Z technických důvodů byl provoz Čekanky zastaven. Naleznete zde ale přesto jednoduchý archiv všech článků, které za celou dobu její existence vznikly. Je tříděný podle autorů a články vypadají stejně jako dříve, jenom je nelze komentovat a nelze v nich vyhledávat podle jmen, názvů, ani jiných klíčových slov.
Děkuji všem autorům za pilné přispívání.
Vaše šéfredaktorka Táňa Kubátová
Pepíčku – maminka není čarodějnice, ale vědecká pracovnice!
7. října 2021
Tuto větu jsem před lety našla v jednom časopise pod obrázkem, zachycujícím ženu nenačinčaného zevnějšku. Autorem popisku byl samozřejmě muž, který tím vyjádřil to, co si většina těchto „opor“ lidstva myslí. Že je chlapské skákat kvůli ženám přes ploty a krást kytky, bít se pro ně a skládat jim básně, ale tady někde že to všechno končí. Nechat je, aby jim přerostly přes hlavy a vnikly například do světa vědy? Nesmysl, ať se starají o děti a hrnce, více od nich nikdo nechce.
Jsem přesvědčena, že Einstein se stal Einsteinem jen proto, že byl muž. To, že plazil do objektivu jazyk a nenosil ponožky, se traduje jako důkaz jeho geniálnosti. Prosím vás, člověk, který přemýšlí o otázkách jako například teorie relativity, se bude zabývat takovými drobnostmi, jako jsou ponožky.
Představme si však, že by něco podobného udělala žena! Zkušenost nás učí, že když žena, která vystoupí na sebevrcholnějším vědeckém setkání se sebegeniálnější myšlenkou, a přitom bude mít například maličkou skvrnku na kostýmku, zlé jazyky ji za onu skvrnku pomluví. Nikoho přitom nezajímá, že zatímco mužští účastníci kongresu byli obvykle vypraveni manželkami, ženy se nejen musely vypravit samy, ale navíc obvykle před odjezdem ještě dožehlily kupu prádla, navařily a přišily chybějící knoflíčky. A ještě jim musel zbýt čas na kadeřnici.
Každá vědecká pracovnice, pokud má alespoň malou rodinu, musí svou pozornost věnovat nejen svým geniálním nápadům, ale i takovým věcem, jako je docházející prášek na praní či otevírající dobu nejbližšího ševce. I když bádá sebesoustředěněji, vždy se jí alespoň v koutečku mysli tetelí myšlenka, zda nezapomněla na něco, co by ohrozilo chod domácnosti. Zatímco muž přenáší své myšlenky do počítače v tichu domácí pracovny, žena na své téma alespoň myslí mnohdy i ve chvíli, kdy vkládá nádobí do myčky.
Je tedy jasné, že chyba není v tom, že ženy nemají schopnost tvořit či vymýšlet převratné, ale v tom, že musí dělit svou pozornost mezi pracovnu a kuchyň. Tenhle fakt však muži prostě odmítají brát na vědomí. Oni vlastně ani nestojí o to, aby ženy svou pozornost takto dělily. Jsou totiž přesvědčeni, že na vědu stačí oni sami, jako na ni stačili celá staletí. Proto tak neradi přiznávají, že žena je ve svém oboru „někým“, a stále mají tendenci posuzovat ji nikoli podle myšlenek, ale podle vzhledu. Jsou totiž přesvědčeni, že jednou z prvořadých povinností žen je být co nejkrásnější – samozřejmě proto, aby těšily mužské oči.
Jsou ženy, které zvládají vše – obohacují vědu, dobře vypadají i stíhají péči o rodinu, jsou však i takové, kterým na obojí síly nestačí a volí jedno či druhé. Ty, které preferují vědu, pak považují za nepodstatné, že mají prošedivělé vlasy, zvolily nesprávný odstín rtěnky či že podpatky jejich bot vyšly z módy. A zatímco se za to ocitají ve vtipech, jejich mnohdy neoholení, obtloustlí a rozcuchaní kolegové, navlečení do pomačkaných obleků, jsou považováni za běžný jev, případně za důkaz nepořádnosti jejich manželek. Cožpak oni mají při své náročné a všeobecně prospěšné vědecké práci čas cvičit, a starat se o účes či oblek?
Autor: Stanislava Jarolímková