joudaweb - časopis Čekanka

Vánočka patří od pradávna k zimním svátkům. Bylo to pečivo ve tvaru chleba, které se peklo pouze o Vánocích. Od 13. století známe pekaře, kteří vánočky pekli z vlastních surovin a receptu, ale také ty, kteří upekli vánočky z dodaného těsta. O sto let později se píše v cechovních předpisech o húsce a caltě také z našeho území. V 18. a 19. století byly známy calty, štrycle, štědrovky, štědrovnice, ceplíky a spletáky ve tvaru věnce a pletenice. O dalších 100 let později, na počátku 20. století, se názvy příliš neměnily, pečivo bylo podlouhlé splétané, peklo se ale i kulaté, nespletené i plněné. Slovo “wánočka” se objevilo v 18. století. Karel Ignác Thám píše v roce 1788 “wánočnj hauska”. V polovině 19. století se v době obrození objevil dnešní název “vánočka”.

 

Je plno lidových názvů - calta, calda, caletka, caltlík, calapina, houska, pletenice, štědrovnice, húsce, štědrovka, vánoční houska.

 

Pečivo nebývalo vždy spletené. Původně to byly bochníčky, které se pekly pouze o Vánocích. Staročeská vánočka byl bílý chléb bez cukru.

Později velké buchty s rozličnými náplněmi, ozdobené vykrajovanými kousky těsta. Někde se pekly spletené, ale svinuté do tvaru kruhu a posypané ořechy a mandlemi, říkalo se jim spleťák. Do vánočky se zapékala mince, nálezce si tak zajistil do dalšího roku zdraví a štěstí. Do těsta na vánočku, která se měla rozkrojit až na Nový rok, dávala hospodyně kuličku hrachu. Nálezce se mohl těšit z celého roku štěstí.

 

O caltách jsou záznamy již ze 14. století. Patřily k nejstarším vánočním pokrmům. Přidávám recept na staročeskou caltu, starý 200 let, tak jak ho zaznamenal Pavel Toufar.

“Staročeská calta - 625 g mouky, 300 g cukru, 375 g loupaných mandlí, 125 g citronátu, lžíce mleté skořice, 2 vejce, 1 hrnek mléka, 4 g amonia nebo 30 g droždí - mandle na proužky, 4 podlouhlé šišky - calty. Potřeme vejce a upečeme. Krájíme za tepla”.

 

Caletníci měli svůj krámek v Praze, v Caletné ulici, dnešní Celetné, a pekli pečivo zvané calta. Byl to jakýsi menší nepletený bochníček nebo podélná placka, z níž se vyvinulo v 16. století pečivo pletené z několika pramenů, dnešní vánočka. Do 18. století ji pekli pouze caletníci, pak už i lidé v domácnostech.

 

V roce 1426 napsal břevnovský mnich Jan z Holešova dílo v překladu nazvané Štědrý večer čili dějiny koledy. Bylo vydáno v roce 1761 v Olomouci. Úryvek je z části Pojednání o Štědrém večeru.

 

“Čtvrtý zvyk je ten, že v předvečer Narození Páně věřící požívají velkého bílého chleba, tj. velkých vánoček nebo koláčů, protože je předvečer onoho svátku, kdy se pro nás narodil a nám byl dán v Betlémě, tj. v Domě chleba, velký bílý chléb nebeský, totiž náš Pán Ježíš Kristus. Staří lidé pak z dobré víry a ze správného názoru kladli na stoly a ubrusy tyto velké chleby hmotné a vedle nich nože a dovolili o tomto svátku, aby všechna čeleď z nich krájela podle vůle sobě i chudým."

 

Pečení vánočky probíhalo podle daných zvyklostí, byl to jako u pečení chleba obřad. Na vánočkách se nešetřilo, jejich význam byl příliš velký, aby se cokoli podcenilo. Pekařky, pokud mohly, používaly kvalitní pšeničnou mouku, máslo, na dochucení anýz, rozinky a mandle. Tučné vánočky ale nedržely správný tvar a mnohdy se nepovedly k úplné spokojenosti pekařek. Hlavně se nesměly připálit, to s sebou neslo onemocnění někoho v rodině. Za nepovedené vánočky mohly téměř vždy kvasnice, a tak se neúspěch přičetl hlavě rodiny.

 

Václav František Rudolf píše o pečení vánoček v Mladé Boleslavi kolem roku 1850.

“O vánocích štědrovnice a velikonoční mazance pekly jako dosud, na mnoze pak v pecích domácích.

