Z technických důvodů byl provoz Čekanky zastaven. Naleznete zde ale přesto jednoduchý archiv všech článků, které za celou dobu její existence vznikly. Je tříděný podle autorů a články vypadají stejně jako dříve, jenom je nelze komentovat a nelze v nich vyhledávat podle jmen, názvů, ani jiných klíčových slov.
Děkuji všem autorům za pilné přispívání.
Vaše šéfredaktorka Táňa Kubátová
Přestupný rok
11. dubna 2012Ne, nechci rozebírat co je to přestupný rok. Moje krátké povídání bude vlastně o Velikonocích. Ani teď se nelekejte. Asi si řeknete, že s tímto „opotřebovaným“ tématem přicházím poněkud pozdě, přesto se k nim vrátím. Nepůjde ale o připomínku toho, co vlastně velikonoční svátky jsou a jak vznikly…
Vezmu to od začátku. Každoročně, asi jako většina žen, vyzdobím před Velikonocemi byt a na svátky vařím vybranější pokrmy, než je tomu ve všední dny. Jenže letos mě přesně o tyto dny skolila střevní a žaludeční viróza. Nejen, že jsem si nemohla dobroty vychutnat, ale i samotné vaření mi přivádělo nevolnost. Žaludek se prostě rozhodl, že bude stávkovat a hotovo. Nehla jsem s ním ani pomocí medikamentů.
Letošní Velikonoce byly ovšem zvláštní i dalšími skutečnostmi. Za prvé padl přes velikonoční svátky třicetiletý teplotní rekord. V naší republice bylo naměřeno až mínus dvacet dva stupňů Celsia! Taková zima nebyla ani o Vánocích, napadlo mě. Studený vítr námi projížděl, když jsme se vypravili na hřbitov zapálit svíčky a položit jarní kytičku. Hned jsem pomyslela na ptáčky, kteří již přilétli z teplých krajů. Jistě museli být zmatení a možná pomýšleli i na návrat, v domnění, že se vrátila zima, kdo ví… Ale teď vážně, kdekomu již rozkvetly meruňky a broskve. I na ty padly moje myšlenky a litovala jsem je. Nejen že hrozilo reálné pomrznutí květů, ale po včeličkách, potřebných k opylování, pochopitelně nebylo ani vidu.
Další zajímavostí je fakt, že o přestupný rok (který je letos) prý smí o Velikonocích hodovat i ženy a muži by proto měli být v obavách. Přestože jsem manžela i syna na tento fakt připravovala několik dní dopředu, nebrali mě vážně. V neděli jsem je marně nabádala, aby obarvili vajíčka. Inu jala jsem se toho pochopitelně opět já. V pondělí ráno na mě vyrukovali, každý vyzbrojen pěknou pomlázkou. Nezabraly moje protesty a při odříkání koledy jsem dostala nášup. Letos jsem si zapomněla kalhoty vycpat malým polštářkem, jak mi v minulosti párkrát prošlo, proto jsem cítila každý dopad. Ne, že by byli suroví, ale i tak… Každý rok jsem slýchávala, nesmíš se bránit, to je tradice, ale pud sebezáchovy mi velel jinak, takže si mě musí vždy chytit a „přemoci“. Manžel si nikdy rozesmátě neodpustil provokativní poznámku, že si to přeci nenechá ujít, když mě smí jednou do roka seřezat.
Když bylo po všem, popadla jsem větší z pomlázek a klukům jsem to vrátila. To by jste koukali, jak byli zaskočeni. Oči jim div nevylezly z důlků, cože si to „dovoluju“, když jsem ženská a šupu mužské.
Marně jsem jim připomínala, že je to letos povoleno. Marně jsem jim říkala, jimi tolik proklamované – nebraň se, je to tradice. Bránili se mi jako o život, nicméně švihům pomlázky neunikli. To víte, je to jednou za čtyři roky a u nás doma dokonce poprvé, tak si to nenechám ujít – vychutnávala jsem si svá slova.
Proto můžu milé dámy vřele doporučit, zapamatovat si, že jednou za čtyři roky je nám povoleno mužské vyšupat. Co je to proti každoročnímu hodování mužskému. A věřím v to, že když budou mít chlapi obavy z blížících se přestupných roků, dají si větší pozor o klasických Velikonocích. Jistě budou hodovat s větším citem…
Autor: Blanka Tauerová