joudaweb - časopis Čekanka

Svou procházku začneme domy v blízkosti náměstí Na Kozině a u kostela sv. Jana Nepomuckého. Zadní trakt prvního z nich zabíral skoro celou šíři menšího náměstí. V 17. století získal dům Daniel Mikonius, který ze strachu přestoupil na katolickou víru, a byl za to odměněn. O  něco později v něm byla umístěna německá škola. Dům známe již z obrozeneckých dílů, můžete si připomenout. Je jím hostinec U Modrého hroznu, místo setkávání významných lidí té doby. K hostinci patřil i kulečník, velká zahrada s kuželníkem a taneční sál, v němž se pravidelně tancovalo. Hrávala se zde i divadelní představení a po nich, i když se konala na jiných místech ve městě, se herci scházeli ve zdejších prostorách. Hostinec byl oblíbeným místem pro přespání příchozích, několik nocí tu strávil i skladatel Bedřich Smetana. Poslední velkou přestavbu domu provedl v roce 1887 tehdejší majitel Brázda.

V roce 1858 se do hostince vypravil továrník František Hiller se svými dětmi. Měl dohodnuté fotografování, tehdy metodou pannotypie. Protože celá akce trvala od půl osmé až do dvou hodin odpoledne, kdy přišli všichni domů, objednal František u paní hostinské oběd - 14 porcí polévky a 14 vídeňských řízků. Hotové fotografie jim za několik dní donesl listonoš.

11. února 1888 se ve zdejším tanečním sále konala Merenda řemeslnické besedy s tématem Chodská svatba, na kterou si mohli zájemci koupit vstupenky v prodejně Františka Sezemského v domě na rohu ulic Kateřiny Militké a Železné.

Na konci 19. století mířili do hostince lidé, kteří rádi četli. Byla tu zřízena lidová čítárna, která nabízela zdarma mnohé časopisy zábavné, politické i vzdělávací. Předpokládám, že po sloučení církví v roce 1918, tu probíhaly evangelicko-reformované bohoslužby, na kterých kázal farář přijíždějící z Lysé nad Labem.

Od posledních let 19. století sloužil hostinec především sociálním demokratům, kteří zde měli spolkové místnosti. Po Světové válce pak nejvíce komunistům. I proto došlo k přejmenování hostince na Dělnický dům. Před 2. světovou válkou se stal hostinec útočištěm pro mnohé židovské a německé rodiny. Dostalo se jim pomoci, některým se podařilo vycestovat, ale mnozí štěstí neměli…

V 60. letech 20. století byl do domu nastěhován Okresní dům pionýrů a mládeže. V roce 1967 se dům zboural, jako ostatně celá řada za ním, aby se uvolnilo místo pro panelové monstrum zabírající celou jednu stranu náměstí Míru.

 

 

Vedlejší dům je znám jako hostinec s několika názvy, tak se střídali majitelé, významní hosté či události. Jméno U Zlatého soudku je spojeno s J. K. Tylem, který v něm s manželkou, její sestrou a dětmi bydlíval, když hrál se svými druhy ve městě divadlo.

Název U Krýžů je spjat se slavnostmi tiskařských a dřevoryteckých učňů, které se zde konávaly na konci učební doby. Slavnostní sobotní večer byl spojen s večeří, kterou platit vyučenec. Dostupný pro všechny byl tabák na kouření v hliněné míse a tabák na šňupání přikrytý v menší misce. Večer byl zakončen pasováním, t.j. posledním pohlavkem od nejstaršího mistra.

I u tohoto hostince byla zahrada s kuželníkem, pokoje k přenocování a nabídka hotových jídel s “vyleželým pivem od ledu”. Spolkové místnosti tu měli tiskaři a vzorkorytci z Klingerovy textilky. Mezi mnohými vývěsními štíty jistě kolemjdoucího upoutal zdejší s nápisem “Hudba, nálada, zpěv”.

