joudaweb - časopis Čekanka

Barbora z Nikomédie (dnešní Izmit v Turecku) žila v druhé polovině 3. století v rodině krutého otce, matka jí brzy zemřela. Aby nepřišla do styku s křesťanstvím, otec ji uvěznil v přepychově zařízené věži. Jeden ze sloužících byl ale tajným křesťanem a Barboru získal pro svou víru. Otec ji chtěl provdat, ale Barbora již přijala křest a slib panenství. Na útěku před pohanem Dioskurem se před ní otevřela skála a skryla ji. Úkryt prozradil pastýř, soudce nechal Barboru krutě mučit, ale víry se nevzdala. Nakonec jí otec sťal hlavu a jeho zabil náhlý blesk.

 

Svatá Barbora je ochránkyní před požáry, náhlou smrtí bleskem či násilnou smrtí, také horníků, barabů, pyrotechniků, dělostřelců. Řadí se mezi čtrnáct svatých pomocníků, ochránců před neštěstím a nemocemi. Jejími atributy jsou palmový list (symbol mučednictví), paví pero (páv je symbol nesmrtelnosti), meč (symbol mučednictví), věž s třemi okny, to třetí sama prolomila k úctě Nejsvětější Trojice, kalich s hostií (symbol oltářní), jež jí před popravou přinesl anděl.

 

Zvyk “chodit Barborkou” je velmi známý. Ještě před 30 lety chodívaly u nás v Zámostí tři dívky oblečené v bílých šatech, obličeje měly zakryté bílými závoji. Nemluvily, jen obešly místnosti. Na hlavě měly květinové věnečky, v jedné ruce metlu, v druhé košík s ovocem a dárky, které přinesly našim dětem. Bylo to velké překvapení, do té doby jsem se s touto obchůzkou nesetkala.

 

Barborky mívaly skoro vždy volné bílé šaty, jako symbol nevinnosti, většinou z plátna ušité. Vlasy měly dlouhé, rozpuštěné, volně splývající po zádech nebo sčesané jako závoj přes obličej. Někdy měly na hlavě zelený věneček jako symbol panenství. V pravé ruce držely metličku ozdobenou pentlemi, kterou hrozily zlobivým dětem. V levé nesly košík s dárky. Většinou to bylo ovoce, drobné cukroví a ořechy.

Někdy přinesly dětem pečivo, pojmenované “fakulky”, které bylo podobné svíčkám, nebo cukrová srdíčka, o kterých říkaly, že je přinášejí přímo od sv. Barbory.

 

Před vstupem do domu na sebe upozornily šleháním metličkou na okenní sklo. Když vstoupily do domu, vyzývaly vystrašené děti k modlitbám. Někdy chodívaly mlčky, jindy zazpívaly, pomodlily se nebo sehrály krátký příběh ze života sv. Barbory a dostaly od hospodyně dárek.

Barborka chodila sama nebo ve trojici, někdy i s andělem, který rozdával dětem dárky, pokud rodiče dosvědčili, že byly hodné.

 

Když přišly “mluvící Barborky” recitovaly dětem básničku:

“My tři Barborky jsme, z daleké krajiny jdeme a dárky vám neseme.

Neseme, neseme velice to krásné,

kdo se modlit bude, tomu je dáme,

a kdo ne, tomu hodně nalupáme.

Modli se, modli.”

Na konci básničky hrozily metlou.

 

Když Barborky odcházely recitovaly:

Buďte dětičky hodné a poslouchejte rodiče,

my budeme sedět za komínem a uslyšíme, zdali nejste nezdárné.

Přijdeme zase za rok a budete-li zlobit,

nasekáme vám.

 

Někdy chodíval po městech celý průvod Barborek. Nebyly to pouze dívky, ale i  mládenci. Oblečení skryli bílým prostěradlem, vlhkými obličeji foukli do mouky. Mnohdy to býval impozantní průvod i třiceti postav.

 

V Čechách i na Moravě se k Barborkám na konci 19. století přidávaly i maškary, jak je známe z masopustního průvodu. Ačkoli církev nepřála těmto zvykům, brůny, klibny, kozlíci, Ambrožové i další obchůzkové postavy se jí nelíbily, lidé si je nenechali vzít. Přestrojením do různých masek získali pocit uvolnění a radosti spolu s dalšími sousedy.

 

Na počátku 19. století se ve vesnicích i městech konaly dramatické hry o sv. Barboře. Herci obcházeli jednotlivé obce. Všude byli toužebně očekáváni, lidé se na ně těšili a měli pro ně připraveny dárky. Je škoda, že postupem doby příběhy ze života sv. Barbory a pochůzky herců zanikaly.

 

V mém okolí již Barborky po domech nechodí. Děti si dávají večer před svátkem sv. Barbory za okno ponožku a Barborka ji v noci naplní tím, co mají rády.

 

Podle legendy měla sv. Barbora, když šla na popravu, zakopnout o kořen ovocného stromu, a ten náhle vykvetl. Možná i proto mezi adventní obyčeje spojené se sv. Barborou, které se dochovaly do dnešních dní, patří obřady s rozkvetlými květy. Věřilo se, že kvetoucí proutek přinese do domu štěstí, věřilo se na nový začátek, štěstí a lásku.

 

Dívka, která se chtěla vdát, musela brzy ráno ustřihnout v sadě tři větvičky višně nebo třešně, a aniž by se ohlédla, mlčky donést domů. Doma je dát do vázy s vodou, postavit na teplé místo, a denně zalévat vodou ohřátou v ústech. Pokud větvičky rozkvetly na Štědrý den, dívku čekala svatba.

Děvčata si dávala rozkvetlé větvičky za šněrovačku při půlnoční mši. Mládenec, který si ji vzal, vyznal dívce svou lásku.

 

Podle doby, kdy větvička vykvetla, se dalo předpovídat počasí v příštím roce. Pokud vykvetla na Štědrý den, mělo být brzy léto, pokud nevykvetla, na teplo bylo nutno si počkat delší dobu.

 

Karel Sellner, učitel, okresní školní inspektor, spisovatel a archeolog ve svým vzpomínkách píše, že u nich nadělovala Barborka, patronka jeho maminky. Dávali si za okno punčochy a  v nich našli jablka, ořechy, něco sladkého, ale i uhlí a brambory.

 

Na sv. Barborku, sáně do dvorku

Svatá Barbora, vyhání dříví ze dvora

 

Literatura a fotografie

Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě lidu českého

Kamila Skopová - Čechy, domov můj

Kamila Skopová - Rodinné stříbro

Kamila Skopová - Za kamna vlezem

Kamila Skopová - Hody, půsty, masopusty

Wikipedie

Wikipedie, květ třešně, Manfred Heyde, CC BY-SA 3.0