. Mezi lety 1945 - 50 se používalo jméno Dr. Edvarda Beneše. Komunisté náměstí přejmenovali na Stalingradské a v roce 1960 na náměstí Míru.

 

Rivalita mezi oběma městy se táhla jako niť životem ve městě. Už v polovině 17. století se města hádala několik měsíců o obilní trhy, podívejte se do článku Mladoboleslavská ochránkyně. Slavnost Božího Těla měla dvě části. Hlavní slavnost proběhla na Staroměstském náměstí, o tři dny později pak na Novoměstském. I další svátky prožívali lidé ze sousedních čtvrtí v jakési soutěži - kdo lépe, bohatěji, spokojeněji. Hospodyně se navzájem triumfovaly svými připravenými pokrmy. Když se konalo posvícení, a kdysi to bylo čtyřikrát ročně, posílaly hospodyně výslužku z jedné čtvrti do druhé. Většinou to byl do většího ubrusu zabalený velký koláč přes celý talíř, kterému se říkalo “výpravník”, jímž se zvalo na posvícení. Na něm byly poskládány menší koláče a drobné pečivo. Lepší pověst měly hospodyně novoměstské, jejich nabídka bývala o hodně bohatší. Ale vtipy mířily z jedné strany na druhou…

 

Novoměstské obilní trhy se průběhem doby změnily. Již se netísnily na náměstí naložené vozy s obilím a neplatilo se za uskladnění neprodaných zásob, protože v polovině 19. století se prodávalo obilí podle vzorku. Kupec měl v obálkách nasypánu komoditu, kterou by rád prodal, případným zájemcům ji nabídl k prohlédnutí, v kladném případě usmlouval cenu a tržní smlouva byla uzavřena.

 

Než si povíme několik zajímavostí o měšťanských domech, chtěla bych se zastavit na Staré poště, a povědět vám, jak vypadal provoz mladoboleslavského poštovního úřadu v 19. století.

 

Budova Staré pošty stála v řadě domů. V příštím dílem vás na její polohu upozorním a napíši o ní pár zajímavostí. Podívejme se nyní, jak fungoval provoz na poště.

V průčelí byl na budově umístěn litinový státní znak monarchie, rakouský orel, pod nímž byl nápis “C. K. POŠTOVNÍ A TELEGRAFNÍ ÚŘAD”. Po stranách vrat byly lucerny s nádržkami, z nichž samovolně přitékal do svítidel řepkový olej. Pošta byla osvětlena po celou noc.

Po vstupu do budovy bychom našli poštovní úřad na levé straně. Za dveřmi byly police s tiskopisy a decimálka. Prostor místnosti byl rozdělen jakýmsi zábradlím - nalevo se ukládaly doporučené zásilky a dopisy, napravo se vyřizovaly peněžní služby. Úřadovna měla dvě zamřížovaná okna situovaná do Skalice a jedno na náměstí, ale příliš světla nepropouštěla.

 

Poštovní úředníci úřadovali i v neděli dopoledne, poštovní zásilky byly roznášeny po městě. V každém oddělení seděl jeden úředník. Zásilky po městě roznášel pouze jeden listonoš. Pan Blecha, na nějž vzpomíná pan Rudolf, byl znám svým humorem a vydáváním poštovních novoročních knížek, do nichž sbíral po celý rok anekdoty. Protože pošta zajišťovala nejen rozvoz poštovních zásilek, ale i osob, úředníci měli na starost i odbavování cestujících.

 

Až do roku 1886, kdy se stala pošta státní institucí, byl úřad pronajímán uchazečům, tedy c. k. poštmistrům. Posledním z nich byl Karel Radimský, který úřadoval až do své smrti v roce 1877. Protože získal úřad dědičně, mohli jeho dědicové dále pokračovat v poštovní agendě. Majitelkou budovy se stala jeho manželka Klára, která proslula svou vlasteneckou činností. Možná je milovníkům výtvarného umění jméno Radimský povědomé. Tak tedy vězte, že Karel Radimský měl bratra Jana, kterému se narodil syn Václav, jenž se oženil s Marií a měli spolu také syna Václava. A právě tento muž byl tvůrcem řady děl ve stylu českého a francouzského impresionismu. Obrazy vystavoval v Paříži i u nás, byl úspěšným prodejcem a  získal i řadu ocenění.

Vrátíme se zpátky ke Karlu Radimskému. Jak již víme, jeho bratr byl dědečkem malíře Václava Radimského. Karel byl dědečkem Edity Kamperové, rozené Pabstmanové, jejíhož manžela Zdeňka, profesora a historika již známe z dílu Mladoboleslavské noviny a časopisy.

 

Od roku 1887 patřil k poště také telegraf. Od počátku 60. let 19. století vedlo spojení z Prahy přes Boleslav do Liberce, přičemž telegrafní úřad sídlil v různých domech. Nejprve v domě sousedící s první rolnickou školou v dnešní Jaselské ulici, později v restauraci U Černého orla na Staroměstském náměstí a také v domě na náměstí Josefském. Pak již získal stálé místo v poštovním úřadě.