Název restaurace U Královny byl spojen s jménem majitelky Šmejkalové. V době, kdy byly na náměstí zastávky hromadné dopravy, se restauraci říkalo Autobusové nádraží.

 

Další dům v řadě, dostavěný v roce 1722, bychom nepřehlédli. Barokní, patrový, se středním dílem o jedno patro vyšším a s mansardou. Široký, majestátní, na první pohled státní instituce. V našem případě berní úřad, lidově řečený kamerál. Úředníci dbali na správné provedení předpisů různých daní a poplatků, i na jejich výběr. V jejich působnosti byla i evidence pozemkové a domovní daně, platby z právních jednání a správa sirotčích pokladen.

Z masy mnoha úředníků vstoupil do povědomí místních, ale i hudebně založených lidí, inspektor berního úřadu Karel Kolář. Když bydleli Kolářovi v Jindřichově Hradci, přátelili se s rodinou Smetanovou. Po několika letech se jejich cesty rozešly, ale stále o sobě věděli. Když Bedřich Smetana studoval v Plzni, bydlel u Kolářových, a pokukoval po jejich dceři Kateřině. Paní Kolářová pomohla Bedřichovi v jeho nelehké situaci přímluvou u Josefa Prokscha, klavírního pedagoga, který se nadaného hudebníka ujal.

V roce 1843 znovu Kolářovi pohnuli osudem. Pozvali Bedřicha na návštěvu do Mladé Boleslavi, kam inspektora služebně převeleli. Ten neváhal, využil pozvání, a po dokončení studia se vydal z Růžkovy Lhotice u Čechtic na Čáslavsku za Kolářovými. Ubytoval se v hostinci U Modrého hroznu, u něhož jsme dnešní putování zahájili. 23. srpna došel do služebního bytu rodiny Kolářových v budově kamerálního úřadu. Ve městě pobyl Bedřich Smetana 17 dní. Mladí lidé prožili krásné chvíle, na které i po letech skladatel vzpomínal.

26. srpna se s Katynkou vypravil na procházku. Výlet podél Jizery do Podkrnska se nesmazatelně zapsal do historie. Byl nazván “oříškový” a je na něj velmi často vzpomínáno. Procházka je významná i v tom, že hned po ní se Smetana rozhodl věnovat pouze hudbě.

Zajímavé jistě je, že v části budovy byla prodejna třídní loterie. U ní neprobíhalo, na rozdíl od číselné, tažení najednou, ale v časových úsecích, tzv. třídách.

V roce 1866 byli v kamerálu a v poštovním úřadě sousedící s ním, tedy v obou erárních budovách, ubytováni štábní důstojníci rakouských a saských jednotek. Boleslav byla plná vojáků a vhodných budov nebylo mnoho. Další vojáci našli místo v hostincích, například U Města Liberce na Staroměstském náměstí nebo v Německém domě v části města nazývané U Svaté Trojice (dnes na Slovance).

 

Posledním domem v řadě je budova Staré pošty. Už jsme společně nakoukli do chodu poštovního úřadu, a tak si nyní povíme něco z historie domu. V 16. století se zde rozkládal dvorec Rozýnů z Ouhornu. V 2. polovině 17. století byl majitelem Matěj Kořil, který se zúčastnil sporu o trhy mezi oběma boleslavskými městy. Už v té době v něm byl hostinec, tehdy se jmenoval U Bílého lva, a noclehárna pro formany. V roce 1747 koupil dům Josef Raab a podal si žádost o povolení zřídit poštu a poštovní dopravu. Bylo mu vyhověno…

Nedílnou součástí provozu pošty byly nejen dostavníky před ní, ale také hostinec uvnitř, který byl využíván čekajícími pasažéry či novými příchozími. Hostinské pokoje hojně navštěvovala zejména bohatší klientela, které posloužila pokojská. Uprostřed jídelny stál kulečník, kolem něhož se neustále pohybovali hráči. Hře se věnovali i v noci, protože poštovní úřad byl stále otevřený.

