joudaweb - časopis Čekanka

Dlouhé adventní večery patřily kolovratům a přástkám, ale zejména pohádkám, příběhům pravdivým či vymyšleným, zpěvu, hrám i tanci. Přicházely moudré babky i postavy v maskách a vyprávěly o zajímavých událostech ze světa i tajuplné příběhy, které slyšely. I zásluhou těchto večerů se udržel český jazyk, přísloví, pověsti, pranostiky či poezie. Mládež se seznamovala s dějinami rodného kraje a města, z pohádek čerpala mravní ponaučení.

 

Staročeské nálezy hliněných, skleněných a kovových přeslenů svědčí o tom, že předení s přeslenem je způsob prastarý. Ve starých spisech můžeme vidět zobrazení předoucí ženy, v pozdějších i muže.

 

Čeněk Zíbrt píše:

“Přeslen byl nutným závažím vřetena, a pomáhaje mu svou vahou k stálé poloze, dělal z něho jakéhosi užitečného vlka (jako je dětská hračka), jejž přadlena, zavázavši na hořejší počátek příze, roztočila v rukou a pak po světnici nechávajíc běhat a zase znova roztáčejíc: tak předla.”

 

Proto byly přesleny těžké a stejnoměrně vykrouženy. Bývaly hliněné a vypalované bez polévání, skleněné, porcelánové i dřevěné. Na ně se používalo červené, švestkové dřevo, a aby byly přesleny tvrdé a nepukaly, oblévaly se cínem. Tyto přesleny byly zdobeny pouze kudlou a šídlem, ale byly krásné a dívky je dostávaly darem od svých mládenců. Přeslice byly zdobnější, používaly se korálky, sklíčka a kamínky.

 

Celou historií přástek se táhne láteření a zákazy od mravokárců. Vadila jim domluvená setkání mladých lidí, tanec, zpěv i zábava. Brojili proti “neplechám a hříšným nezbednostem”, rozpustilosti, prostopášnosti i  šprýmování”. Přišly i zákazy přástek od vrchností, účast na nich byla trestána fyzicky i pokutami.

 

Lidé se na přástkách bavili hádankami, po staročesku pohádkami. Vyprávěli si smyšlené i skutečné příběhy a pověsti. Po splnění denního úkolu se stoly odsunuly, muzikanti, kteří hráli dosud jen “na poslech”, začali hrát k tanci, protože přítomní hoši již byli nedočkaví.

Někdy jedna z přástevnic předčítala a ostatní nejen poslouchaly, ale i pilně předly, aby jí předlo nahradily. Ze čtení se pak přešlo na povídání o králích a princeznách a skončilo se meluzínou, světýlky a strašidly.

V průběhu večera hráli mladí i hry, aby si odpočinuli nebo zahnali dřímotu. Bylo jich mnoho, tak jen názvy některých: Hledání muže, Co dáte do vody? Kdo déle vydrží zpívat, Výměna krále, Na vlka, Na pašera, Na třepání koudele, Na žebračku…

 

Na přástky zvala hospodyně s hospodářem rčením: “Přijďte k nám s kuželem”. Mnohde se toto rčení používá i dnes, ale je to pozvání s jakoukoli ruční prací na posezení a povídání.

Každý návštěvník si našel své místo, děti na peci, mládenci za svými přadlenami, sousedi u stolu nebo na lavici u tepla.

 

Přástky začínaly po posvícení, podle potřeby se mohlo příst až do začátku velikonočního půstu.

Poslední přástva před vánoční přestávkou byla den před Štědrým večerem. Nazývala se Rozchodnice. Hospodyně upekla buchty, mládenci přinesli rosolky, hospodář dal na pivo. Večer se nesl v příjemném duchu plném vyprávění a poděkování hospodyni a hospodáři.

Sváteční den pro přástky byl čtvrtek. Na počest domovního skřítka, strážce rodinného krbu, se nepředlo. Byly mu odkládány drobky a zbytky jídel na noc.

Ženy nesměly příst ani na svátek sv. Lucie, 13. prosince, aby jim Lucie, jež chodívala zákaz kontrolovat, nezacuchala přadena.

V neděli se také přástevnice scházely, ale nepředly. Bavily se, vyprávěly si, tančily, užívaly volného večera.

