joudaweb - časopis Čekanka

Kéž by ale ten dnešní článek byl spíše radostnou než pochmurnou událostí. Ale všechno zlé je pro něco dobré. Minimálně mi můj vyhazov poslouží k sepsání tohoto článku. A k rychlejšímu smíření.

Pomáhá mi to. Psaní mi pomáhá rychleji věci uzavřít, rychleji se s nimi smířit. Když všechny ty negativní pocity hodím do Wordpadu, mám pocit úlevy. Jako kdyby to ze mě všechno opadlo a já byla volná. Jako pták.

Konečně po dvou letech vím, co mi vejška dala. Šla jsem na vejšku hlavně proto, abych měla titul, abych měla před jménem ty dvě blbá písmenka, která vlastně znamenají nic a všechno zároveň. Pro někoho jiného byla vejška možné útočiště, kam se na tři roky můžou schovat, protože pracovat se jim ještě nechce a jen tak zevlovat doma nemůžou.

Překvapilo mě, když jsem si uvědomila, že mi dala vlastně směr, kterým se chci v životě, až budu mít po škole, ubírat. A tím směrem byl marketing. Jednoznačně. Na konci prvního ročníku jsem si jej zvolila jako svou specializaci. Asi hlavně kvůli tomu, že to není jednotvárná práce, že člověk musí být trochu vynalézavý, kreativní atd.

A když mě v létě, na konci druhého ročníku, vzali do jedné marketingové agentury v Českých Budějovicích, cítila jsem ohromnou záplavu hormonu štěstí. Měla jsem pocit, že jsem to dokázala. Dlouho jsem sledovala tuhle firmu, jejich reklamy na mě všude vyskakovaly, takže se vlastně ani nedala nesledovat. Říkala jsem si, že tohle je ono. Tohle je firma, kde bych chtěla pracovat, protože jestli někdo dokáže takhle brutálně ovládnout sociální sítě a nejenom ty, tak to chci umět taky!

Pracovní pohovor probíhal hodinu. Můj mentor měl zvláštní otázky, které s marketingem moc nesouvisely. Spíš mě pomocí otázek zkoumal jako člověka. Jak přemýšlím, jak uvažuji, jestli jsem spíše introvert nebo extrovert, jaké vidím jejich výhody, nebo nevýhody. Zajímaly ho moje úspěchy či neúspěchy v životě. Atd.

Bylo zrovna pondělí 4. září 2021, když mi jeden z mých kolegů (taky nováčků) podal ruku a popřál mi hodně štěstí do života. Zajímala jsem se od jiné kolegyně, zda to byla jeho iniciativa nebo mentora. Bohužel mentora. A hned na to si mentor zavolal mě a ukončil se mnou spolupráci po 4 pracovních dnech. To bolelo.

Když mi říkal, že se mnou bude muset ukončit spolupráci z osobní stránky a ne pracovní, kvůli tomu, že neví, jak na mě, jak se mnou má komunikovat, připadala jsem si, jako kdyby se se mnou kluk právě rozešel a použil výmluvu typu: "Jsi skvělá holka, ale pro někoho jiného."

Asi bych snad radši kdyby mě vyhodil pro nedostatečné pracovní výkony, než kvůli takové blbosti. Komunikace je přeci něco, co se časem zlepší. Vždyť jsem tam byla jenom čtyři dny a většinu času jsem seděla na PC, sledovala výuková videa, která byla pro nás/nováčky připravená a žádná komunikace mezi námi se nekonala. O to víc mě rozvázání spolupráce mrzí, protože jsem se v té firmě až moc vzhlédla.

Evidentně se moje velmi dobrá kamarádka a spolužačka ze střední zmýlila, když prohlásila, že do papírnictví je mě škoda a že mám na víc.

Ještě ten den, po cestě domů, jsem hned zavolala svojí šéfové z papírnictví a domluvila se s ní na den mého návratu. Nakonec to bude možná i lepší. Nabídla mi víc peněz a budu mít i víc času na školu. Kdežto tam bych měla více peněz, ale zase ne moc času. Jak já s oblibou ráda říkám: Všechno je vždycky něčím vykoupeno. Nikde to není ideální a na sto procent skvělý a úžasný.