Budovu Staré pošty od ostatní zástavby oddělovala Poštovská ulička, která ústila poblíž zimního stadionu ve Viniční ulici. V polovině 50. let minulého století se jí vrátil původní název ze 16. století, tehdy se jí říkalo Skalice, Ve Skalici či Skalka. Přejmenování na Poštovskou se uskutečnilo v roce 1747, protože po ní přijížděly dostavníky se zásilkami. Vyústění ulice na náměstí bylo zrušeno kolem roku 1967 v důsledku výstavby panelového domu, čímž bylo přetrženo spojení obou částí města.

 

První dům za Poštovskou uličkou byl znám po celém městě. Patřil ve své době Antonínu Vodkovi, kupci, ale také starostovi města v letech 1864 - 70, který se zasloužil o mnoho vylepšení ve prospěch zdejších obyvatel. Více se o něm dočtete v článku Mladoboleslavský spolkový život. Nyní jen dodám, že zemřel v 75 letech a nad jeho rakví promluvil Karel Mattuš. A na dokreslení jeho osobnosti uvedu, že Antonín Kotík ve svém 2. vydání knížky Pláč koruny české, vydané v roce 1919 na Smíchově u Jana Kotíka, uvádí, že náklad na původní brožuru vytištěnou v roce 1866 v Berlíně “ochotně složil kupec a tehdejší purkmistr mladoboleslavský Ant. Vodka.” Tento protirakouský spisek byl vydán anonymně. Až před druhým vydáním se autor ke spisu přihlásil a doplnil ho o další text. Antonín Vodka tedy patřil k několika málo mužům, kterým autor věřil. Neočekával zradu, ale pomoc při prosazování myšlenky na českou samostatnost.

V srpnu 1902 byla v tomto domě otevřena Truhlářská tržnice, neboli sklad nábytku všeho druhu.

 

Další dva menší domy, patřící rodině Niesnerově, byly přestavěny v jeden patrový. Byla v něm známá restaurace U Vítků, k níž patřila také zahrada s verandou. V zadní části domu bylo možno ustájit až 40 párů koní. Restaurace nabízela hostinské pokoje pro cestující s vyhlídkou do městského parku Štěpánka. K pokrmům se tu čepovalo klášterské pivo “od ledu”, jelikož dům v té době vlastnil majitel tohoto pivovaru.

Hostinec U Vítků je spojen s otevřením druhého stálého mladoboleslavského biografu. František Pekelský z České Lípy uzavřel smlouvu s pivovarem Klášter hraběte Valdštejna, od kterého si pronajal část tohoto domu. Ředitelství pivovaru přistavělo potřebné zázemí pro promítání filmů. 21. prosince 1912 zahájil biograf Libuše svou činnost. Provozování kina ale bylo problematické. Ačkoli mnohé zbudoval pivovar, na mnohé si podnikatel Pekelský musel půjčit a zadlužil se. Radní měli výhrady i vůči nepravidelné hrací době a repertoáru plného senzačních, krvavých a detektivních filmů. I návštěvnost nebyla příliš velká, protože dva biografy byly na Boleslav prostě moc. Z různých důvodů proto kino Libuše v roce 1918 zaniklo. O rok později se ve zdejším hostinci snažil obnovit provoz František Hašlar. Odkoupil zařízení a následně od valdštejnského pivovaru i celý dům. Ale druhý provoz byl krátký, protože majiteli nebyla v roce 1922 prodloužena licence.

Po skončení 1. světové války byly tělesně postiženým mužům nabízeny nejen trafiky, ale i biografy. A tak byl založen v roce 1920 biograf Legie, přičemž místní jednota Československé obce legionářské se starala o repertoár a o všechny akce konané v kině. V roce 1930 provozovali kino manželé Hejdovi a nechali ho přebudovat podle návrhu architekta Karla Dlouhého. Město získalo moderní biograf s rozlehlým sálem a balkonem pro 800 diváků.