Když nebyly kvasnice presované, tedy v tuhém stavu, byla potíž se zadělávání kynutých těst. Užívalo se kvasnic pivních ze dvou zdejších pivovarů, které někdy nebyly jakosti nejlepší. Při pečení vánoček a mazanců býval v pivovarech po kvasnicích velký shon. Otcové rodin do pivovaru se džbány se dostavovali, aby jako celoroční konzumenti výrobku pivovarského obdrželi kvasnice dobré jakosti a pojistili pečivu zdaru, od kterého závisela dobrá nálada sváteční. Když se vánočky nezdařily, bývala v rodinách mrzutá nálada a předpovídáno nějaké rodinné neštěstí. Hospodyně do vánoček máslem, hrozinkami, mandlemi a anýzem nešetřila, tak že tím často zavinila vzhledný tvar slavnostního pečiva, neboť vánočka “hubenější” zachová snadněji svoji uměle pletenou formu. Mnohá hospodyně říkávála: “ A co bysme si neudělali, chvála Bohu, my máme.”

 

Kynutí byla významná činnost. Věřilo se, že nabývání na objemu symbolizuje šťastný život v novém roce, kdy nehrozí úpadek, ale naopak růst. Vánočky připomínají tvarem děťátko v peřince, malého Ježíška. I každý pramen má svůj význam. Čtyři spodní představují zemi, oheň, vodu a vzduch. Nad nimi leží tři, tedy rozum, vůle a cit. Horní dva prameny pak náleží vědění a lásce. A aby se vše propojilo, vrchní prameny se stáčejí a zasunují až pod spodní patro.

 

Vánočky se pekly na Štědrý den brzy ráno, říkalo se jí proto štědrovice. Každý dostal svoji, hospodář pak navíc ještě jednu velkou, kterou sám nakrájel a podělil všechny u stolu. Ale nejen ty, na své si přišlo i domácí zvířectvo, stromy, studna i oheň. Nedojedené zbytky se ponechávaly na stole pro duše zemřelých.

 

Aby se vánočka povedla, je nutné dodržet věky vyzkoušené postupy. Vánočka se nesměla zlomit, připálit nebo prasknout. Důležitý byl šátek na hlavě a bílá zástěra, při zadělávání těsta s nikým nemluvit a při kynutí vyskakovat do výšky. Pokud se vánočka podařila, čekala se v příštím roce velká úroda pšenice.

 

Na Štědrý den vedly mladé dívky obrovský boj o patky z vánoček. Ta, která jich stihla do večera nasbírat devět, se totiž měla do roka vdát. Patky se přitom z vánočky nemohly ukrojit hned, protože by se tím, stejně jako u chleba, krájely “paty Pánu Bohu”. Naději na věrného mládence měla jen ta nejtrpělivější.

 

Nepřítelem hospodyň při pečení vánoček byl brusař. Chodíval v Pojizeří, a ačkoli byl očekáván, podařilo se mu lstí dostat se k peci a mít hlavní podíl na nepodařených vánočkách, což vyvolalo v domácnostech plno mrzutosti.

Několik dní před pečením vánoček chlapci vytvořili panáka ze slámy a starých hadrů. Měl představovat pekaře, proto byl poprášený moukou, přes rameno měl přehozenou pekařskou lopatu, v ruce držel list papíru.

Chlapi s ním chodili po vsi a sledovali, kde budou péct vánočky. Bylo nutné vyčíhnout správný okamžik, aby byly vánočky vykynuté a pec vytopena. Potom jeden z nich vešel do kuchyně, dal řeč s hospodářem, a v okamžiku, kdy šel říct hospodyni, že může vkládat vánočky, umístili chlapi brusaře k peci. Po spatření brusaře nezbývalo hospodyni nic jiného, než přečíst text z papíru, jenž držel brusař, zakončený prosbou za Boží požehnání. Jinak by uvalila na dům neštěstí. Dopis byl velmi dlouhý, často nesmyslně napsaný, a tak než ho celý přečetla, rozpálená pec částečně vychladla, a než se znovu vytopila, vánočky překynuly, při pečení spadly a vytvořil se brousek.

Bývalo těžké se s brusařem do domu dostat, ale pokud se tak stalo, postižení dopřáli tuto zábavu i sousedům.

 

Tento obyčej pochází z doby, kdy bylo složité sehnat kvalitní mouku a kvasnice. Brousek byl pruh nevykynutého mazlavého těsta, který způsobovaly tehdejší pivovarské kvasnice. Vánočky potom nebyly příliš pěkné, těsto odpovídalo použitým surovinám, bylo tuhé, stlačené a říkalo se mu “brousky”. Lidé přičítali takové vánočky brusaři.

 

Na dnešní sladký díl s tradiční vánočkou naváži dílem ještě sladším, méně tradičním, ale dnes vyhledávanějším.

 

Literatura a fotografie

Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě lidu českého

Kamila Skopová - Čechy, domov můj

Kamila Skopová - Rodinné stříbro

Kamila Skopová - Za kamna vlezem

Kamila Skopová - Hody, půsty, masopusty

Pavel Toufar - Vánoce

Wikipedie