 

Přástky začínaly v různou dobu. Někde odpoledne, jinde až večer. Končilo se o půlnoci nebo i později. K osvětlení připravil pantáta louče z vyschlých polen. Svícny s loučemi byly zavěšeny uprostřed místnosti pod komínkem, kterým odcházel kouř. O světlo se starali mládenci, nahrazovali louče, které dohořívali a udržovali teplo v místnosti.

Příst uměla všechna děvčata. Nezkušená spřádala hrubší vlákno ze lněných odpadů a předla koudel, zručnější čistý len na jemné plátno.

 

O něco později než děvčata přicházeli na přástky muži. Podle potřeby se věnovali drobnějším opravám či pletením košťat, ale zejména strávili příjemný čas s děvčaty, s nimiž šprýmovali a tropili žertovné kousky. Přišel-li hoch z jiné vesnice, pokud si namlouval místní dívku, musel zaplatit výkupné. Bylo dost drsné, ale patřilo to k rozpustilosti přástevních sešlostí - vkleče ve vodě předříkával růženec, byly mu ostříhány vlasy, oslepen hádal, kdo ho vyplácí polínkem. Potom již mohl navštěvovat svou milou.

 

Aby chlapci přišli, děvčata “čarovala”. Smetla smetí z celé světnice doprostřed a říkávala:

“Smetáme smetí, mládence, vdovce, ať přijde, kdo chce: od východu, od západu, zpředu, zezadu, přes zahradu”. Potom smetí jedna z nich nametla a vyhodila na cestu.

 

Když se začaly na předení používat kolovrátky, ulehčily a zrychlily práci, ale jejich vrčení rušilo vyprávění. Dělaly se proto přestávky, nejen k ochutnání dobrot, které hospodyně připravila, ale také k vyprávění, zpěvu i tanci. Mezi dobrotami nechyběla ošatka s jablečnými křížalami nebo miska s kyselým zelím, říkalo se na “poslinku”, aby měly přástevnice dost slin k úpravě vlákna.

 

Přástky se konaly v několika staveních. Sousedé si navzájem posílali pozdravy a dárečky ukryté v kuželech naplněných vyčesaným lnem. Mladí svobodní lidé využívali kužel k seznamování nebo si přeposílali dárky. Dívka zabalila ke lnu drobnost, třeba jablíčko, kužel obtočila mašlí, a poslala po poslíčkovi ke svému chlapci. Ten již měl připravený dárek nebo nějaký peníz, zabalil ho také ke lnu a poslal po klučinovi zpátky.

 

Na konci přástek se přástevnice dohodly, že vystrojí “přesličku”. Vybraly ze svého středu tu nejváženější, ta si vzala dvě pomocnice. Vydaly se po vsi a pozvaly všechny selky a chalupnice, přičemž vybíraly 2 - 5 zlatek. Selky věnovaly mouku a tuky, za vybrané peníze nakoupily koření, upekly věnce a koláče, zaplatily rosolku i pivo. Odpoledne před oslavou ženy naložily “přesličku” na žebřiňák, ozdobily ji fáborky, posadily se kolem ní a objely vesnici. Doprovázely je maškary a houf rozdováděných dětí. V hospodě postavily mísy a koše s koláči a věnci na stoly a muži pečivo dražili. Sešlo se tolik peněz, že stačily na zaplacení hudby. Po večeři, která následovala, se tančilo až do rána.

 

Nejpilnější přástevnice získala titul “Královna dlouhé noci”. Za odměnu dostala vysoký několikapatrový přástevnický vrkoč.

 

O této slavnosti i o přástkách, tak jak je zaznamenala pro nás Božena Němcová, se dočtete v následujícím úryvku. Sice se v posledních příspěvcích dostáváme až k masopustnímu období, ale k ucelenému článku o přástvě patří.

 

“Jak přestanou polní práce, nastanou ve vesnicích přástvy. Děvčata zvolí si jedno neb dvě místa, kam se po celý čas scházejí, buď u mladých manželů nebo kde dcera ve statku a nikdo mrzut aneb nemocen není: Na světlo platí dohromady. Po celý čas přástvy má dovoleno buďsi dcera nebo služebná to pro sebe schovati, co přes úkol napřede. Druhý neb třetí týden masopustní se slaví “dlouhá noc”: děvčata přepočítají přízi, nejpilnější jest pak královnou noci.