 

Pokračujeme dále a již jen letmo budeme míjet jednotlivé stavby. Nemám o nich mnoho informací, ale zaslouží si, když už je tak necitelně strhli, pár slov, protože byly pro obyvatele města důležité.

 

A tak jsme u dalšího hostince, jenž nesl název U Šumavy. Od roku 1893 zde bývala Zouplnova výrobna kočárů. Ale nejznámější je zdejší tiskárna Hejda & Zbroj, jejíž tiskoviny a pohledy sběratelé opatrují. Karel Vačlena, který provozoval knihkupectví na Českobratrském náměstí, měl v tomto domě nakladatelství, protože se zabýval i vydáváním knih a časopisů.

 

Obchod papírnický a závod knihařský Jana Brázdy, sídlící v sousedním domě, si ještě mnozí pamatují. Byl sice násilně zrušen, tak jako mnohé jiné, kolem roku 1948, ale jméno se udrželo dál i ve vzpomínkách. K panu Brázdovi si také lidé chodívali pro levnější starší tisky, provozoval, dnes bychom řekli, antikvariát.

V určitou dobu tu měl “vlasostřižnu” kadeřník František Rudiš.

 

Poslední dům před vstupem na Havelský hřbitov vlastnil v polovině 19. století Václav Bečvárovský a provozoval v něm perníkářství a voskařství. Svíčky nejen vyráběl, ale také je návštěvníkům hřbitova prodával.

 

Na konci 19. století si v domě otevřel cukrárnu Vincenc (Čeněk) Korda. Po něm převzal provoz jeho syn Jaroslav, který byl nejen cukrářem, ale i sokolským činovníkem. V roce 1950 mu komunisté cukrárnu sebrali a nabídli mu, aby ve vyvlastněné cukrárně dál pracoval jako řadový zaměstnanec. Problém byl ale v tom, že si nemohl vybrat k sobě vhodné spolupracovníky. Oborový podnik Pramen mu do cukrárny přiřadil lidi, kteří mu škodili. Proto raději odešel do škodovky, kde v prostoru montáže jezdil s přepravním vozíkem.

 

Při rozhovorech s dosud žijícími pamětníky únorových událostí roku 1948 si mohu myslet, že dosazení zaměstnanci svůj úkol splnili. A tak, jak píše jeho vnuk Pavel, “byla to symbolická tečka za jeho celoživotním úsilím, která byla bohužel fatálním koncem s mnoha obdobami pro celou řadu hodnotných lidí v dalších oborech. Takových, kteří něco uměli, dokázali si za tím jít a nelitovali času ani energie, aby svých záměrů dosáhli. Tehdejší oficiální státní moc to ale viděla jinak, a podle toho s nimi jednala.”

 

Cukrář Jaroslav Korda byl na počátku 30. let aktivní členem jednoty Sokol. Byl vynikající sportovcem, vyhrál i některé závody. Na valné hromadě v roce 1931 byl zvolen náčelníkem, vybrán byl i do výboru. Později se věnoval žákům, byl vedoucím jednoho oddílu. Staral se o ně i při prázdninovém pobytu na sokolském táboře v loučenských lesích. V období 2. světové války měla celá rodina velkou starost, protože sokolové byli německými okupanty důsledně pronásledováni. Perné chvíle zažila jeho manželka Hedvika, kterou někdo nespravedlivě nařkl, že odmítla obsloužit německého důstojníka. Byla předvolána na gestapo, ale naštěstí tamní úředník udání odložil, jelikož důkazy chyběly. Měla velké štěstí...V roce 1947 byl Jaroslav opět zvolen náčelníkem a nadále se věnoval žactvu.