 

Od roku 1850 byly povinné stejnokroje pro všechny státní úředníky, tedy i pro zaměstnance pošty. Běžné kabátce byly černé, dvě řady ozdobných knoflíků dělily přední část. Slavnostní uniformy byly červené. Tato barva se vyskytovala v malých částech i na běžném oblečení, zejména na rukávech, límcích a čepicích. K uniformě patřily i vysoké kožené boty a znak trumpety.

 

Průjezdem se vjíždělo na dvůr, kde se nacházely budovy potřebné k zajištění dopravy zásilek i osob. Byly zde maštale pro koně i úschovny pro koňské potahy a dostavníky. Pošta je nazývala smíšené, neboť převážely poštovní zásilky i pasažéry.

Před Starou poštou byla hlavní stanice, z níž vyjížděly dostavníky s cestujícími. Další byla před hostincem U Zlatého věnce na Staroměstském náměstí. Hlavní trasy vedly na Prahu, Liberec, Jičín, Českou Lípu či do Nymburka. Cesta do Prahy trvala, když šlo vše dobře, 7 hodin, s dvojím přepřaháním v Benátkách a v Brandýse. Později zprovozněný “rychlík” zkrátil cestu o jednu hodinu. Cestování s dostavníky bylo úmorné, špatné byly nejen cesty, ale i vozy. Trochu oddychu poskytly pasažérům zájezdní hostince, kde byly zpravidla půlhodinové přestávky.

Poštovní vozy byly většinou taženy párem koní. Tři a více koní se zapřahali při špatných podmínkách, když byly silnice rozbahněné či špatně sjízdné. Při dojetí nějakého povozu si postilioni troubením vymáhali předjetí, neboť měli na silnicích přednost. K tomuto účelu mívaly poštovní vozy na černožluté šňůře zavěšenou trubku. Protože vozy jezdily i v noci, nad kozlíkem mívaly zavěšené světlo.

Poštovní trubky měly praktické použití. Kočí různými smluvenými signály dopředu avizovali, kdo a za jakým účelem přijíždí. Možností bylo mnoho - příprava koní na přepřahání, dodání posledních zásilek do vaků, výzva cestujícím k odjezdu, nehoda či porucha dostavníku...

 

Za značně vysoký příplatek si lidé mohli objednat mimořádnou či spěšnou jízdu. Rychlou přepravu zásilek zajišťovaly “štafety”, které se krátce zastavovaly v poštovních stanicích k výměně koní.

 

Když se po roce 1865 rozjela železniční doprava, postupně skončila dostavníková éra. Přibývaly tratě a lidé si zvykali na nové a pohodlnější cestování. O problémech s nádražím jsem již psala, můžete se podívat do článku Zaniklé podolecké stavby a továrny.

Na konci 19. století se agenda pošty rozrostla, a proto přibyli úředníci a listonoši. Prvním přednostou byl od roku 1886 Ferdinand Schaniel. Pro ilustraci dodám údaje, které uvedl pan Herčík - na počátku 20. století boleslavská pošta doručila ročně 1 400 000 dopisů, 60 000 poštovních poukázek, 50 000 doporučených dopisů, 60 000 balíků. Je to úctyhodné množství, a tak není divu, že Stará pošta už nepostačovala narůstajícímu množství práce, a protože ani spořitelna, umístěná v nové radnici, neměla dostatek prostoru, bylo rozhodnuto o stavbě nové budovy pošty na Školním, dnes Komenského náměstí. V roce 1909 se pošta stěhovala do nového domu, ale to již víme z procházky po tomto náměstí…

 

Během 1. republiky si radní vzpomněli na éru dostavníkovou a umístili na Švehlovo náměstí modernější vozy než byly tenkrát, a to autobusy. Šířka náměstí umožnila, aby se střídaly tři pruhy silnice se dvěma nástupními ostrůvky. Malebnost tohoto uspořádání doplňovaly krásně zdobené lampy.

 

Dnešní díl jsem ukončila vzpomínkou na poštovní vozy zpívající známou písničku Jede, jede poštovský panáček… Příště se podíváme do jednotlivých měšťanských domů, které odvlála éra panelové výstavby, vyznávající jen číselné počty ubytovaných lidí. Hodnotu historickou nebrala vůbec na vědomí...

 

 

Literatura - Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého, sebralo a napsalo učitelstvo okresu mladoboleslavského v čele s Karlem Sellnerem, okresním školním inspektorem. Kniha je z roku 1926.

Boleslavští autoři - Mladá Boleslav od minulosti k dnešku

Sylva Městecká – Boleslavský uličník

Sylva Městecká - Průvodce po Novém Městě ve 2. polovině 19. a na počátku 20. století

Václav František Rudolf - Staré obrázky boleslavské

Lenka Syrová

Wikipedie

 

Fotografie

- Některé staré fotografie jsem získala od paní Hálové, které tímto velmi děkuji.

- Mnohé informace a starodávné fotografie jsem dostala od manželů Šímových, kteří organizují promítání starších fotografií a seznamují účastníky besed s historií města. Patří jim můj vřelý dík a obdiv.

- Snímky ze současnosti jsou mé vlastní, místa jsem fotografovala při mých procházkách městem s Jiřinkou v mysli…