Na Starém bělidle a ve mlýně nebylo jako ve vsi, kde bylo mnoho chasy: tam si volili královnu a krále, byla muzika, strojila se přeslice a vrkoč se dával. Na Starém Bělidle vystrojila se dobrá večeře, přástevnice se sešly, zpívalo se, jedlo a pilo, a když se za dveřmi ozval flašinet, začalo se v kuchyni tančit. Ve vsi na den slavnosti jest před muzikou u královny večeře, ke které každá přástevnice něco koupí z peněz, které stržila za přízi přes úkol napředenou: za to si pozve každá svého hocha. U večeře není kromě přástevnic nikdo, ale každá pošle od jídla výsluhu domů. Královna zvolí si krále: ten dá vrkoč a platí muzikanty, ona musí nejvíce k večeři přidat, kužel strojiti, hochům dát píti. Děvče volí toho za krále, koho má nejraději. Kde královna bytem, již od rána pekly se koláče, po celý den bylo šukání ve statku, aby večer vše jak zrcadlo se lesklo. Sednice bílým pískem je posypána, na lipových stolech čisté jsou rozprostřeny ubrusy: majolikové talíře, dvoušpicové vidličky, plechová lžíce a krátké ostré nože ležely na stolech.

Zrcadlové obrázky dvěma řadami visely na stěně, kdežto nad stolem visela papírová holubička (sv. Duch). O čtyřech hodinách dostavili se muzikanti (housle, klarinet, flétna a fagot): když snědli několik placek, šli pro krále. Zatím děvčata se shromáždila. Krále provází houf dětí do statku královnina. Po příchodu králově zasedlo se ke stolu, královna do rohu, vedle ní král. Nejdříve děvečka roznášela na čisté ošatce rozkrájený chléb a pak dva pekáče jahelníku, mezi tím, co pacholek naléval pivo. Nato jsou podávány po dvou mísách buchtičky odvárkou polité (omáčkou z povidlí), slepice s rýží a rozinkami, jitrnice se zelím, pečeně a naposled koláče a rosolka.

Chasa se brzo rozveselila. Po večeři šla královna pro přeslici: tato byla cínem vykládaná, kužel byl nadit hebkým lnem, otočen červeným fáborem, na špici maje kytici rozmariny a od vršku strakaté stužky. Jak královna vešla, muzikanti počali hrát, král vzal královnu pod paží a vše se hrnulo do hospody.

Tam již byl stůl uprázdněn, kde postavena přeslice, muzikanti jej obsedli a počali hrát skočnou. Tancem, zpěvem a povídáním čas utekl do půlnoci. Tu se král ztratil. Kam šel? Pro vrkoč. Král musí totiž dáti královně vrkoč, jenž vyhlíží jako homole cukru. Na kulatém, barevným papírem obloženém prkénku leží věnec z dobrého těsta upečený: v tom jsou zastrčeny hůlky as čtvrt lokte dlouhé, na nichž leží menší a tak pět až šest, vždy menších. Na hůlkách jsou navlečeny švestky, rozinky a jiné mlsky: také na věncích je toho dost nalepeno. Na vršku nalézá se se rozmarina se strakatými fábory. Ten věnec nese si královna domů: něco rozdá mezi přástevnice, něco nechá pro sebe. Po půlnoci starší se rozešli a chasa zůstala. Již svítalo, když královnu provázel s muzikanty k vratům: stiskli si ruce, dali si dobrou noc a když muzikanti vyprovodili i krále, bylo po dlouhé noci.”

 

Závěrem bych otiskla báseň Karla Jaromíra Erbena Kuželíček. Je z Mladoboleslavska…

 

Dá-li Pán Bůh, v pondělí můj kuželíček naději:

Kuželíček, přeslička, děvče jako růžička, můj kuželíček naději - v každé sloce se opakuje.

Dá-li Pán Bůh, v outerej můj kuželíček hotovej.

Dá-li Pán Bůh, ve středu můj kuželíček opředu.

Dá-li Pán Bůh, ve čtvrtek můj kuželíček jak chrtek.

Dá-li Pán Bůh, na pátek můj kuželíček má svátek.

Dá-li Pán Bůh, v sobotu předena budou na plotu.

Dá-li Pán Bůh, v neděli, aby to všichni věděli.

 

Dnes již na přástky nechodíme, ale pozvání můžeme obdržet, i sami pozvat své přátele k příjemnému posezení i bez lnu a kolovratu.

 

Literatura a fotografie

Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě lidu českého

Kamila Skopová - Čechy, domov můj

Kamila Skopová - Rodinné stříbro

Kamila Skopová - Za kamna vlezem

Kamila Skopová - Hody, půsty, masopusty

Wikipedie