 

Pamětníci si vzpomínají na cukrárnu Jaroslava Kordy, zejména na sladkosti v té době populární - energit, mejdlíčko, šumáky, fialky, jedlý papír. Dcera pana cukráře si vzpomněla, že se prodávaly certle, což byla cukrovinka vyráběná za války z dostupných surovin. Cukrová hmota se nalila na tác, přelila karamelem a nechala zatuhnout. Pak se hmota rozlámala a prodávala. Názvem certle se označují i podlouhlé cukrové bonbony, a tak se můžeme domnívat, že se takto vyráběly jakési tvrdé karamelky.

 

Jaroslavova manželka Hedvika prodávala po roce 1965 v Nové cukrárně. Jaroslav zemřel v roce 1964, Hedvika v roce 2002, dožila se 92 let.

 

Majiteli domu ale Kordovi nebyli. Na počátku 20. století to byl Jan Adamec, později Václav.

S Kordovými byl v nájmu také Josef Zemánek, civilní a vojenský krejčí, u něhož se scházelo mnoho zákazníků a bylo tam vždy veselo, jak vzpomínala nedávno dcera pana cukráře. Pan Zemánek v důchodovém věku hlídal v parku na Výstavišti. Vzbuzoval strach ve své černé pláštěnce bez rukávů a s holí v ruce.

V domě také býval obchod s pečivem a se smíšeným zbožím Jana Vernera. Byt v horním patře obýval František Saska, ředitel měšťanské dívčí školy na Karmeli, umístěné v konviktu.

 

Po levé straně brány na hřbitov měl firmu Václav Černý. Později byl majitelem domu Antonín Blecha, řezník a uzenář, nájemci František Malík, který měl hokynářství a prodával také jižní ovoce a Jan Veselý, pánský a dámský kadeřník

 

 

A jsme u vrat na Havelský hřbitov. Nepůjdeme dál, protože není kam. Všechno bylo zničeno vandaly nebo při přestavbě v polovině 60. let. Historii hřbitova i dnešní podobě jsem věnovala celý díl seriálu - Mladoboleslavská hřbitovní zahrada…

 

Došli jsme na konec jedné stany náměstí. Domy sice dříve pokračovaly až k Nové cukrárně na třídě T. G. M., ale mnoho informací o nich nemám. Vzpomíná se pouze na Justovo uzenářství, na jejich polévku, na slabé párky podávané na oválném talířku, na pobíhající paní Justovou nosící bílou zástěrku a čelenku ve vlasech, na trofeje včetně vycpaného tetřeva visící nad hlavami a na malý výtah na nádobí a pokrmy spojený s kuchyní. Přidám dobovou reklamu pro usmání - “ Život lepší, život jiný, kde Justovy jsou uzeniny”.

 

V dnešní době je zde kruhový objezd s malým parčíkem. V příštím díle se přesuneme na druhou stranu náměstí a prohlédneme si jeho starší zástavbu, protože ta stojí za pár slov. O dnešní panelové není třeba mluvit…

 

 

Literatura - Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého, sebralo a napsalo učitelstvo okresu mladoboleslavského v čele s Karlem Sellnerem, okresním školním inspektorem. Kniha je z roku 1926.

Boleslavští autoři - Mladá Boleslav od minulosti k dnešku

Sylva Městecká – Boleslavský uličník

Sylva Městecká - Průvodce po Novém Městě ve 2. polovině 19. a na počátku 20. století

Václav František Rudolf - Staré obrázky boleslavské

Kolek autorů - Boleslavica 12

Rodina Zajíčkova

Wikipedie

 

 

Fotografie

- Některé staré fotografie jsem získala od paní Hálové, které tímto velmi děkuji.

- Mnohé informace a starodávné fotografie jsem dostala od manželů Šímových, kteří organizují promítání starších fotografií a seznamují účastníky besed s historií města. Patří jim můj vřelý dík a obdiv.

- Snímky ze současnosti jsou mé vlastní, místa jsem fotografovala při mých procházkách městem s Jiřinkou v mysli…